Anglická organizace National Trust je největší občanskou iniciativou na světě a vzorem pro všechny podobné, které se starají o ochranu stavebních památek.
Organizaci založila se svými přáteli v roce 1884 paní Octavia Hillová, která se starala o zahradu ze 17. století v Sayes Court. National Trust si dal za cíl ochraňovat veškerou ohroženou anglickou přírodu a kulturní památky a zároveň je zpřístupňovat veřejnosti. Organizace nejprve koupila v roce 1899 za deset liber dům v Sussexu. Dnes vlastní více než 200 domů, kostelů a zámků, 1300 metrů pobřeží, 250 000 hektarů zemědělské půdy a 47 památkově chráněných průmyslových budov. K tomu provozuje 35 hostinců a hotelů. Tyto nemovitosti navštíví ročně 50 milionů zájemců. V současné době má Trust 3,4 milionu členů. V poslední době ale mají problémy, protože emancipující se menšiny na nich vyžadují, aby pod památkovou péči zahrnuli i památky, které jsou spojeny s jejich příchodem do Anglie: nejhlasitěji jsou slyšet Afričané, Indové a Číňané.
V Německu něco podobného (Deutsche Stiftunf für Denkmalschutz) založil až v roce 1985 Gottfried Kiesow. Jeho organizace podporovaná dobrovolnými dárci má dnes k dispozici vlastní kapitál ve výši 35 milionů eur. Díky tomu má v rozpočtu víc než některé úřady památkové péče, a proto také o památkách chce sama rozhodovat. Samozřejmě se kvůli tomu dostává do konfliktu s odborníky. Jenže – a v tom je ten háček – kdyby podobných nadšenců nebylo už dříve v Německu víc, zmizely by tam v době takzvaného hospodářského zázraku i secesní stavby či vůbec klasická moderna. Někteří odborníci se domnívají, že v době, kdy v zemi neexistoval zákon na ochranu památek, bylo zničeno ve spolkových zemích více staveb než za druhé války. Nejnovější odhady říkají, že jen za posledních deset let se v Německu zničilo více než 100 000 staveb, které by si zasloužily památkovou péči.
V Česku byl Spolek za starou Prahu, který se rovněž staral a stará o památky, založen v roce 1900 (Praha tehdy měla kolem půl milionu obyvatel a po zboření hradeb po roce 1866 se rychle rozrůstala, v roce 1800 v ní žilo jen 80 000 lidí). Patříme tedy k těm, kteří začali včas, přestože mnoho starých staveb v poslední době bohužel také zmizelo. Je to škoda, neboť tím ztrácíme i kus paměti, a tedy i kus něčeho podstatného ze sebe.
