Filmová výpověď Ala Gora zastínila sci-fi trháky
Sebefikanější filmová fabulace by nedokázala v obyvateli Země vybudit takovou tíseň ze soudobého civilizačního směřování jako zfilmovaná přednáška „bývalého dalšího prezidenta USA“ (tak se sám označil) Ala Gora. Jeho sdělení o Zemi se přitom opírá jen o tisíckrát ověřená, odborně neprůstřelná data. Proto se i odezvy na film nazvaný Nepříjemná pravda mohou lišit v podstatě v jediném: zda ta tíseň bude diváka při odchodu ze sálu motivovat k odpovědnějšímu přístupu, nebo ho ještě utvrdí v tom, že všechno už je stejně v háji. Gorovo osobní nasazení však druhou možnost takřka vylučuje. A tak i šklíbivý sarkastický Čech jistě snadno stráví Gorův morální étos.
Ostatně Gore se hluboce mýlil, když o svém tématu „planetární nouze“ při premiéře na festivalu v Cannes prohlásil, že není politické, ale morální. Morální výzvou by bylo tak jako tak, i kdyby v něm to slovo vůbec nepadlo. Ale úspěch celého projektu stojí jen a jen na výjimečnosti politika Gorova formátu. Na jednotlivé problémy, o nichž mluví, upozornily před ním už stovky předřečníků. On však má dar syntézy, vybrat témata, grafy či fotografie vystihující stav globální krize. A přestože nikomu nic lacino neslibuje, naslouchající posluchače ani nemůže opustit naděje, že tento vědoucí politik se bude snažit, až dostane opět voličskou důvěru, věci změnit. A to chtě nechtě dává filmu další rozměr, v němž Gore nemá konkurenci. Během filmu se neodbytně vrací otázka, kam by se byl ubíral svět, kdyby pár desítek floridských voličů před šesti lety vhodilo do urny jiný hlasovací lístek.
Film náhle postrčil polozapomenutého Gora do popředí. A tak dřív, než jsme si stačili povšimnout jeho ekologických apelů, byl v Česku přivítán slovy: „Lepší příklad politické propagandy bychom na dnešní mediální scéně těžko hledali.“ I kdyby však mělo být hlavním motivem k realizaci filmu politické zviditelnění, nic by to na jeho vyznění neubralo.
Gorovo zaujetí globálními problémy však dává tušit, že prvotním impulzem k tisíci přednášek po celé Severní Americe, k jeho spanilým jízdám do Japonska či do Číny i k jejich filmovému extraktu byla opravdu především ona „planetární nouze“. Ani ho nenapadne prezentovat se jako nějaký objevitel nebo snad spasitel. Promítá každému dostupné grafy skutečně naměřených údajů, uvádí mnohokrát opakované příklady, odpovídá na často pokládané otázky. Jeho síla je v celistvosti sdělení o současném stavu zeměkoule. Dopředu si vždy nechá zjistit nejpalčivější problém životního prostředí v místě přednášky a trpělivě si připravuje svoji repliku. Na rozdíl od přednášejících odborníků se nerozptyluje detaily, takže je srozumitelný většině posluchačů.
Především rozbíjí myšlenkové stereotypy. I v Evropě panuje hrůza z čínských výrob bez omezení škodlivin. A hle, Gore vzkazuje svým Američanům: „My nemůžeme prodávat naše auta v Číně, protože nesplňují tamější ekologické normy.“ A pozastavuje se nad troufalostí amerických automobilek, které žalují stát Kalifornii za zákon, který vyžaduje, aby se v Kalifornii za jedenáct let mohla prodávat jen auta za stejných podmínek jako čínská auta dnes.
Takřka vše se v Gorově filmu točí kolem skleníkového efektu. To je americké trauma, protože jen USA a Austrálie se z vyspělých zemí nepřipojily ke Kjótskému protokolu. Gorovy výtky k laxnímu přístupu ke snižování emisí však v plné míře můžeme přijímat i v evropských zemích, v nichž takřka svorně panuje snaha ošálit systém vydáváním nadměrného počtu povolenek. Gore zdůrazňuje: „Máme všechny potřebné informace, abychom mohli problém aktivně řešit.“ A na grafu vyznačuje, kolik energie lze ušetřit úspornými elektrickými spotřebiči, obnovitelnými zdroji, preferováním veřejné dopravy či aut s nižší spotřebou, a zdůrazňuje: „To všechno se odčítá a za chvilku jsme se spotřebou na úrovni roku 1970.“ Tu nejpodstatnější chybu však spatřuje právě ve svém oboru: „Máme všechno, co potřebujeme, kromě politické vůle.“ Ale hned optimisticky dodává: „Politická vůle je však také obnovitelný zdroj!“
Nabízí se otázka, jak je to právě s tímhle obnovitelným zdrojem u nás. Kolik lidí, kolik politiků si přišlo na Gorovu filmovou přednášku dobít baterky? Navzdory hitovému přijetí na festivalech v Cannes a v Sundance Češi Gorovu výzvu dosud nepřijali. Republiku objíždí jedna jediná distribuční kopie. Na každé ze dvou pražských projekcí, kterých jsem byl účasten, se nás sešlo ke dvacíti. Ze třetiny Američané, kterým film doma unikl. K problémům oteplování ovzduší se česká veřejnost staví jako žába z Gorova filmu. Když ji dali do příliš teplé vody, okamžitě vyskočila. Když však ji dali do kádinky s chladnou vodou a zatopili pod ní, včas nereagovala a klidně by se nechala uvařit. To není jistě pro nikoho dobrá vyhlídka. Gore nabízí řešení pro každého jedince, protože každý se nějak podílí na globálním oteplování. Jenže musí včas z rozehřáté kádinky vyskočit.
Nepříjemná pravda. Režie Davis Guggenheim, vystupuje Al Gore, studio Paramount Home Video, 96 minut. ČR: Bontonfilm
