Předem se omlouvám slabším povahám, ochráncům zvířat, vegetariánům a příznivcům tradičního stravování. Následující řádky totiž obsahují explicitní gastronomické informace a mohou ve čtenáři vyvolat přetrvávající pocity nechutenství a dočasný odpor k jídlu. Pokud ale nečtete v restauraci nebo těsně před obědem, váš život to nijak neovlivní.
Zmínku o čínském jídle jsem na těchto stránkách nechtěl uspěchat, abych nemusel psát o otřepaných skutečnostech, že praví Číňani při jídle vydávají různé hrdelní zvuky, které jsou v našich zeměpisných šířkách naprosto nepřijatelné, nebo o tom, že jíst hůlkami vyžaduje trochu cviku a že se nejspíš ze začátku moc nenajíte. Včera při večeři nastala chvíle, kdy jsem se zážitky naplnil kompletně, a abych nezešílel, musím své zkušenosti ventilovat.
V jídelním lístku nevinně vypadající „sea food“ polévka byla ve skutečnosti velkým hrncem, ze kterého po uvedení do varu přímo na našem stole vykoukla přes okraj nešťastná želví hlava - podle místního zvyku ji nikterak neomračovali ani neuspávali, když ji v kuchyni vkládali do polévky. Je jen detail, že želva byla v hrnci celá s krunýřem, všemi končetinami i ocasem. Na dotaz, co to je, mi servírka prostou angličtinou odpověděla, že „kind of fish“. Inu, doma jez, co máš, a v cizině, co ti dají…
Jednoduše bychom mohli říct, že čím větší „hnus“ pro nás, tím větší delikatesa pro Číňana. Vše, co se v Evropě nejí, je zde považováno za speciální lahůdku a podává se ve zvlášť rafinovaných úpravách pro zvýraznění zvláštnosti a jedinečnosti daného pokrmu. Mám na mysli různé části zvířat, které se u nás skryty zraku strávníků dostávají do konzervovaných masitých přesnídávek, polévek, případně po důkladném zpracování do gumových medvídků pro děti. Představte si různé kližky, chrupavky, hlavy, hlavičky, pařátky a podobné věci a máte přesně to, co vám objednají vaši dobří obchodní partneři ve vybrané echt čínské restauraci. Osobně se domnívám, že tradiční zájem Číňanů o jídla pro nás podivná pramení ve starém českém přísloví, že hlad je nejlepší kuchař. Čína ve své historii prošla mnoha obdobími hladu a vynalézaví Číňané se naučili, že jíst se dá prakticky vše, co je organického původu.
Nesmí vás tedy překvapit, že jako zvláštní pochoutku k jinak vynikající a pro Evropana neškodné „pekingské kachně“ dostanete jako předkrm napůl rozkrojenou kachní hlavu i se zobákem. Pohled na mozek a dutiny nešťastné kachny ve mně chuť do jídla nikterak nevzbudil, zvlášť když jsem po prvním nesmělém okoštování zjistil, že kachní hlava je úplně studená. Na Číňany to ale funguje vesměs opačně, jinak by nově otevřená restaurace, ve které jsme se s kolegyní ocitli, nenabízela studenou kachní hlavu zdarma jako „introductory offer“ na přilákání zákazníků. Kachní hlava má navíc i tu nepříjemnou vlastnost, že je dávána jako důkaz nejvyšší úcty nejváženějšímu hostu u stolu. Jedna z mála příležitostí, kdy vám není líto, že nejste ten nejváženější, a rádi poctu přenecháte svému šéfovi. Ať zkusí, zač je toho v Číně kachní loket!
Obliba pojídání hlav je v Číně samostatným fenoménem. Panuje zde letitá pověra, že snědením daného orgánu přechází původní potenciál do jedlíka. Naše čínské kolegyně se vždy bezmála poperou o rybí hlavu, pokud se objeví na stole. Snědením hlavy totiž posilujete svou chytrost a moudrost. To, co platí pro hlavu, platí bezezbytku i pro další důležité orgány. Jistě si domyslíte sami, co musíte sníst, aby se váš sexuální život vrátil do dob, kdy jste ještě nepřemýšleli, jestli ano, nebo ne…
Musím říct, že postupem času jsem se stal otužilejším. Dnes mám již za svým gastronomickým opaskem ledacos. Z toho nejzajímavějšího vybírám žáby velikosti ropuchy, které pěkně naporcované a zamíchané do sladkokyselé omáčky chutnají jako něco mezi krevetou a kuřetem. Nebo malé hady, které jsme dostali syrové a sami si je vkládali do vřící vody v takzvaném hotpotu (hrnec ochucené vřící vody, ve kterém si sami po celou dobu hodování vaříte). Jak malí hadi chutnají, netuším, protože voda v mém hotpotu byla tak pálivá, že jsem žádnou chuť na jazyku nepociťoval. Za zmínku stojí i malí sumečci, které nám do hotpotu servírovali ještě živé a hrnec přiklápěli na několik vteřin pokličkou, protože sumečkům se v hotpotu nejspíš vůbec nelíbilo. Také jsem pojedl na proužky nakrájenou medůzu, kterou jsem si spletl se „skleněnými nudlemi“, nebo část kozího žaludku, který jsem považoval za zvlášť připravený sýr tofu. Kuřecím pařátkům a syrovému vepřovému mozku jsem se vyhnul jen na poslední chvíli. Nejspíš jsem snědl i další věci typu psa, kočky, mořského červa a podobně, ale naštěstí o tom nevím.
Kdybych vám na obchodní cestu do Číny měl něco poradit pro přežití obchodní večeře pořádané vašimi obchodními partnery na vaši počest, pak by to bylo: 1. Neptejte se, co jíte, nejspíš se nic povzbudivého nedozvíte. 2. Nebojte se, pokud to jedí také Číňané, nejspíš nezemřete. Pokud to Číňané nejedí, tak pozor - možná konzumujete součást dekorace restauračního zařízení.
Petr Pištělák – Divoký drak (email: divoky.drak@yahoo.com)
Petr Pištělák pracoval jako Head of Marketing, Product & Communication v reprezentační kanceláři PPF v Číně.
