Úmrtí čtyřkoalice sice někteří její členové sice svádějí na rozkladný vliv smluvně opozičních stran, avšak skutečnou příčinou smrti je sebevražda. Až tak daleko „čtyřku“ dovedly její nezvládnuté povolební plány.
Poslední chvíle čtyřkoalice připomínají zabíjačkovou tragédii. Zpočátku šla řezníkům z vlastních řad redukce docela od ruky. Demokratická unie nekladla integračním tendencím odpor a nechala se bez potíží pozřít Unií svobody - za jedno místopředsednické křeslo pro Ratibora Majzlíka. Občanská demokratická aliance však nutnost čtyřkoaličního hubnutí odmítla chápat, a tak lidovci vytáhli nůž s ultimátem: Zaplaťte dluhy nebo se slučte s Unií. Jenže nebožtík smrtku ošálil - a jak by řekl Jára Cimrman - s nožem v zádech (a s podporou US-DEU) dál běhal po české politické hospodě. A tak si kdosi před týdnem vzpomněl na nesplněný, čtyři roky starý slib exšéfa ODA Jiřího Skalického, že šest milionů nejasného původu strana věnuje na dobročinné účely. Lhali jste, že už nemáte další závazky, rozkřičeli se lidovci. Přidali se i unionisté a partaji Michaela Žantovského to definitivně srazilo vaz. Co nešlo po dobrém integrací, stalo se po zlém: kandidáti ODA mají zmizet z kandidátek čtyřkoalice.
To je ovšem konec celého spojenectví. Nic neznamená, ponechá-li si dvojblok US-DEU a KDU-ČSL starou firmu, ať už s pasivní účastí ODA či bez ní. Čtveřice menších stran ospravedlňovala od svého vzniku vzájemnou kooperaci pozitivně laděnou snahou o lepší, vlídnější politiku. Minimálně toto už neplatí. Hrobníkem této iluze byla nekřesťansky pragmatická politika křesťanské strany. A voliči předvedený kanibalismus už po právu odměnili poklesem preferencí.
ODA dala lidovcům k jejich preventivní očistě čtyřkoalice od pravicových potížistů, komplikující možné povolební námluvy se Špidlovou ČSSD, bezpochyby velmi lacinou záminku. Desetiletý sedmdesátimilionový dluh už mohla dávno splatit. Také Skalického slib mohl být splněn. Pod tlakem vymyšlený převod pohledávek na spřízněnou nadaci nevzbuzuje důvěru. Běžné firmě by takové bezúročné řešení předluženosti nikdy neprošlo a je ostudné, že se k němu uchýlila strana, která kdysi rýsovala teorii a praxi české privatizace. Jediným čistým receptem pro Alianci by byl bankrot.
Jakkoli hrají zástupnou roli, jsou výhrady lidovců i unionistů vůči ODA oprávněné. Ale rovněž je jaksi chucpe, když úzkostlivou péči o morálku předvádějí strany, na jejichž kandidátkách figuruje Miroslav Kalousek, často spojovaný se špatným hospodařením resortu obrany, nebo Ivan Pilip, přímý účastník finanční aféry ODS. V tomto kontextu se jeví skoro jako nespravedlnost, že ze čtyřkoaličních kandidátek vypadnou členové ODA, kteří se na jejím hříchu nepodíleli. Sám lídr umírající koalice Karel Kuhnl kdysi ODA kvůli aféře včas opustil.
Od samých počátků čtyřkoalice před čtyřmi lety se ví, jak nesourodý je to útvar, neochotný k integraci. Střetají se tu zkušení technici moci, hustou stranickou sítí vypolstrovaní lidovci a poloamatérští liberálové, jejichž členská základna byla vždycky děravá. Je logické, že Luxova, později Kasalova a nyní Svobodova klidná síla má největší šanci být důstojným soupeřem standardních parlamentních demokratů Klause a Špidly. Lidovecký výpad tak lze chápat jako svého druhu normalizaci čtyřkoalice. Cyril Svoboda si jím navíc posiluje vnitrostranickou pozici.
Chatrnost čtyřkoaličních základů vyplývá i z toho, že právě mezi unionisty a lidovci probíhá dávná hranice české politiky mezi levicí a pravicí. Na ní ztroskotalo úsilí sestavit po minulých volbách pravostředovou nebo levostředovou vládní koalici: US chtěla hot, KDU-ČSL čehý. A vznikla opoziční smlouva. Lidovcům se ovšem stýská po vládě a tentokrát už nedopustí, aby jim to opět někdo překazil.
Vypuzením ODA zbude ze „čtyřky“ maximálně „dvojka“. S oslabenou Unií svobody – DEU si pak klidná síla poradí mnohem snáz. Jak lákavá to musí být vize, když se kvůli ní strhne bratrovražedný boj na samém prahu volební kampaně.
