Kuper a Szymanski si hrají s fotbalovými čísly a odkrývají netušené věci
Hloupost je součástí fotbalového byznysu, jako je ropa součástí toho ropného. Novinář Simon Kuper a profesor ekonomie Stefan Szymanski z londýnské City University svět fotbalových klubů ve své knize Fotbalonomika (Soccernomics) nešetří. Na základě shromážděných dat a jejich analýzy se pokoušejí vytvořit pokud možno objektivní obraz „nejoblíbenějšího sportu planety“. Výsledkem je zajímavé čtení i pro lidi, kterým uniká podstata slovních přestřelek mezi Carlem Ancelottim a Josém Mourinhem.
Co je to reklama?
Autoři se v knize postupně věnují třem částem fotbalového světa. První zastávka patří klubům, poté se vypraví zkoumat fanoušky a jejich chování, aby pouť zakončili porovnáváním přístupu k fotbalu v jednotlivých zemích. Hlavním důvodem jejich úsilí je přitom zatvrzelost, s níž fotbalový svět odmítá vycházet z tvrdých dat, a místo nich se potácí v odhadech a předsudcích. Jakýmsi zahřívacím úvodem do díla je rozbor výsledků anglického národního týmu. Problémem fotbalového prostředí je podle autorů neschopnost podívat se na věci s odstupem. Přestože tento sport po celém světě vydělává obrovské množství peněz, ve fotbalu samém jich skončí minimum. Vždyť průměrný klub v anglické nejvyšší soutěži Premier League má jen o něco větší roční tržby než jeden britský supermarket řetězce Tesco. A nejúspěšnějším klubem byl v roce 2009 v tomto směru Real Madrid, který dosáhl nijak ohromujících tržeb 475 milionů dolarů (asi devět miliard korun). Nápady, jak vydělávat ve fotbale peníze, navíc většinou vznikaly mimo a kluby se jim urputně bránily. „Ještě v sedmdesátých letech anglické týmy platily společnostem jako Umbro za sportovní vybavení,“ citují autoři bývalého šéfa Umbra Petera Kenyona. Do roku 1982 rovněž kluby protestovaly proti živému vysílání zápasů. Teprve pak pochopily princip reklamy. A kdyby v 90. letech mediální magnát Rupert Murdoch nenavrhl, že fotbal dostane na satelit, nejspíš by se v tomto vysílání dosud neobjevil.
Podezřelé vzdělání
Za problémy fotbalu mohou lidé, kteří se v něm pohybují, tvrdí Kuper se Szymanskim. „Mnozí z majitelů investovali do týmů kvůli svému egu, což není dobré pro byznys. Raději kolem sebe nemají silné osobnosti a platí málo,“ uvádí v knize Emmanuel Hembert z A. T. Kearney. Trenéři jsou převážně konzervativní běloši, bývalí profesionální fotbalisté ve věku mezi 35 a 60 lety. Značná část lidí pohybujících se ve fotbale navíc považuje vzdělání za podezřelé. Zatímco v běžných firmách trvá hledání manažera čtyři až pět měsíců, trenér je nalezen během pár dní po vyhození předchůdce. Neexistuje prostor pro dlouhodobou vizi, naopak rychlá mediální odezva zápas od zápasu nutí ke zkratovitému jednání stejně jako tlak fanoušků. Kluby se nevyskytují až na vzácné výjimky na burze, protože je téměř nemožné odhadnout jejich hodnotu. Ziskovost navíc nijak nesouvisí s jejich sportovní výkonností. V roce 2008 patřily mezi nejziskovější týmy Premier League Watford, Reading a Arsenal, zatímco Chelsea, Manchester United a Newcastle k nejméně ziskovým. Ligový ročník vyhrál Manchester United, Chelsea byla třetí, Arsenal čtvrtý.
Vzorový Wenger
Kluby jsou nicméně velmi rozhazovačné, pokud jde o přestupy hráčů. Evropské týmy utratí každoročně za nové fotbalisty mezi jednou a dvěma miliardami dolarů, přičemž většina těchto peněz je vynaložena zbytečně. Studium statistik totiž přivedlo autory k poznání, že na umístění v ligové tabulce má podstatně větší vliv mzda hráčů. Naopak množství prostředků utracených za nákupy fotbalistů výkonnost týmu ovlivňuje minimálně. Většina klubů není schopna vytvořit vlastní přestupovou politiku, která by byla dlouhodobě úspěšná. Nakupují předražené hráče, kteří jednorázově zazáří na šampionátech, platí horentní sumy za vyhasínající hvězdy. Tím lépe je na tom však hrstka fotbalových manažerů, kteří zákonitosti přestupového trhu pochopí. Takový byl třeba londýnský Arsenal v prvních deseti letech pod vedením francouzského trenéra Arsena Wengera. Podobným příkladem je Olympique Lyonnais, který v letech 2002 až 2008 zvítězil sedmkrát za sebou ve francouzské první lize, třebaže ještě v roce 1987 byl nevýznamným provinčním klubem. Vystudovaný ekonom Wenger si například ve statistikách všiml, že hráči kolem třicítky ztrácejí výrazněji fyzickou kondici, i když je trh nadále velmi vysoko cení. Prodal proto mnohé z hráčů právě v tomto věku. Za Patricka Vieiru, Emmanuela Petita, Thierryho Henryho a Marca Overmarse utržil Arsenal dohromady bezmála 103 milionů dolarů. K dalším tématům první části knihy patří diskriminace černých hráčů, nakolik jsou penalty spravedlivým rozuzlením zápasu anebo vliv fašismu na vítězství Benfiky Lisabon a Realu Madrid v evropských pohárech od poloviny padesátých let do konce let šedesátých. Dojde i na Nelsona Mandelu a na vysvětlení, proč se autoři přiklánějí k používání slova „soccer“. Tento výraz byl totiž v Anglii běžným označením pro fotbal od konce devatenáctého století až do sedmdesátých let, kdy se ujal ve Spojených státech.
Jiný pohled na sebevraždy
Nejoblíbenějším klubem na světě je Barcelona s odhadovanými 44 miliony fanoušků, kdežto největší procento obyvatel hraje fotbal v Kostarice (27 procent). Podobnými čísly zasypávají autoři čtenáře i ve druhé části. Mezi daty, kolik lidí chodí na zápasy, kolik jich sleduje fotbal televizi a v jakých státech mají tento sport nejraději, se ovšem tu a tam objevují méně obvyklé informace. Třeba že průměrné mistrovství světa přinese víc mrtvých než gólů (ať už jde o sebevraždy či infarkty). Z následné práce se statistikami nicméně autoři dovozují, že fotbal naopak životy zachraňuje. Kuper se Szymanskim využili v tomto případě informací, které nasbírali řečtí epidemiologové Fotis Papadapoulos a Eleni Petridouová. Z nich například vyplývá, že v Německu v letech 1991 až 1997 oficiálně spáchalo sebevraždu 90 tisíc lidí, nejvíce vždy v období od března do června. Pokud se však Německo účastnilo fotbalového turnaje, tedy v červnu let 1992, 1994 a 1996, počet mrtvých byl menší než v letech bez šampionátů. Nejméně sebevražd z celého sledovaného období pak přinesl rok 1996, kdy Německo porazilo Českou republiku ve finále mistrovství Evropy. Stejný trend se přitom potvrdil u deseti ze dvanácti sledovaných zemí.
Milovníci čísel
Ve třetí části autoři rozebírají jednotlivé fotbalové země a vzájemně je porovnávají. Podobně jako v předkapitole o anglickém fotbalu vycházejí z databáze Russella Gerrarda, profesora matematiky na londýnské Cass Business School. Ten sedm let plnil počítač fotbalovými výsledky, takže má nyní k dispozici přes 22 tisíc zápasů, které se odehrály během celé historie fotbalu v letech 1872 až 2001. Statistiky umožňují porovnávat jednotlivé státy na základě velikosti populace, bohatství země a zkušeností týmu měřených počtem odehraných mezistátních zápasů. Mimo jiné z nich vyplývá, že v letech 1980 až 2001 patřila Československu šestá příčka na světě v procentech vyhraných zápasů. Poslední kapitola se pak věnuje budoucnosti fotbalu ilustrované na nizozemském kouči Guusu Hiddinkovi. Ten je podle autorů jedním z tvůrců nového fotbalového světa. Tento trenér postupně dokázal s Jižní Koreou, Austrálií a Ruskem dosáhnout nevídaných úspěchů. S prvním se probojoval do semifinále mistrovství světa, s druhým poprvé na světový šampionát a Rusko přivedl do semifinále mistrovství Evropy. Fotbalonomika potěší precizností, s níž autoři k dílu přistupují. Nijak se netají tím, že se inspirovali knihou Moneyball, kterou napsal o baseballu s podobným důrazem na statistiky Michael Lewis. Kuper a Szymanski se snaží jakékoliv své tvrzení podložit čísly, vhodně text osvěžují více či méně známými příběhy hráčů, trenérů nebo manažerů pohybujících se ve fotbalovém prostředí po celém světě. Nemusíte s nimi souhlasit, že nastupujícími fotbalovými mocnostmi jsou Spojené státy, Japonsko, Čína nebo Turecko. Stejně jako můžete brát s rezervou, že malé země typu Nizozemska, Česka či Dánska čeká ve fotbale úpadek. Fotbalové prostředí nicméně potřebuje provětrat a potřebuje lidi, jako je zmiňovaný Portugalec José Mourinho, bývalý trenér Chelsea a Interu Milán a současný kouč Realu Madrid. Ten patří k nejlepším trenérům současnosti navzdory tomu, že jako hráč nestál za moc, čímž porušuje jedno ze zavedených fotbalových pravidel. Jenže když mu současný trenér Chelsea Carlo Ancelotti jeho neslavnou hráčskou kariéru na dálku vyčetl, Mourinho mu vzkázal: „Nevidím mezi tím spojitost. Můj zubař je nejlepším zubařem na světě, a přesto ho nikdy opravdu příšerně nebolely zuby.“
SOCCERNOMICS (Fotbalonomika) Autor Simon Kuper, Stefan Szymanski Vydal Nation Books 2009 Rozsah 328 stran
