Pokladna zdravotního pojištění je před kolapsem.
Lékaři tvrdí, že peníze na zvýšení platů ve zdravotnictví rozhodně nechybí. Jsou pouze zaklety v naprosto neefektivním systému financování celého zdravotnického odvětví. Nulová komunikace ze strany ministerstva zdravotnictví, se kterou se lékaři potý kají již mnoho let a která za éry ministra Ivana Davida učinila z ministerstva nedobytnou pevnost, je opět dohnala ke stávce. A to i přesto, že některé z názorů lékařů sdílí i řada vládních úředníků. A o tom, že st ávající model financování má řadu chyb, jsou přesvědčeni takřka všichni.
Řeč čísel.
Řetězová zadluženost, kdy dominantní Všeobecná zdravotní pojišťovna, která financuje podstatnou část zdravotní péče v zemi, dluží nemocnicím a ty zase svým dodavatelům, ohrožuje stabilitu celého systému financování zdravotnictví.
VZP podle nejnovějších informací týdeníku EURO dluží po lhůtách splatnosti k poslednímu září asi tři a půl miliardy korun. Její pohledávky u plátců pojistného včetně penále byly k 31. červenci na hranici dvanácti miliard. K jejím problémům kromě nesolventních podniků také významnou měrou přispívá rostoucí nezaměstnanost. Vzestup nezaměstnanosti o jedno procento znamená pro VZP ztrátu přibližně jedné miliardy korun. Ztráta za letošní rok se tak odhaduje na více než dvě miliardy.
Dojná kráva.
Představitelé lékařské veřejnosti jsou přesvědčeni, že do zdravotnictví musí jít více peněz.
V České republice se na zdravotnictví vydalo v předminulém roce 7,2 procenta hrubého domácího produktu, tedy ročně na jednoho občana asi tři sta padesát dolarů. Podíl celkových výdajů na zdravotnictví na HDP od roku 1995, kdy činil 7,53 procenta, klesá. Pro srovnání, sousední Německo vydalo v roce 1997 na zdravotnictví téměř deset a půl procenta HDP. „Přitom péče je srovnatelná, čeští lékaři používají stejné léky, máme stejné přístroje. Co je nesvětové, je cena naší práce . Zdravotníci v podstatě dotují úroveň českého zdravotnictví na úkor svých mezd, tvrdí předseda Lékařského odborového klubu Milan Kubek, který kvůli nízkým mzdám zorganizoval minulou středu stávku lékařů.
Nutno však dodat, že jsou v Evropě i státy, které financují zdravotnictví nižším podílem hrubého domácího produktu než Česká republika. Například Velká Británie vydala v roce 1997 pouze 6,7 procenta HDP. Vládní představitelé proto považuj í současný podíl zdravotnických výdajů na HDP za postačující. „Já osobně bych viděl jako optimální vydávat kolem 7,5 procenta, říká místopředseda vlády Vladimír Špidla. Jakékoliv zvýšení výdajů by podle něj k ozdravění systému stejně nevedlo.
Na to, jak dostat ze státní kasy více prostředků do zdravotnictví, mají představitelé lékařů řadu receptů. Navrhují například zvýšit zdravotní pojištění ze současných třinácti a půl na čtrnáct procent. Takové navýšení by podle nich přineslo téměř tři miliardy korun. Ministerští úředníci to však považují jen za odsouvání problému. „Řadu podniků, které dnes balancují na hraně konkursu, tímto opatřením do konkursu pošleme. O to nám vzroste nezaměstnanost a za rok budeme zase říkat, potřebujeme víc peněz, zvyšme zdravotní pojištění, namítá náměstek ministra zdravotnictví Jiří Čihař.
Rezervy jsou.
Největší zátěží pro pokladnu zdravotního pojištění jsou bezesporu státní pojištěnci, tedy děti, důchodci a nezaměstnaní. Ti tvoří více než polovinu národa (asi 5,8 milionu lidí). Stát za ně odvádí 392 koruny měsíčně, tedy třináct a půl procenta ze základu 2900 korun. Tato částka je o třináct set korun nižší, než odvádí průměrný zaměstnanec. Platby státu tak tvoří pouhou čtvrtinu příjmů pojišťoven, přičemž právě v řadách státních pojištěnců je nejvíce čerpatelů zdravotn í péče.
Kdyby stát zvedl základ pro výpočet odvodu za státní pojištěnce na současnou hodnotu minimální mzdy, která je od 1. července 3600 korun, zvedl by se jeho odvod za jednu osobu na 486 korun. Zdravotnictví by tak získalo navíc šest a půl miliardy. Touto myšlenkou se zabývají i ministři sociálnědemokratické vlády. Podle Vladimíra Špidly by měl systém odvodů z a státní pojištěnce lépe reagovat na ekonomický vývoj. „Neříkám, že určitě zvýšíme platby za státní pojištěnce, ale je to významná systémová chyba. Platba za státní pojištěnce je určena jako pevná na 2900 korun a nevalorizuje se s vývojem infla ce a s růstem životních nákladů, říká Špidla. Souhlasí s ním i náměstek ministra zdravotnictví Čihař. Podle něj ale už nyní stát posílá do zdravotnické pokladny osmadvacet miliard a se zvyšující se nezaměstnaností budou výdaje ještě přibývat. „Já bych si přál, aby se platby za státní pojištěnce zvýšily, ale to není o chtění. Je to o tom, jak máme bohatý stát, aby si to mohl dovolit, dodává Čihař.
Jistou šanci na příliv peněz ale zdravotnictví přece jenom má. Zlatou rezervou jsou podnikatelé. Ti totiž platí na zdravotním pojištění mnohem méně než průměrní zaměstnanci. Zatímco zaměstnanec a jeho zaměstnavatel odvádí do zdravotního pojištění v průměru sedmnáct set korun, průměrná osoba samostatně výdělečně činná platí jenom pět set padesát korun. Podnikatel si vypočítává zdravotní pojištění ze základu, kterým je pětatřicet procent čistého zisku, nejméně však současná výše minimální mzdy. Měsíčně však musí poslat minimálně 486 korun. Dnes, kdy už osmdesát procent podnikatelů umí vypracovat své daňové přiznání tak, že neplatí žádné daně, je to více než alarmující. Zarážející je i fakt, že podnikatel odvádí stejnou minimální částku jako lidé bez příjmu, například studen t, který překročil hranici šestadvaceti let či žena v domácnosti. Tyto argumenty uznávají i představitelé ministerstva zdravotnictví. „Tady je jeden z nejnadějnějších prostorů, jak do zdravotnictví dostat nějaké další peníze, domnívá se Čihař. Dramatické zvýšení prostředků si však od tohoto opatření neslibuje. Lékařský odborový klub nesouhlasí: kdyby se například nejnižší možný základ pro výpočet zdravotního pojištění zvedl u podnikatelů na dvojnásobek minimální mzdy, získalo by podle nich zdravotnictví asi pě t miliard korun.
Pacienta do toho netahejme.
Jakákoli spoluúčast pacienta na hrazení zdravotní péče je pro sociálnědemokratickou vládu nepřijatelná. Lékařská veřejnost po ní naopak již několik let volá. Obě strany se opírají o zkušenosti ze zahraničí. Zatímco lékař i předhazují skandinávské země, kde je nejvyšší procento spoluúčasti pacienta, představitelé vlády tvrdí, že se od ní v zahraničí už dávno ustupuje. Podle nich se neprokázalo, že by vysoká spoluúčast znamenala ve svém důsledku snižování nákladů na zdravotnictví. „Je to ideologická hloupost. Spoluúčast vytlačuj e méně vzdělané lidi ze zdravotní služby. Oni začnou na sobě šetřit a pak je to dražší. Účinná by byla jenom, když bychom mohli pacienta nechat pohozeného a nepostarat se o něj, tvrdí Špidla.
Záchranný kruh pro VZP.
Podle ministerských úředníků se musí pomoci především Všeobecné zdravotní pojišťovně. Jak? Prostě se změní systém přerozdělení prostředků vybraných na zdravotním pojištění. Ovšem zřejmě na úkor zaměstnaneckých pojišťoven. V současné době se mezi jednotlivé pojišťovny přerozděluje pouze šedesát procent vybraných prostředků, zbývajících čtyřicet zůstává v plné výši pojišťovně, která pojistné vybrala. Platby státu za státní pojištěnce se odvedou do speciálního fondu, kde se doplní výše uvedenými šedesáti procenty, a poté se stoprocentně rozdělí mezi jednotlivé pojišťovny podle toho, kolik má která pojišťovna mezi svými klienty státních pojištěnců. Znamená to, že každý aktivní plátce pojistného dotuje šesti korunami z deseti státního pojištěnce. Podle mínění ministerstva zdravotnictví je tak VZP znevýhodněna, protože má zdaleka nejrizikovější portfolio pojištěnců. Právě proto se zisky kumulují na straně oborových pojišťoven, na straně VZP se zase kumuluje ztráta. Vláda již schválila zásady zákona o veřejném zdravotním pojištění, které by mělo tuto nerovnováhu napravit. Principem navrhovaného řešení je, že se přerozděluje plných sto procent vybraných prostředků všemi zdravotními pojišťovnami. K těm se přičte celá platba státu za státní pojištěnce a takto vytvořený balík peněz se přerozdělí podle koeficientů pojistného rizika, které vystihují náklady na lékařskou péči pro jednotlivé věkové kategorie. Koeficienty jsou stanoveny pro osmnáct skupin pojištěnců. VZP sice se stoprocentním přerozdělením souhlasí, vůči navrženému zákonu má však řadu jiných výhrad a považuje jej celkově za velmi špatný. Představitelé největší pojišťovny v zemi by spíš uvítali, kdyby se stát postaral o zaplacení dlužného pojistného za podniky, ve kterých má rozhodující podíl. Podle neoficiálních údajů by totiž tato částka mohla stačit na splacení dluhů, které má Všeobecná zdravotní pojišťovna vůči zdravotnickým zařízením.
