Tisíce historických staveb v Česku chátrají. Jejich záchranu nedokáží zajistit ani stovky úředníků ani vlastníci vzešlí z restitucí či privatizací. Nová generace majitelů, kteří do záchrany památek investují nejenom peníze, ale i srdce, ukazuje, kudy by mohla vést jedna z cest k uchování tuzemského kulturního dědictví.
Foto: Profimedia.cz
Nejen hromady kostí děsí stovky tisíc turistů, kteří si přijíždějí prohlédnout kutnohorskou Kostnici. Nevěřícně se dívají také na rozpadající se zámek Sedlec v jejím sousedství. Málokdo by asi hádal, že zanedbaný a chátrající zámek patří jednomu z nejbohatších Čechů.
Karel Schwarzenberg, kterému s majetkem zhruba 4,5 miliardy korun patří 43. příčka v žebříčku 111 českých a slovenských miliardářů sestaveném časopisem Týden, se přes žádosti památkářů do opravy zámku nepustil. Pro objekt totiž nemá využití.
Stav zámku románského původu, který zmiňují všechny významné publikace o románském slohu, se paradoxně výrazně zhoršil poté, co byl Schwarzenbergovi vrácen v restituci v roce 1993. V éře socialismu sloužil zámek jako administrativní budova pro místní státní statek, ale když ho získal zpět původní majitel, areál se začal rozpadat. Nejcennější část zámku se zřítila před šesti lety a trosky gotického zdiva nechal majitel podle místního tisku použít ke zpevnění lesních cest v okolí Orlíku.
Schwarzenberg se snažil zámek prodat nebo pronajmout, ale neúspěšně. „Jednali jsme s několika zájemci o využití zámečku, ale všichni po propočtu nákladů na opravu a budoucích režijních nákladů od svých záměrů ustoupili,“ říká Schwarzenberg. Před časem rovněž prohlásil, že se jeho syn pustil do oprav objektu. Podle místních památkářů však byly jen zalepeny díry ve střechách, kterými do objektu zatékalo. Na opravu ale zámek čeká dál.
Pár metrů odtud se přitom již pracuje. Nový štít a střechu dostal historický pivovar. Dříve patřil k areálu Schwarzenbergova zámku a chátral spolu s ním. Nedávno jej koupil restaurátor Jan Chejn. A hned se pustil do oprav částí, které se za předchozího majitele zřítily. Záchrana samotné stavby není jediným jeho cílem. Chce jí vrátit její původní účel. A obnovit v Sedlci výrobu piva.
Pro turisty, kteří navštěvují nejen Kostnici, ale také nedalekou gotickou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, zapsanou spolu s Kutnou Horou na seznamu UNESCO, by to mohla být skvělá atrakce. „Pokud by šlo všechno podle optimistické varianty, mohli bychom otevírat za tři až pět let,“ říká Jan Chejn. Při záchraně památky musí spoléhat na granty, ať už z ministerstva kultury nebo místní radnice. Místní lidé i památkáři mu proto drží palce, aby mu jeho plány vyšly.
Pod dohledem úředníků
Památek ve zuboženém stavu, jako je schwarzenberský zámek v Sedlci, jsou v Česku tisíce. Zřejmě nejznámějším případem jsou lázně Kyselka u Karlových Varů. Přestože petici na jejich záchranu podepsaly již statisíce lidí, stav lázeňského areálu se stále zhoršuje a začíná se rozpadat i budova bývalé restaurace, která jako jediná prošla opravou a jejíž rekonstrukce byla dokončena teprve v roce 2003.
Rozpad památek ve vlastnictví soukromých majitelů, kteří však do jejich záchrany nechtějí investovat, je podle odborníků výsledkem selhání úřadů. „Projevuje se neochota, mnohdy i strach státních úředníků využívat všechny právní nástroje, které přinutí vlastníka zastavit devastaci objektu,“ říká Martin J. Kadrman, viceprezident Asociace sdružení pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR.
Podle Kadrmana sice nemohou úřady majitele památky nutit, aby ji rekonstruoval, ale měly by ho přimět k tomu, aby zastavil její chátrání. Jsou zde stovky památek, které třeba už nemají ani střechu. Pak nastává úplná devastace a stačí velmi krátký čas, aby památka úplně zmizela. Stavební úřad může majiteli nařídit provedení provizorního zastřešení. Majitelé však většinou rozhodnutí nerespektují a vyplatí se jim uhradit pokuty v řádech desetitisíců korun. Většina úředníků přitom k udělení pokuty ani nepřistoupí.
Zákon sice umožňuje, aby stavební úřad provedl práce na své náklady a ty pak po majiteli vymáhal, jenže úředníci této možnosti téměř nevyužívají. „Nemají na to peníze ve chvíli, kdy stát sám má na svém majetku ve správě Národního památkového ústavu vnitřní dluh 59 miliard korun,“ říká minulý týden odstoupivší ministr kultury Jiří Besser.
Vlastníci památek, kteří se o ně nestarají, se velmi dobře naučili využívat dvoukolejnosti tuzemské památkové péče. Na jedné straně jsou odborná pracoviště Národního památkového ústavu, která dávají doporučení k záchraně památek, a na druhé straně krajské úřady, které vydávají závazná stanoviska. „Památkáři napíší, jak by se měla památka chránit, a úředník se tím řídit může, ale nemusí,“ popisuje Kadrman úskalí tuzemského systému péče o památky.
Navíc lidí, kteří by mohli kontrolovat stav památek, je v Česku zoufale málo. „Památková inspekce Ministerstva kultury, která je k tomu určena, má méně než 10 lidí na celý stát. A navíc je u nás státní správa zoufale nevýkonná,“ podotýká Michal Valenčík, geograf a provozovatel internetových stránek mapujících zchátralé kostely a kaple.
Z náruče státu
Přestože je kvůli dědictví socialismu i následným problémům s restitucemi situace v Česku horší než ve vyspělých zemích, neznamená to, že by v jiných státech problémy s památkami nebyly. Například francouzská státní pokladna už nemá peníze na údržbu a provoz stovek hradů a zámků. Proto se minulý rok rozhodla rozprodat skoro dva tisíce státních nemovitostí.
Právě privatizace by mohla pomoci i v České republice. „Mělo by se to týkat naprosté většiny památek, jež jsou v rukou státu, krajů či obcí – aby konečně zase měly vlastníka, kterému na nich bude záležet,“ navrhuje Valenčík. Podobné nápady jsou však podle něj v Česku neprůchodné kvůli odmítavé reakci veřejnosti. To, že soukromý vlastník může vrátit zanedbávané památce život, však dokazují desítky úspěšných projektů.
Zvláštní internátní škola v Herálci na Vysočině nezanechala místní zámek ve zrovna ideálním stavu. Zchátralý objekt byl přítěží i pro Kraj Vysočina, který byl jeho vlastníkem a nad budoucností historické stavby visely otazníky. Letos v něm jeho nová majitelka Alexandra Kasperová přivítala první hosty pětihvězdičkového boutique hotel & club resortu Chateau Herálec.
Přestože k této památce předtím neměla žádný vztah a přestože o účelnosti investice nebyla zpočátku příliš přesvědčená, podařilo se jí na Vysočině vytvořit ukázkový příklad, jak může fungovat spojení historické stavby a byznysu. „Když jsme zámek koupili, neměli jsme nějakou konkrétní vizi. Ta vznikala až postupně,“ řekla Profitu Alexandra Kasperová.
Přestože je projekt nastavený tak, aby byl ekonomicky rentabilní, nebyl zisk jeho hlavním motivem. „Ambicí každého podnikatele je, aby projekt vydělával na svůj provoz a v našem případě i na splácení úvěru. My jsme ale náš projekt od začátku vnímali hlavně jako rodinný a generační,“ říká majitelka Chateau Herálec. Má za sebou krásně zrekonstruovanou budovu, která je tady několik staletí, a doufá, že přispěje k tomu, že přežije i další. „To je pocit, kdy se pak návratnosti úplně nepočítají. Oprava památky není jen o rozumné investici, nedá se dělat bez vášně,“ dodává Kasperová
Součást historie
Hlavní rozdíl mezi soukromými vlastníky, kterým památka padá na hlavu, a těmi, kteří jí dokážou vdechnout nový život, je hrdost těch druhých, že něco takového vlastní. „Těší mě, že mohu být součástí historie, posledním v řadě jmen pánů místní tvrze, jejichž seznam sahá až do roku 1306,“ říká Ondřej Slačálek, který koupil v roce 2002 v té době nevyužívanou Malešovskou tvrz ve středních Čechách. Tvrz působí zdálky poměrně nenápadně. Její strohé zdi na první pohled nevynikají žádnými výraznými architektonickými prvky, přesto patří k významným gotickým památkám.
Navzdory tomu, že Slačálkova rodina z Malešova pochází, nebyla tvrz jeho první volbou. „Objel jsem řadu památek po celých Čechách. Chtěl jsem stavbu, která svoji podobou bude co nejvíce odpovídat gotické tvrzi. Skoro jsem koupil jeden zámeček v západních Čechách, ale nakonec vše ztroskotalo na majetkoprávních vztazích. Nakonec jsem rád, že jsem se mohl vrátit k Malešovu, kde se protnula historie, gotika i moje rodina,“ říká Slačálek.
Jako nový pán tvrze se neuzavřel před okolím. Pořádá zde řadu akcí pro veřejnost, k nejvýznamnějším patří dobývání Malešova s ukázkami středověkého bojového umění i řemesel. Sídlí zde také Korouhev měštěnínů staropražských, která se zabývá zobrazováním života středověkých měšťanů a nižší šlechty. I když na tvrzi odevšad dýchá minulost, je pro Slačálka důležité spojení s budoucností. „Ti, kteří tvrz měli, sami sebe často neoznačovali za její majitele, ale za správce. Spravovali ji pro ty, kteří přijdou po nich,“ dodává majitel.
Podobných příběhů by Česko potřebovalo víc. Prodej památek samozřejmě nevyřeší vše. Stav řady zrestituovaných nebo zprivatizovaných objektů po roce 1990 ukazuje, že tam, kde se na desítky let zpřetrhaly vlastnické vztahy, se mnohdy stav památek v soukromých či státních rukou příliš neliší.
Právě rychlé a relativně levné nákupy historických domů či zámků v rámci privatizace v polovině devadesátých let stály na počátku mnoha smutných příběhů. To, co odlišuje chátrající památky od těch obnovených, není ani výše konta jejich vlastníků ani množství nápadů na jejich využití. Ale především vztah. K místu, stavbě, historii.
Pozitivní příklady ukazují, že alespoň některým památkám by prodej mohl pomoci. Ovšem jen v situaci, kdy by stavební úřady a památkové úřady začaly po letech laxního přístupu konečně fungovat a majitele zchátralých památek citelně pokutovat. Bez ohledu na to, zda je to firma, obec, stát nebo kraj.
