Tom Ford. Zachránce značky, dalo by se říci. Při první přehlídce v roce 1994 se mladý americký návrhář ještě nesetkal s výraznější odezvou, média přešla jeho práce bez zájmu. Ford však neústupně pokračoval. Brzy našel vlastní styl a příští jaro už měl úspěch v kapse. Na molu se střídaly vyzývavě se kroutící manekýny s výrazně namalovanými rty v saténových blůzách s velmi hlubokým výstřihem a v provokativních sametových kalhotách s nízkým pasem. To byl radikální obrat: značka Gucci se odklonila od své tradiční elegance. Začala být otevřeně sexy, najednou si zakládala na vyzývavém vzhledu, na vulgarizovaném mondénním stylu kolekce Jet set z velkého světa.
Tašky, kabelky, boty, úzké kozačky a kožené zboží byly stále nejdůležitější, kromě toho ovšem sklízely čím dál větší úspěch také nové a originální dámské kolekce. Během několika měsíců se na galavečerech a premiérách začaly objevovat Madonna, Liz Hurleyová a jim podobné celebrity oděné od hlavy až k patě v šatech a doplňcích od Gucciho. Vyhledávaným zbožím se najednou staly i nové kabelky a tašky a od sedmdesátých let postupně upadající Gucci se nečekaně znovu vzchopil.
Čas večírků
Nic naplat, časy se změnily: Toužily-li ženy ještě před dvaceti lety po tom, aby se z nich staly dámy, od devadesátých let chtěly spíš zůstat dívkami, a to co nejdéle, klidně až do sedmdesáti.
Znovuzrozený módní dům Gucci, ale spíš dobrý čuch manažera Domenika De Soleho a Fordova intuice mohly za odklon od tradiční elegance přesně ve chvíli, kdy už byla za zenitem a ztratila široký okruh zákazníků. Firma s velkou minulostí byla zpět v přední linii. Ve florentských dílnách ohrožených nebezpečím krachu se znovu rozběhla práce. Všichni si mohli oddechnout, úspěch byl dlouhodobý, přehlídkám Toma Forda se aplaudovalo rok co rok.
On sám se stal hvězdou. Časopis People ho zařadil mezi 50 nejatraktivnějších osobností planety, koupil si dům v Los Angeles, s nemalým sebevědomím začal navštěvovat věhlasné večírky celebrit. Jeho vliv stále stoupal, do rukou se mu dostalo také řízení reklamních kampaní. Jako diktátor koordinoval veškerou Gucciho činnost – od květin na recepcích přes interiéry obchodů až po oděvy prodavačů.
Do poslední krve
V roce 1995 firma úspěšně vstoupila na burzu. Tato událost signalizovala měnící se časy i ve struktuře a složení příjmů. Částky plynoucí z prodeje oblečení významně předčily tržby za klasické kožené zboží a tento trend se již nikdy neobrátil, přestože vzrostl také prodej tradičních Gucciho tašek, kabelek, bot a kozaček. V polovině dekády se zájem o luxusní zboží významně zvýšil i na světovém trhu.
Zanedlouho se však nad módním domem z Florencie začaly opět stahovat mraky. A brzy nato stálo jméno Gucci znovu na titulních stránkách novin. Vypětí sil ani nové úspěchy nestačily. Pozice De Soleho v nyní již veřejně obchodovatelné velkofirmě zapsané na burze nebyla dost silná a nemohl počítat ani s podporou věčně intrikující florentské rodiny. Akcie firmy Gucci chtěl skoupit její velký konkurent – francouzský koncern luxusního zboží LVMH, vlastník značek Luis Vuitton, Dior a Givenchy. Společnost byla proti formálně legální nabídce bezmocná. De Sole se ovšem nechtěl vzdát a osobně vyhledal každého, s kým by mohl uzavřít spojenectví nebo kdo by mu mohl pomoci, především všechna milánská esa.
Jednal i s Armanim. Jako místo předběžných vyjednávání vybral kancelář právního poradce jednoho renomovaného milánského podniku. Zdálo se, že možnost proniknout na území luxusních tašek, kabelek a bot se Armanimu zamlouvá. Dobře si pamatoval na Gucciho zlatý věk, na jeho americký trh, dobře znějící jméno a všechny možnosti. Jednání probíhala asi týden, když si De Sole v jednacím sále zapomněl svoji aktovku. O chvíli později, když čekal na taxík, si na ni vzpomněl a hned se pro ni vrátil.
„Jako by měl v obličeji napsáno, že jsou v té tašce písemnosti, jež mají důležitost života a smrti,“ vypráví se spikleneckým mrkáním známý advokát. „Možná tam byly dokumenty právě se připravující dohody s Pinaultem.“
Zřejmě se nemýlil. Jednání postupně zpomalovala, až se nakonec zastavila úplně, a světový tisk přinesl zprávu: Monsieur François-Henri Pinault, domácí rival francouzského LVMH, se postavil na stranu De Soleho a Forda! Novému, posílenému Guccimu se nakonec podařilo vyfouknout svému konkurentovi akcie zajišťující většinový podíl přímo před nosem, doslova za pět minut dvanáct.
„Vyčerpávající zápas Gucciho s koncernem LVMH byl odporný i vzhledem k nečistým praktikám módního průmyslu,“ komentoval události jeden z předních finančních deníků. Výkonný ředitel na tuto etapu vzpomínal: „Tenkrát ráno jsem dorazil do Florencie k smrti unavený, jít spát ale vůbec nepřicházelo v úvahu. Svolali jsme veřejný mítink, čekali na nás dělníci – mnozí z nich u nás pracovali již dvacet třicet let. Někteří byli ve firmě i ve čtyřiadevadesátém, kdy jsme se dostali na pokraj krachu, ale tolik ustaraných obličejů jsem snad neviděl ani tenkrát.“
Florencie hlasovala pro De Soleho, o vše ostatní se staral Pinaultův kapitál. Gucci proto mohl jít dál započatou cestou a na Fordových přehlídkách mohl opět zaburácet potlesk. Když už jsme u Forda, je nutné připomenout, že jedním z hlavních důvodů Armaniho zájmu byla právě jeho osoba. Král Giorgio sledoval Fordovu práci podle slov svých nejbližších spolupracovníků s velkým zájmem a uznáním, ba co víc, považoval ho za jednoho ze svých možných duchovních nástupců, jenž by jednoho krásného dne mohl vést firmu Giorgio Armani.
Když vlak zahýbá
Příběh znovuzrozeného úspěchu trval do roku 2004, kdy De Sole i Ford Gucciho opustili. Na jejich místa přišli Mark Lee a Frida Gianniniová.
„Můj první den u Gucciho byl zvláštní,“ vypráví dnes již s ulehčením Gianniniová. „Začínala jsem v Londýně, samozřejmě pod vedením Toma Forda. Ten první den tam zrovna nebyl, a tak jsem seděla sama v neosobním bílém sále, ticho, žádná hudba, jen jedna orchidej. Trochu zvláštní pocit. Byla jsem zvyklá na římský cirkus překřikujících se sester Fendiových, často se objevil i Karl Lagerfeld s celým svým dvorem, pořád vyřvávala nějaká hudba a lidé museli křičet, aby se slyšeli. Člověk musel každý den vymyslet, co bude dělat, a tady bylo všechno tak po americku organizované, přesné a skoro úřední. Pak jsem se do toho dostala a čas, který jsem tam strávila, mě samozřejmě hodně formoval. Ale abych se přiznala, v Londýně jsem nemohla vydržet. Jak jen to šlo, poprosila jsem, abych se mohla vrátit zpátky do Itálie.“
Jednou jsem se Fridy zeptal, jak se cítila, když byla o několik let později vybrána za Fordovu nástupkyni.
„Když ta velká možnost přišla, dlouho jsem neváhala,“ líčí Gianniniová. „Jsem člověk, který je přesvědčen, že se do vlaku musí nastoupit, když už zahýbá vaším směrem. K tomu je samozřejmě nejvíc třeba sebevědomí, je potřeba cítit, že je to skutečně váš vlak. A když se vám podaří překlenout první těžkosti, můžete se prosadit.“
Šikovně se inovující, ovšem stále aktuální styl se veřejnosti ihned zalíbil. Pro kolekce Fridy Gianniniové je charakteristický čerstvý a nezávislý typ ženy, její originální moderní styl byl dobře zkombinován s přesně propracovanými detaily, drobnými výšivkami nebo stylovými prvky sahajícími i do minulosti. To všechno samozřejmě doplněno rockovou drsností, spoustou doplňků, zlatými řetězy a odpovídající – ať už nízkou či vysokou – obuví.
„Někdo mě vystrčil ven zpoza dekorací,“ vzpomíná na svou první módní přehlídku, „do té doby bylo všechno v pořádku, pamatuji si, že všechno šlo zhruba tak, jak má, ale v tom okamžiku jako bych upadla do nějaké hypnózy. Oslňovaly mě blesky fotografů, vůbec nic jsem neslyšela, potlesk ani nic jiného. I kdyby lidi křičeli: Co je to za hrůzu… Fuj… Pryč s Fridou…, stejně bych je neslyšela, jen jsem se vznášela v jakémsi bílém prostoru.“
A tento stav trvá dodnes. Módní dům Gucci, který se v době Toma Forda radikálně změnil, ani na vteřinu nepřemýšlí o návratu na vyšlapané cestičky tradiční elegance. Na to, co je Ford naučil, už nezapomenou ani Gucciho ředitelé, ani jeho akcionáři.
Číslo jedna
Největším úspěchem firmy v posledním desetiletí je, že si dokázala znovu získat mladé. A to se projevuje i ve statistikách prodeje. Gucciho obchod na Via Montenapoleone v srdci Milána má obrovský obrat. Klientela je tu sice smíšenější než v protějším superexkluzivním butiku Prada, zato mnohem početnější. A tento na první pohled zjevný dojem potvrzují i čísla. V centru Milána zvaném čtyřúhelník módy, jenž má cenu zlata, stojí podle prodejních statistik na vedoucím místě právě značka Gucci. S velkým náskokem před Pradou i Armanim. Po období „rozmělnění“ v sedmdesátých a osmdesátých letech se opět dostala na první místo kvalita. Brýle od Gucciho jsou například nejen velmi slušivé, ale také velice příjemně sedí na obličeji, jsou lehké a také jejich skla jsou vynikající. To je samozřejmě vidět i na ceně.
Nicméně život ve městě na březích řeky Arno jde dál a jednou z nejčerstvějších zpráv posledních dnů je to, že Ridley Scott, režisér snímků Blade Runner nebo Thelma a Louise, se chystá natočit o pestré historii módního domu Gucci film. „Plánuji tak trochu dokumentaristický přístup,“ říká slavný režisér, „ale chci se na události podívat novým způsobem a působivě převyprávět takřka stoletou historii tohoto módního domu, jež je plná zvratů.“
Že je o čem vyprávět, je jisté. A co na to Florencie? Z pyšného paláce doposud zaznělo jen chladné „no comment“.
***
Příběh značky Gucii
1994
Šéfnávrhář značky Tom Ford představuje svoji první kolekci bez většího ohlasu
1995
Změna trendu. Tom Ford reorganizoval celou kolekci, výsledkem je bombastický úspěch. Kolekce Jet Set a Euro Hippies se stanou legendárními.
1995
Domenico De Sole získává pozici CEO firmy a pod jeho vedením je dokončen úspěšný vstup Gucciho na burzu
1996
Ford je oceněn titulem Návrhář roku
1998
European Business Press Federation vyhlašuje značku Gucci společností roku
1999
Gucci uzavírá strategické finanční spojenectví s Pinault-Printemps-Redoute (PPR) francouzského miliardáře Françoise-Henriho Pinaulta a transformuje se na holding
2001
Gucci asistuje u zrodu a uvedení první kolekce Stelly McCartneyové.
2005
Prezidentem a CEO firmy Gucci se stává Mark Lee, kreativní ředitelkou Frida Gianniniová
2009
Skupina Gucci zahrnuje značky Gucci, Bottega Veneta, Stella McCartney, Yves Saint Laurent a Balenciaga
