Nejen politici někdy zcela změní své chování
Toho člověka nepoznávám, takový nikdy nebyl, povzdechneme si občas nad někým ze svého okolí. Odpověď na otázku, co bylo příčinou obratu, se většinou hledá velmi těžko. Není to snadné ani u předsedy Komise pro cenné papíry Jana Müllera. Zatímco před pár lety byl považován za seriózního odborníka a přátelského člověka, dnes mu na českém kapitálovém trhu a v blízkém prostředí nemůže přijít na jméno téměř nikdo. Získat k jeho osobě nějaká vyjádření není jednoduché. Má velkou moc, a p roto o něm nikdo nechce hovořit oficiálně.
O Müllerovi se říká ledacos. Že se s ním nedá spolupracovat, že není ochoten respektovat cizí názor, že mu jde jen o moc, že je diktátor. „Nechápu to. Jako šéf vypořádání v Commerzbank (poslední působiště před nástupem do komise - pozn. r ed.) byl v obchodních vztazích dost tvrdý, ale nikdy nejednal nefér. Věděl přesně, o čem jsou problémy zdejšího trhu, ale dnes to vypadá, jako že je úplně mimo obraz, svěřil se týdeníku EURO anonymně jeden z obchodníků.
Hodnotit Müllera jako člověka je těžké. S těmi novináři, kteří jej kritizují, totiž nekomunikuje. Přitom bývaly časy, kdy se ke všem žurnalistům choval otevřeně, přátelsky a navýsost seriózně.
Často zvedl telefon sám a odpovídal na dotazy . V roce 1990 ukončil plzeňskou techniku jako strojař, vyzná se v počítačových databázích, prošel řadou obchodních a finančních kursů na západních univerzitách, pracoval například ve Škodě Praha, Wood & Co. a naposledy v Commerzb ank. Je členem Mensy ČR. Rodinu nezaložil. Často stál spolu s jinými tam, kde se právě objevovala snaha pohnout s něčím kupředu. Na veřejnosti se poprvé objevil v létě roku 1995. Tehdy se skupina nejvýznamnějších makléřských firem dohodla na zveřejňování obchodů uzavřených mimo bu rzu. Mnoho lidí považovalo tento projekt za první skutečný krok k průhlednosti trhu. A Müller, tehdy pracovník Wood & Co., byl spolu s Oldřichem Pavlovským z Patria Finance a později tragicky zesnulým Michaelem Hobsem z Atla ntiku finanční trhy u zrodu celé akce.
„Když se na to podívám zpět, tak je pravda, že chtěl vždycky vystupovat jako tahoun nebo mluvčí skupiny (moderoval tiskovou konferenci, na níž se dohoda oznámila - pozn. red.). Nějaké dominantní snahy jsem ale nikdy nepozoroval. Choval se jako člověk ma ximálně zapálený pro věc, vzpomíná jeden z účastníků širšího okruhu lidí, který se vytvořil kolem prvních iniciátorů.
Müller byl rovněž prvním odborníkem, který veřejně kritizoval tehdejšího generálního tajemníka Burzy cenných papírů Praha Jiřího France, jenž byl obecně považován za největší překážku jakýchkoliv pozitivních změn. „Zamyslím-li se nad tím, kdo je největš í brzdou úspěšných aktivit burzy, tak je to podle mého úsudku v nezanedbatelné míře její generální tajemník pan Jiří Franc, prohlásil počátkem roku 1998, když předtím rezignoval na všechny své funkce na burze. Mimo jiné ji obvinil ze zveřejňování n epravdivých informací. V té době s Francem bojoval i předseda Burzovní komory Tomáš Ježek. Když v létě 1997 začal hledat jeho nástupce, mimo jiné oslovil i Jana Müllera. Tato skutečnost zůstala širší veřejnosti dlouho utajena.
Už dříve se ale hovořilo o Müllerových úvahách směřujících k připravované Komisi pro cenné papíry. Trh obávající se, že do nového orgánu nebude chtít žádný odborník, si od jeho možné kandidatury dost sliboval. Když zákon o komisi dopadl j inak, než se čekalo, a očekávaný reprezentant odbornosti nečekaně prohlásil, že do nového orgánu nepůjde, bylo to pro mnohé zklamání.
Nakonec ale Müller do Komise pro cenné papíry přece jen kandidoval a také se v dubnu 1998 stal jejím předsedou. „Když se mi rozležely v hlavě události s burzou, došel jsem k názoru, že se buďto musím z této země odstěhovat, nebo jít do komise, prohlásil. „Cože, Honza do toho nakonec šel? To je skvělý, že tam bude člověk jako on, reagoval tehdy nadšeně ředitel Wood & Co. Jan Sýkora. Radovali se i další. Dnes se k činnosti šéfa komise raději nevyjadřují.
Jedno vysvětlení Müllerovy proměny se nabízí. Jako obchodník se pohyboval mezi sobě rovnými. Na komisi jej šokovalo, jak vypadá státní správa. „To byste nevěřil, co všechno je tady možné. Přišel jsem ze soukromé firmy a koukám jako blázen. Týden jsem z toho nespal a mám těžkou depresi, posteskl si po nástupu do funkce autorovi tohoto článku. Tehdy s ním ještě komunikoval.
Vědomí, že je jediný, kdo na komisi ví, jak se uzavírá a vypořádává obchod, jej možná přivedlo k nikoliv nelogickému závěru, že musí vzít situaci tvrdě do ruky. Možná se ta tvrdost dostala někam, odkud už není cesty zpět. Možná se také stal obětí vlastního smyslu pro spravedlnost. Po nástupu do komise přerušil styky s řadou přátel a firmám, s nimiž zavedl správní řízení, jen vzkazoval: „Budeme se bavit u soudu . Hradba, kterou kolem sebe vystavěl, jej měla ochránit před nebezpečím ovlivňování zvenčí. Možná se mu brzy stane osudnou.
