Zabíjejte, nám se to vyplatí. Pro koho je válka dobrý byznys?

Pro většinu lidí na světě je válka nejstrašnější tragédií, jaká je může potkat. A pak jsou tu ti ostatní, kteří z ní mají živnost.

Na základně amerického vojenského letectva Hurlburt Field na Floridě seděli mladí muži a mlčky zírali do obrazovek. Sem tam někdo vyťukal větu na klávesnici. Když si jeden z nich potřeboval odskočit, musel počkat, až jiný tu minutku bude zírat za něho. Nikdo z nich nepromluvil dlouhé minuty ani slovo.

Na první pohled působil výjev, jejž popsali novináři z organizace Bureau of Investigative Journalism (BIJ) se sídlem v Londýně, ospale. Oni mladí muži však každou minutou rozhodovali o životech lidí vzdálených tisíce kilometrů daleko, v Afghánistánu.

To povolání se jmenuje nevinně – obrazový analytik. Jeho obsah je zcela opačný: analytici dávají dohromady „vzorec života“, tedy zkoumají rutinní aktivity v oblasti, kterou tak pozorně sledují. Když spatří něco podezřelého, oznámí to chatovacím kanálem pilotovi dronu. Ten může sedět ve vedlejší místnosti, stejně dobře jako na druhém konci světa. Když dostane příslušný pokyn, na podezřelé místo se zaměří. V praxi to znamená, že je většinou rozstřílí na padrť. „Jako analytik si musíte být vědom toho, že cokoli řeknete, bude vykládáno maximálně nepřátelským způsobem,“ řekl reportérům BIJ jeden z nich.

Nikdo z analytiků není v uniformě; nejsou zaměstnanci ministerstva obrany, nýbrž civilní firmy. Podle toho vypadá jejich kvalifikace – vyznají se v informačních technologiích a prošli kurzem, v němž si osvojili schopnost rozpoznat samopal od krumpáče. Jsou jedněmi z mnoha lidí, jimž americká vláda za velké peníze outsourcovala svůj boj s terorismem.

Dodavatelé–vojáci 3:1

Tento trend začal už předtím, než Američané zahájili stahování svých vojáků z Iráku i Afghánistánu. Poslední dva roky měli civilní dodavatelé početní převahu nad vojáky v poměru 3 : 1. Měli na starost cokoli: od ropné firmy Halliburton, jejíž pobočka Kellogg Brown & Root získala bez zdlouhavého vybírání kontrakty vojenského i civilního charakteru za desítky miliard dolarů, až po místní, kteří si pronajali náklaďák a jezdili s ním se zakázkami, jež jim zadaly tamní americké vojenské základny.

Právě tak začala kariéra jednoho z nejpozoruhodnějších afghánských podnikatelů, dnes šestadvacetiletého Hikmatulláha Šadmana. Začal jako samostatný řidič, naučil se pořádně anglicky a získal si důvěru Američanů. Postupně dostával větší a větší úkoly, až si za celkem osm let naúčtoval neuvěřitelných 160 milionů dolarů, píše časopis The New Yorker. (Američané se s ním nyní o část vyplacených peněz soudí, ale to je jiná kapitola.)

Hikmatulláh zdaleka není sám; výčet firem, které na boji s terorismem vydělávají podobné peníze, by byl delší, než by tento text mohl unést. Právě smlouvy s dodavateli mají největší podíl na celkové astronomické ceně boje proti teroru: podle odhadu laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Josepha Stiglitze jde o pět bilionů dolarů; podle jiných je to ještě konzervativní odhad.

Miliardy, kam oko dohlédne

Když přijde řeč na válečný byznys, jsou výrobci zbraní, munice a zbrojního vybavení pochopitelně první na ráně. Mnoho si z toho nedělají. „Jak roste hrozba Islámského státu, stále více zemí se zajímá o koupi našich obrněných vozidel,“ nechal se slyšet Wilson Jones, prezident zbrojovky Oshkosh.

„Naše společnost vidí na Blízkém východě významný nárůst poptávky po obranných řešeních,“ přizvukoval Tom Kennedy, šéf Raytheonu. „Dynamika toho prostředí a našich produktů nám nehmatatelným způsobem pomůže,“ řekl zase Bruce Tanner, pro změnu viceprezident aktuálně největšího světového zbrojního výrobce Lockheed Martin.

Bez čínských firem. Zdroj: SIPRI

Poznámky všech tří pánů o tom, jak dobře se jejich byznysu daří, kdosi nahrál loni v prosinci na konferenci banky Credit Suisse ve floridském Palm Beach. Ačkoli by se tím na veřejnosti tolik neholedbali, měli k optimismu dobrý důvod: pouhé dva týdny předtím v Paříži vraždili radikální islamisté - a poptávka po zbraních byla logicky na pořadu dne (více o zbrojovkách a jejich výdělcích viz tabulka výše).

Žoldnéři za 569 miliónů

Oficiálně jim dnes Američané říkají „příslušníci bezpečnostních služeb“, ale dějiny znají přesnější výraz - žoldnéř. Nejproslulejší firma z branže je Blackwater, dnes Academi (a mezitím ještě Xe); ta měla v Iráku po dobu 12 let až tisíc mužů, za jejichž služby Pentagon (a ministerstvo zahraničí) platil 600 dolarů denně za kus.

Pro ilustraci, generál Petraeus, o němž ještě bude řeč, bral v Iráku coby vrchní velitel 493 dolarů denně, kdežto svobodný bezdětný seržant jen 83 dolarů. Celkem podle informací serveru Thenation.com zaplatil Pentagon za 12 let války jen Blackwateru 569 milionů dolarů. To není špatné - a má to své dobré důvody. Zaprvé Washington si je vědom toho, že dnešní válka je z poloviny věcí PR.

Potřeboval tyto „dodavatele“, zjednodušeně řečeno, na špinavou práci. Protože padlí žoldnéři se neobjevují v počtech padlých vojáků, což opticky situaci vylepšuje; a když někdo z nich provede nějakou hrůzostrašnost, jako se stalo na bagdádském náměstí Nisúr v září roku 2007 (lidé z Blackwateru, kteří doprovázeli americký konvoj, tam bez zjevné příčiny zastřelili 17 civilistů a dalších 20 zranili), Pentagon si může umýt ruce.

Vyděrači-nepřátelé

Tady se dostáváme do šedé zóny, kudy vede hranice mezi korupcí, spoluprací, vydíráním a spojenectvím rozmělněna kupou dolarů. Ve Washingtonu dlouho panovalo přesvědčení, že válečné problémy lze vyřešit tím, že se na místě utratí spousta peněz. Skutečnost je však barvitější.

Generál David Petraeus, postupně hvězda americké protipovstalecké strategie v Iráku, ředitel CIA a dnes kvůli nezvládnutému nemanželskému románku předčasný důchodce, to formuloval jednoznačně. „Příliv amerických peněz do Afghánistánu vytváří příležitosti i nebezpečí,“ nechal se slyšet v roce 2011, kdy měl na starost (mimochodem dosud neukončený) boj proti tamním kmenovým pohlavárům.

Americký generál David Petraeus (Zdroj: Profimedia.cz)

Na mysli měl to, že Američané se v Afghánistánu mlčky smířili s tím, že platí Tálibánu, aby je nechal být. Jak píše časopis The New Yorker, záměrně přepláceli své dodavatele-dopravce, aby měli na vyplácení výpalného; byl to nejjednodušší způsob, jak nepřijít o veškeré dodávky čehokoli kamkoli. „Když musím platit nepříteli, abych tady mohl být, něco není v pořádku,“ řekl tehdy Petraeus. Měl samozřejmě pravdu, ovšem nebylo mu to mnoho platné.

Přímé platby nepříteli tvoří v naší typologii válečného podnikání zvláštní kategorii. A ne zrovna kategorii k zahození: pokud výše zmíněný dopravce Hikmatulláh odevzdával odhadem dvacet procent svých tržeb, mluvíme o v průměru 340 tisících dolarech měsíčně. Od jediného domorodého „dodavatele“! Pro Američany jsou to drobné, Tálibánu to však šlo úžasně k duhu.

Byznys ex post: privatizace, licence

Kromě psaní dějin mají vítězové válek ještě jedno logické privilegium: přístup k válečné kořisti. V případě, že se válka vede přímo o přístup ke zdrojům, je to jasné. Pro ilustraci, ze sedmadvaceti licencí na těžbu ropy, které uchazečům udělila vláda iráckého Kurdistánu, jich patnáct šlo do USA, Británie a Kanady (a to ještě třeba turecký Genel je produktem spolupráce britského finančníka Nathana Rothschilda a jeho krajana, bývalého šéfa BP Tonyho Haywarda). Zbytek světa si musel vystačit s dvanácti.

Šance se však otevírají i tam, kde byznys primární válečnou motivaci nepředstavoval. Příkladem takového vývoje budiž Kosovo: velitel sil NATO generál Wesley Clark, ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, zvláštní vyslanec na Balkáně James Pardew a Mark Tavlarides, legislativní šéf Národní bezpečnostní rady z dob kosovské války, ti všichni se vrátili do Kosova jako podnikatelé či lobbisté. (Že svět není řízen spiknutím, naznačuje fakt, že nakonec jediným úspěšným ze jmenované čtveřice je Wesley Clark; je předsedou představenstva kanadské firmy Envidity Energy, jež v Kosovu získala licence na těžbu uhlí i ropy.)

Pět procent pro spekulanty

Spekulant je samozřejmě takové ošklivé slovo; ale investor je povolání z gruntu počestné. Založíte-li si účet na Wall Street, což dnes můžete odkudkoli, stačí vám pozorně sledovat zprávy. Až zase teroristé něco velkého provedou, kupujte velké zbrojovky; po listopadovém útoku v Paříži poskočila cena firem Northrop Grumman, Booz Allen Hamilton, Raytheon, General Dynamics a dalších o dvě až pět procent během několika hodin. Zhodnotit investici pěti procenty za jediný den - to se neodmítá.

660 miliónů za falešné zprávy

Bell Pottinger znamená ve světě PR to, co ve fotbalu ultrapragmatický trenér José Mourinho: leckdo se jeho metod štítí, ale výsledky mu nelze upřít. Zakladatel firmy Tim (dnes již lord) Bell si vysloužil ostruhy a šlechtický titul prací pro Margaret Thatcherovou, již dokázal Britům ve třech po sobě jdoucích parlamentních volbách prodat jako citlivou bytost. To dává tušit, že musí být mimořádným mistrem svého řemesla.

Lord Bell a jeho lidé dostali v roce 2007 úžasnou zakázku ze Spojených států, přesně od U. S. Information Operations Task Force a Joint Psychological Operations Task Force - jednotek, jež se zabývají informačním a psychologickým bojem. Bell Pottinger měl vyrobit videonahrávky, které by předstíraly, že jsou dílem teroristů ze skupiny al-Káida, plus fingované segmenty zpravodajství různých arabských televizních stanic.

Američané nahrávky namnožili na tisícovky cédéček a rozhazovali je v Iráku. Vtip byl v tom, že CD obsahovala software, jenž komunikoval s Washingtonem; Američané doufali, že když zjistí, kdo si videa pouští, pomůže jim to chytat případné adepty terorismu. Až do roku 2012 takhle firma Bell Pottinger vydělala 660 milionů dolarů.

Bez čínských firem. Zdroj: SIPRI

Propaganda má samozřejmě mnoho tváří; ne všechny musejí být takhle sofistikované. Když se například v Rusku začalo mluvit o tom, že se mnoho vojáků vrací z Ukrajiny v rakvích (což bylo podivuhodné vzhledem k tomu, že oficiálně na Ukrajině žádní ruští vojáci nebyli a nejsou), vyřešil to prezident Putin jednoduše: vyhlásil, že okolnosti smrti ruských vojáků jsou věcí státního tajemství a veškerý hovor o nich je tím pádem ilegální. A je to.

Ale ani Západ nemá docela čisté svědomí. Prominentním zdrojem britské BBC a amerického deníku The New York Times stran dat o válce v Iráku byl Ústav pro válečná studia (Institute for the Study of War).

Šéfem jeho představenstva byl v té době jistý Jack Keane. Není jisté, jestli novináře ukolébalo běžné irské příjmení nebo něco jiného; jisté je, že tento Jack Keane je penzionovaný generál, jenž melouchuje jako zvláštní poradce již zmiňované firmy Academi, sedí v představenstvu General Dynamics, jedné z největších zbrojovek světa, a je partnerem investiční firmy SCP Partners, jež se zabývá investicemi do zbrojních firem. Keane je dost možná špičkovým expertem, ale jeho zájem na eskalaci bojů je zjevný.

Politických osmdesát procent

Každý konflikt má své vůdce, ať je to prezident USA, nebo samozvaný chalífa. A drtivá většina z nich z eskalace svého konfliktu tak či onak profituje, byť obvykle ne bezprostředně finančně. Při pohledu na vybraných deset konfliktů je to evidentní.

Vladimir Putin si válčením na Ukrajině a v Sýrii udržuje popularitu kolem osmdesáti procent. Jeho turecký kolega Recep Tayyip Erdogan využívá své uprchlické páky k vydírání Evropské unie a doma k neomezenému vládnutí za pomoci výjimečného stavu; autorita Abú Bakra je přímo závislá na vojenských úspěších Islámského státu. V Indii a Pákistánu je vzájemný nekompromisní postoj tamních vlád nezbytnou součástí běžné politické výbavy. V Libyi, Afghánistánu a Iráku (a do značné míry v Sýrii) je vojenský úspěch podmínkou fyzického přežití šéfů zúčastněných stran.

I na Západě to pravidlo platí, ačkoli ne tak extrémně: nejen americká, nýbrž i britská, francouzská a italská exekutiva se snaží rozšířit vlastní pravomoci. To jen Angela Merkelová si myslela, že se může i během krize chovat jako lidská bytost - a byla rychle vyvedena z omylu, když jí voliči nemohou zapomenout téměř dva miliony nových, převážně muslimských imigrantů.

Bankéřské výpalné

„Není náhoda, že 20. století, století centrálního bankovnictví, bylo zároveň stoletím totální války,“ nechal se v roce 2012 slyšet samorostlý kandidát na úřad prezidenta Spojených států Ron Paul. Všímavý pozorovatel odhalí ještě další možné vlivy na cestě k bezpříkladným masakrům, jako je například technologický rozvoj; to však neznamená, že Paul je se svým argumentem zcela mimo.

Pět bilionů dolarů, na něž údajně válka s terorem USA zatím přišla, vláda samozřejmě nemá; dostala je zapůjčené od centrální banky, Fedu. Centrální banka si sama půjčí od svých vlastníků, soukromých bank, případně (jako v dnešních dobách kvantitativního uvolňování) peníze prostě natiskne. Vláda poté buď půjčku s úroky vrátí, nebo - podstatně častěji - splácí pouze úroky, zato až do aleluja. Jste-li tedy bankéřem v některé z bank, jež Fed vlastní, je ve vašem zájmu, aby se vláda zadlužila jako mourovatá. A za co jiného by měla utrácet biliony dolarů, když ne za válku?

NGO: kšeft, prestiž, vliv

Fanoušci alternativních neziskových organizací, jsou-li mezi čtenáři týdeníku Euro nějací, nebudou rádi, ale je to tak: humanitární organizace jsou zapotřebí tam, kde se koncentruje lidské utrpení, a válečný konflikt je z tohoto zorného úhlu maximálně žádoucí jev.

Skutečnost je však ještě prozaičtější: americký ministr pro zahraniční rozvoj Andrew Natsios se již v roce 2003 v Iráku netajil tím, co od NGO očekává: pokud chtějí dále dostávat vládní finanční podporu, musejí „zdůrazňovat své napojení na vládu USA“, tedy v praxi držet ústa a krok. Reakce byly různé; například organizace International Rescue Committee podmínky odmítla a kšeft v Iráku oželela (a je třeba v rámci férovosti říci, že o americkou státní podporu v jiných oblastech světa nepřišla ani nebyla jinak penalizována), zatímco třeba Mercy Corps a Save the Children přijaly.

Když se o sedm let později NGO slétly na Libyi (za jejíž napadení předtím lobbovaly podle principu R2P - responsibility to protect, odpovědnost za ochranu), bylo jich 71, ačkoli jen 25 z nich mělo poskytování humanitární pomoci v popisu práce. Americké podmínky, navlas stejné jako v Iráku, přijaly všechny. Výplatní pásky šéfů NGO a zbrojovek se samozřejmě nedají srovnávat, ale prestiž a z ní plynoucí vliv rozhodně ano. A o nic jiného než o moc ve válkách tak či tak nejde.

Bez čínských firem. Zdroj: SIPRI

Přečtěte si také:

Asad láká turisty. Aleppo propaguje pomocí Hry o trůny

Svět se k Afghánistánu neobrací zády. Věnuje mu 366 miliard