Investice dvě stě milionů zamíří do rozšíření výroby v nápravných zařízeních
Náklady na jednoho vězně dosahují v Česku 600 až 800 korun denně. Přitom v 35 věznicích je umístěno více než sedmnáct tisíc lidí, z toho přibližně 13 700 odsouzených, zbytek tvoří obvinění. Pokud vězeň pracuje, alespoň částečně na nemalé náklady přispívá. Pro většinu odsouzených však práce není, i když mnozí by ji chtěli.
Ošidná procenta.
„Obvinění nemají povinnost pracovat, ale mohou o práci požádat. Jejich zaměstnávání však vyžaduje velmi specifické podmínky. Hledí se na ně totiž jako na netrestané. Pracuje jich jen několik desítek při čištění chodeb a roznášce jídla,“ říká Milan Jeřábek z Vězeňské služby České republiky. „Naopak pro odsouzené vyplývá ze zákona povinnost pracovat, obšem je třeba přihlížet k jejich zdravotnímu stavu. Z 13 700 odsouzených je asi 11 300 práce schopných, a z nich asi 47 procent pracuje,“ dodává Jeřábek. To považuje Vězeňská služba za úspěch. V okolních státech se sice uvádí zaměstnanost vězňů až 60 procent, ale jde většinou o zaměstnávání na čtyři hodiny denně. Na jedné práci se tak vystřídají dva vězni a procenta samozřejmě stoupají. Naopak v tuzemsku pracují odsouzení většinou v osmihodinových směnách. V Čechách se také, na rozdíl od některých evropských zemí, nepočítá do zaměstnanosti vzdělávání.
Nikdo nic nepozná.
Při zaměstnávání odsouzených způsobuje problémy zejména jejich nízká kvalifikace.„Polovina má jen základní vzdělání, řada z nich poprvé pravidelně pracuje až ve vězení. Odsouzené je třeba zaučovat a takové zaučení může trvat někdy týden, ale někdy až osmnáct měsíců,“ uvádí Jeřábek. Nedostatky v kvalifikační struktuře se snaží Vězeňská služba řešit sítí vlastních vzdělávacích pracovišť umístěných v areálech věznic. Z výučního listu přitom nelze poznat, že byl vystaven ve věznici, což je velká výhoda pro uplatnění bývalého vězně po propuštění. Obory kovoobráběč, kuchař, holič či instalatér ročně absolvují asi tři stovky odsouzených. Vyšší vzdělání než výuční list se v českých věznicích zatím získat nedá, i když například v jednom z nejtěžších vězení, ve Valdicích, se ve spolupráci s církevním gymnáziem z Hradce Králové připravuje projekt dálkových maturit pro odsouzené.
Samozásobitelé.
Odsouzení mohou pracovat ve čtyřech různých formách: v takzvané vnitřní režii, ostatní režii, u podnikatelských subjektů a v takzvaných hospodářských střediscích. Prací ve vnitřní režii se vězni podílejí na chodu věznice. Pod dohledem vykonávají odborné nebo pomocné práce jako kuchaři, údržbáři nebo v prádelnách. Pod pojmem ostatní režie se soustřeďuje výroba v rámci Vězenské služby. Tato vězeňská produkce je určena zejména pro samotné věznice. „V Pardubicích se šijí utěrky a hadry na podlahu, v Mírově a Jiřicích se vyrábí dřevěný nábytek, v Heřmanicích a na Pankráci kovové katry, dveře, mříže, i okenní rámy a stolky. Řada z těchto věcí se dříve draho nakupovala,“ říká Jeřábek.
Hospodářská činnost.
Na trh věznice vstupují prostřednictvím středisek hospodářské činnosti. Je jich třináct a působí na základě smluv s právnickými a fyzickými subjekty, které jsou současně zadavatelem i odběratelem. Tato hospodářská činnost nesmí být dotována z rozpočtu věznice nebo Vězeňské služby, takže jednotlivá střediska musí být ekonomicky soběstačná. Loni jejich výnosy přesáhly 90 milionů korun a zisk činil asi 2,3 milionu korun. To ukazuje, jak se na podnikání českých věznic odrazil politický a ekonomický vývoj ve světě, protože ještě v roce 2001 dosáhly výnosy téměř 100 milionů a zisk byl více než dvojnásobný. Tržby a profit srazila silná koruna a teroristické útoky ve Spojených státech, do nichž se nemalá část produkce českých věznic vyváží.
Odměna jen za práci.
Nejvíce odsouzených však je zaměstnaných u „civilních“ firem, a to buď v pronajatých prostorách uvnitř areálů věznic, nebo mimo ně na střežených, ale i nestřežených pracovištích. Podnikatelé na základě smluvních vztahů s Vězeňskou službou zaměstnávali loni odsouzené na 229 pracovištích, z nichž 67 bylo zřízeno nově. Převážně v nich jde o těžší manuální práci. Zaměstnávání vězňů skýtá firmám zajímavé výhody. Vězni například náleží odměna pouze za vykonanou práci a není nutné mu hradit dobu, kdy pro ně žádné zaměstnání není. Neplní-li řádně normy, lze ho vyřadit z práce bez nároku na odstupné či jiné odškodnění. „Řada podnikatelů by chtěla zaměstnávat odsouzené okamžitě. To ale často není možné, protože ve věznicích nejsou k dispozici dostatečné výrobní plochy a potřebná technologie. Také se oproti minulosti výrazně omezila možnost vysílat vězně mimo objekt – vzhledem k zavedení alternativních trestů se počet odsouzených za lehčí přečiny značně snížil. Za minulého režimu bylo mimo objekty věznic zaměstnáno 90 procent odsouzených a ještě před dvěma lety jich tak pracovala téměř tisícovka. Dnes to je necelých pět stovek,“ uvádí Jeřábek. Vězeňská služba proto hodlá investovat do udržení a rozšíření výrobních kapacit věznic v letech 2003 až 2007 asi 200 milionů korun.
Věznice Valdice Nejsou lidi Valdice nedaleko Jičína jsou druhou nejtěžší českou věznicí. Přestože se přibližně každý třetí valdický vězeň dopustil trestného činu končícího smrtí jeho oběti, nápravné zařízení v areálu bývalého kartuziánského kláštera se může pochlubit vysokou zaměstnaností, téměř 75 procent. Osm stovek vězňů dochází pravidelně do zaměstnání a pouze zbylých přibližně 230 nepracuje. Tyto hodnoty katapultovaly Valdice mezi pracovně špičkově vytížené věznice. Ředitel věznice Karel Kocourek říká, že Valdice nejsou schopné uspokojit poptávku po pracovní síle. Proto nedávno učinil pokus oslovit ostatní nápravná zařízení, bohužel s žalostným výsledkem. „Chtěli jsme stovku schopných vězňů a dostali jsme jich jen osm,“ vypráví Kocourek. Tento nedostatek pracovníků musí být řešen formou přesčasů.
Kdo si hraje, nezlobí.
Jakou má vlastně ředitel věznice motivaci k podpoře zaměstnávání vězňů, když Vězeňská služba podobné snahy nijak materiálně nestimuluje? „Když odsouzený osm hodin spí a osm hodin pracuje, tak na neplechu má pouze zbylých osm hodin. To je čas například na vycházky, vzdělávání či kulturní činnost. Navíc pracující vězni přispívají určitou částkou na chod věznice (45 korun denně – pozn. red.). Také splácejí dluhy, výživné na děti a státu daně,“ vysvětluje Kocourek. Navíc vězni dostávají dvanáct procent své mzdy, které smí utratit v kantýně. Zbylá částka se ukládá na konto odsouzeného a tyto peníze má po ukončení trestu k dispozici.
Deset firem.
Ve Valdicích vězni pracují buď ve vnitřní režii věznice, nebo jsou zaměstnáni u soukromých subjektů, hospodářskou činností se nezabývají. „Hospodářskou činnost věznic považuji za komplikovanou a problematickou. Je nutné zajistit oddělené financování, zaměstnávat vlastní účetní aparát, mistry a další zaměstnance. Proto jsme ji v roce 1998 zrušili,“ říká Kocourek. Ovšem pro věznici z toho nevznikla žádná ztráta – pracovník, který byl tehdy za hospodářskou činnost zodpovědný, si založil vlastní firmu, v níž postupně počet pracujících vězňů ještě zvýšil. Spolu s ním podniká v jedenáctihektarovém areálu bývalého kláštěra dalších deset firem, takže jsou všechny výrobní plochy až na jednu provozovnu obsazeny. Dokonce se počítalo s investicí 30 milionů do nové haly na výrobu dýhovaného nábytku pro 30 pracovníků s roční kapacitou výroby přibližně za 140 milionů korun. Tuto investici se však nakonec Vězeňská služba rozhodla umístit do jiného nápravného zařízení. Ve vnitřní režii ve Valdicích funguje především prádelna a zámečnická dílna. „Běžná tržní cena za kilogram vypraného prádla je kolem 30 korun, my dokážeme prádlo vyprat za deset,“ říká vedoucí výroby věznice Miroslav Gřešula. Valdických jedenáct vězňů pere navíc pro nápravná zařízení v Pardubicích, Jiřicích, Ruzyni a Světlé nad Sázavou. Měsíční průměr přesahuje 30 tun prádla, což znamená úsporu přes 7,2 milionu korun za rok. V zámečnické dílně se vyrábí vše potřebné pro zajištění chodu věznice, různé opravy a výroba potřebných věcí z kovovýroby. Ve vězeňské truhlárně se opravují dveře a řada dřevěných doplňků jak pro nápravné zařízení, tak pro 260 bytů, které věznice vlastní.
Inovační potenciál.
Dříve byla ve Valdicích zastoupena zejména strojírenská výroba – své závody v nich měly LIAZ i Škoda. Ve věznici se dokonce vyráběla i odposlechová zařízení pro ministerstvo vnitra. Dnes ve Valdicích převažují firmy podnikající ve sklářské výrobě, respektive v opracovávání skla, jako je mačkání korálů, výroba skleněných ověsů nebo vánočních ozdob. Některé provozy jede na tři směny. Firmy však nechtějí sdělovat svá jména, obávají se negativní publicity, která by podle nich mohla ohrozit odbyt jak v Česku, tak jejich export, například do USA.
Areál jedné z nejtěžších českých věznic představuje největší koncentraci pracovních míst na území mezi Mladou Boleslaví a Hradcem Králové, pracuje v něm 1400 pracovníků, z toho na 800 odsouzených, 500 dozorců a 100 směnových mistrů, techniků a ostatní zaměstnanců firem podnikajících ve věznici. Výdělky, kterých mohou vězňové dosáhnout, se také liší. Nejlukrativnější jsou tradičně sklářské výroby. Dokonce již v „předsametovém“ období odsouzení dostávali šest až sedm tisíc korun. Dnes to je pětadvacet tisíc, a to díky technologii, kterou si vymysleli vězni sami. „Standardní výtěžnost suroviny je 50 procent, oni ji pomocí svého vynálezu zvýšili téměř až na 100 procent. Řada jiných firem se pokoušela zařízení replikovat, ale bezúspěšně,“ konstatuje Gřešula.
Vietnamci a Stachanovci.
Další valdickou specialitou je výroba vánočních ozdob, které putují i do zahraničí. Ve věznici se jich vyrobí asi dva miliony kusů ročně. Firma, která je produkuje, má ještě další civilní závody. Výroba vyžaduje především zručnost, proto třetinu ze 71 pracovníků tvoří vězni narození ve Vietnamu. „To, co se Češi učí pět měsíců, zvládnou Vietnamci za čtrnáct dnů. S centrálou Vězeňské služby máme domluveno, že vietnamští odsouzenci jsou přednostně umisťováni do Valdic,“ vysvětluje odpovědný pracovník, který si nepřál být jmenován. Zástupce firmy si vězně v podstatě pochvaluje: „Musíte s nimi jednat velmi trpělivě – všechny znám jménem a vím i co dělali, než sem přišli. Především po nich nesmíte chtít změny, přesto je jejich produktivita vyšší než u civilních zaměstnanců.“ Mají i svého Stachanovce. „Na ostatních pracovištích měl pověst nepřizpůsobivého. U nás si našel svoji specializaci – slepuje ocasní pírka pro ptáčky na vánoční stromek. Ostatní chlapi jich za směnu udělají asi 60, nejlepší pracovnice našeho civilního závodu 400, a on třikrát tolik – 1200,“ chválí vedoucí výroby vánočních ozdob.
Věznice Mírov Pro soudy i ombudsmana V severomoravském Mírově, v nejtěžší věznici v Česku, nedosahuje většinou nepracuje ani polovina z přibližně 340 místních vězňů. „Pouštíme se do všeho. Loupala se zde cibule, šili jsme boty,“ říká tisková mluvčí věznice Magda Petříková. Nízká zaměstnanost má však velmi dobrý vliv na pracovní morálku vězňů. „Pracovat by chtěli všichni, s kázní jsou problémy jen velmi výjimečně. Průměrná mzda pohybuje kolem osmi tisíc hrubého,“ uvádí Petříková. Zaměstnanost byla v Mírově kdysi stoprocentní, ovšem počátkem devadesátých let minulého století se uvažovalo o zrušení místního nápravného zařízení a všechny firmy odešly. I když se časem některé postupně na Mírov vrátily, byla věznice nucena začít sama podnikat a založit vlastní středisko hospodářské činnosti.
Naplněná kapacita.
Formou hospodářské činnosti je v Mírově - na rozdíl od Valdic – zaměstnávána většina z pracujících vězňů. Výjimkou je jen vkládání a zapojování asynchronních motorů a výroba a malování keramických tužkovníků. Známá je zejména mírovská výroba nábytku, ne níž pracuje asi třicítka odsouzených. Ve stísněných prostorách středověkého hradu vzniká kompletní vybavení interiérů Vězeňské služby, soudů, kanceláře ombudsmana i jiných státních institucí v celkové hodnotě asi 30 milionů korun za rok. Kromě nábytku jsou ve výrobním programu i horizontální a vertikální žaluzie, aby bylo možné nabízet interiéry kompletní. Hospodářská činnost věznice i v jejích prostorách podnikajících firem se potýká ze dvěma základními úskalími – financemi a přísným režimem nápravného zařízení. „Do běžného závodu může kamion přijet kdykoliv. Do věznice se vjezd řídí zvláštní normou. To komplikuje situaci zejména mimo pracovní dobu, kdy je nutné povolení ředitele. Ten je naštěstí velmi vstřícný, jinak by od nás firmy nejspíše odešly,“ říká Petříková. Finance jsou problémem u střediska hospodářské činnosti. Jeho podnikání je totiž od rozpočtu věznice odděleno a banky středisku prostředky na financování výroby nepůjčí. „Je tedy nutné vyjednávat takový splátkový kalendář, abychom mohli řádně zaplatit za materiál i našim dodavatelům. To není při 40 až 50 denních splatnostech vůbec jednoduché,“ vysvětluje Petříková.
Vězni pomohou do unie.
Poptávka státních institucí po nábytkářské produkci z Mírova výrazně překračuje výrobní možnosti věznice. Proto Vězeňská služba počítá s investicí ve výši zhruba 40 milionů korun na novou výrobní halu. Ta by měla být hotová do roku 2005 a výrobní kapacita se díky ní zhruba ztrojnásobí. Zdá se, že jde o opatření nezbytné, neboť Evropská unie žádá po české justici kompletní obnovu interiérů soudů a vězni dokáží tento úkol splnit ve srovnatelné kvalitě s civilními firmami, a navíc i levněji.