Zachrání lačnost Afriku?

5. 12. 2007

Smělé investice mají úspěch tam, kde pomoc neuspěla

Pro Masúda Alikhaniho není snadné ohlídat vlastní investice. Brit, narozený v Íránu, vlastní továrnu v Mosambiku. Vyrábí tam z jatropy (dávice) - rostliny, jež odolá extrémnímu suchu - bionaftu. Říjnová návštěva začala jedenáctihodinovým letem z jeho domovské základny, Londýna, do Johannesburgu. Tam přesedl do čtyřsedadlového letadla Piper Seneca 2, a pak musel přestát neklidný tříhodinový let do Maputa, hlavního města Mosambiku, při němž se jednomu z pasažérů, autorovi tohoto článku, udělalo nevolno… Při přistání na maputském letišti, kde na střechách hlídkují vojáci, strávil Alikhani hodinu zbytečným překonáváním byrokratických procedur kvůli vízu a kontrole očkování. Pak nastoupil znovu do letadla k devadesátiminutovému letu podél pobřeží Indického oceánu do provincie Inhambane. Na tamním malém letišti se Alikhani setkal se svým bratrem a obchodním partnerem Saídem. S ním pak jel další hodinu a půl kolem nevyzpytatelných stád a náhodných požárů v buši do vesnice Inhassune. Na konci prašné cesty se objevil Alikhaniho obrovský komplex na výrobu biopaliva obklopený ohromnými plochami oddělávané půdy. Společně se jej snaží navštívit aspoň jednou za dva měsíce.

Bratři patří do rostoucí skupiny smělých investorů, kteří se snaží zbohatnout ve více než třiceti subsaharských afrických zemích - od Mauretánie a Somálska na severu až po nejjižnější cíp kontinentu. Žádný předpis pro tento druh investování neexistuje. Nejlepší příležitosti je nutné vymyslet, a pak celou věc vytvořit. Alikhaniovi ji uviděli v ladem ležící bavlníkové plantáži. Firma rizikového kapitálu, Emerging Capital Partners se sídlem v USA, loni pomohla v Nigérii získat opuštěnou továrnu v naději, že bude zásobovat kontinent tolik potřebnými umělými hnojivy. Minulý rok přispěchala s investicemi z Wall Street jihoafrická společnost Blue Financial Services zaměřená na mikropůjčky. Nyní má 171 poboček v devíti zemích a brzy bude otvírat kanceláře ve Rwandě, Kamerunu, Svazijsku a v dalších zemích. Říká se, že do tohoto regionu letos směřovalo téměř 2,6 miliardy dolarů od společností rizikového kapitálu (nepočítaje mnohem rozvinutější Jihoafrickou republiku). Je to téměř sedminásobek objemu v roce 2005.
Jde o nejzazší hranici investičního světa, který je tak nerozvinutý a zbídačený, že jiné extrémně rozvojové trhy, například Kolumbie a Vietnam, vedle něho vypadají jako moderní. Letiště se otevírají a zavírají zcela dle libosti. Cesty jsou často neupravované a velmi hrbolaté. Benzin a nafta jsou vzácné a výpadky energie běžné. Navíc omezuje lékařská prevence - cestování do oblastí plných moskytů totiž vyžaduje řadu očkování a týdny užívání pilulek proti malárii, které často vyvolávají halucinace.
Africká ekonomická situace se zdá být v mnoha ohledech beznadějnou. Do Afriky sice zamířilo od roku 1960 již 625 miliard dolarů zahraniční pomoci, ale v žádném regionu se nezvýšil hrubý domácí produkt na hlavu, poznamenává William R. Easterly, profesor ekonomie na Newyorské univerzitě. A co více, od roku 1976 do roku 2000 klesl podíl Afriky na globálním obchodu na jedno z téměř tří procent. Podle indexu Organizace spojených národů (OSN), hodnotícího rozvoj člověka včetně zdraví, vzdělání a životní úrovně patří 34 afrických národů mezi 40 nejhorších na světě. Zahraniční pomoc tedy změnu nepřinesla.
Lačnost po zisku by ji zařídit mohla. Po několika desítkách let stagnace subsaharské ekonomiky rostou v posledních pěti letech díky boomu globálních komodit průměrně o šest procent ročně - to je dvojnásobek tempa USA. A do regionu přicházejí další investoři a hledají enormní zisky, jež velmi rychlé investice mohou přinést. Blue Financial například přinesl svým prvním investorům rizikového kapitálu devítinásobný zisk díky 385procentnímu nárůstu akcií od chvíle jejich primární emise v Johannesburgu v říjnu 2006. Emerging Capital Partners koupil v tomto desetiletí buď celou nebo část 42 afrických společností a už jich prodal osmnáct s průměrným ziskem 300 procent s ohledem na investice. „Peníze, které můžeme vydělat, jsou neuvěřitelné,“ říká generální ředitel Emerging Capital Partners Thomas R. Gibian, bývalý bankéř společnosti Goldman Sachs.

Zahraniční investory přitahují také regionální akciové trhy. Akcie v zemích bohatých na přírodní zdroje, jako jsou Botswana, Nigérie, Zambie a mnohé další, rekordně stoupají. V posledních měsících nejen investiční banka UBS, ale i další publikovaly obsažné zprávy o afrických investičních příležitostech a jako hlavní přednost uváděly, že se tamní trhy nepohybují v tandemu s ostatními ve zbytku světa.
Poptávka po afrických akciích je tak silná, že trhy uvázly ve slepé uličce. Protože jsou maličké a nelikvidní - celková hodnota zambijského trhu je právě dvě miliardy dolarů -, cizinci se tam nemohou nahrnout všichni najednou. Ti, kteří nechtějí čekat stranou, musejí hledat svou vlastní příležitost mimo akciové burzy. „Schopnosti soukromých vlastníků jsou zde skutečně žádány,“ říká Gibian. Jeho firma letos investovala v subsaharské Africe více než 400 milionů dolarů oproti 325 milionům za předchozích šest let.
Tito investoři, pochopitelně, nakonec můžou skončit prachbídně. Pokud jde o vstřícnost k byznysu, mezinárodní pozorovatelé ve svých hodnoceních stále umísťují region velmi nízko. Některé vlády, jako ta zimbabwského prezidenta Roberta Mugabeho, vyvlastňují jmění otevřeně, zatímco jiné nechají podniky vykrvácet postupně. Pokud investičnímu portfoliu nezpůsobí škodu tyto problémy, krach komodit by to dokázal jistě. Masivní odchod investorů by spěšně uhasil africký doutnající pokrok - nejen růst HDP, ale také rašící neformální ekonomiku, která se nezapočítává do oficiálních statistik: zahrádky a pouliční podniky, které náhle vznikají díky rostoucím příjmům kontinentu.
Mnozí afričtí vůdci považují soukromé investice za jedinou cestu k postupnému ekonomickému růstu. „Investoři vynakládají své peníze kvůli zisku,“ říká ghanský prezident John Agyekum Kufuor ve svém paláci v hlavním městě Akkra: „To je obchod.“ Botswanský prezident Festus Gontebanye Mogae dokonce na své zářijové cestě do New Yorku přímo apeloval na soukromé vlastníky a na manažery hedgeových fondů. Postupem času tyto naděje vůdců, vkládané do výhod pocházejících ze soukromých investic, přinesou místním velký zájem na trvalosti historicky nestálých institucí - vlád, měn, bank - a přivedou subsaharskou Afriku na cestu k soběstačnosti. Ale aby se toto všechno stalo, musí region nejdříve prokázat, že umí být vůči chladným investorům vstřícný.
Masúd Alikhani není žádným bojovníkem za morálku, myslí si, že hnutí We Are The World z osmdesátých let minulého století, které přineslo dary na ukončení hladovění v Africe, „udělalo žebráky z celých států.“ Statný 66tiletý muž patří k nové vlně investorů se slabým vztahem ke spekulativnímu kapitálu a podnikání v zemědělství v Africe. Před pěti měsíci se obrátil na velký hedgeový fond v New Yorku ohledně záležitostí ESV Biofuels, jak nazval svou společnost. Partneři fondu souhlasili s lednovou výpravou do továrny. „Jsme kapitalisté a oportunisté,“ říká Alikhani, „děláme to proto, abychom vydělali peníze. Je to jediný způsob, jak pomoci.“
Mosambik je jedním z nejchudších a nejvíce zanedbaných míst na světě. Zdá se, že se tu zastavil čas. Po získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 zpustošila zemi občanská válka, v níž byl více než milion lidí zabit, zmrzačen nebo vysídlen. Nesnadný mír „přišel“ v roce 1992. Od té doby byla země na bouřlivé cestě k ekonomické liberalizaci a zmítala se mezi dvouciferným růstem a recesí. Více než tři čtvrtiny zdejších lidí zůstaly strašlivě chudé. Když teď Alikhani vidí děti, jak se prohrabují v kontejnerech na odpadky okolo maputského letiště, obrací oči v sloup. „Ale Mosambik i stoupá,“ říká.

S diplomem zemědělského inženýra může být Alikhani v pohodě, když odškrtává údaje o výnosech sklizně a dalších tajemstvích. Své wallstreetské dobré úmysly nabyl během práce obchodníka u Prudential a Lehman Brothers v osmdesátých letech minulého století. Od roku 1993 do roku 1998 byl výkonným ředitelem koncernu na zpracování železa a kovů, na výrobu energie a na zemědělskou výrobu v rozvíjejícím se Rusku. Dnes Alikhani - vedle povinností spojených s ESV - zasedá ještě ve správních radách tří malých veřejných společností, zabývajících se komoditami, včetně těžby diamantů.
Ale ESV je docela zvláštní záležitostí. V loňském roce Alikhani koupil dlouho opuštěné bavlníkové pole rozkládající se v malárií sužovaném mosambickém buši o rozloze 27 tisíc akrů s nájemní smlouvou na 198 tisíc dalších. Znamená to osázet téměř sedmnáct tisíc akrů, sklidit první semena jatropy a vylisovat první várku oleje už příští rok. Touto dobou. Za předpokladu, že bratři Alikhanovi a jejich dva další partneři uspějí ve „dvoření“ cizím investorům, mohla by ESV prorazit do roku 2011. A pokud ceny biopaliv stále porostou, možná i dříve.
ESV se stal se svými 620 pracovníky největším regionálním zaměstnavatelem. Místní lidé, kteří již léta nevydělali žádné peníze, pracují za 60 dolarů měsíčně, manažeři za dva tisíce dolarů. „Když jsme začali, řekli jsme lidem, že začínající podnik je žroutem peněz,“ říká Saíd Alikhani, „čím rychleji začneme s produkcí, tím dříve všichni vyděláme.“

Znovuzrození Inhassune se blíží. Opatření proti moskytům, elektrické vedení a balená voda rychle vstoupily do buše. „Sám bych byl tou poslední osobou popsanou v knihách coby filantrop,“ říká Renier van Rooyen, manažer ESV pro Jižní Afriku, „ale nemůžete tvrdě vést podnik, když vaši pracovníci nepracují kvůli malárii nebo je jim špatně ze špinavé vody.“ Za teplých nocí v pracovních dnech vítají vesničané první sezonní déšť tancem a zpěvem. „Dříve zde nebylo nic,“ volá pracovnice Ineve přes znějící tlukot bubnů. Ostatní se pyšně ohánějí nově vydanými vládními identifikačními kartami. Zaměstnanci ESV jsou už hodiny seřazení za školou, aby se zaregistrovali ke svým prvním volbám v životě.
Ženy těží z experimentu ESV nejvíce. Mnohé jdou téměř pět mil, aby se dostaly na plantáž. (Alikhanovi říkají, že plánují dovoz jízdních kol z Londýna.) Ženy jsou také nepoměrně ochotnější věnovat čas i peníze péči o malé záhonky cibule, kukuřice a papáji, jejichž plody prodávají na novém tržišti s dvaceti stánky. V zemi pronásledované nemocí AIDS „ženy, které pracují, nejsou podřízené vůli mužů s riskantním chováním“, říká Pablo Smango, veřejný zdravotní inspektor v Beiře, druhém největším mosambickém městě, „kontrolují většinu vlastního osudu.“

Sliby a nebezpečí.

Nejzřejmější investiční příležitosti v Africe spočívají v nejtíživější potřebě: v potravinách. Na kontinentu žije sedmina světové populace a tvoří pevninskou čtvrtinu Země. Ale podle UBS produkuje subsaharská Afrika pouze 178 dolarů hodnoty zboží na akr zemědělské půdy. Pro srovnání: v Latinské Americe je to 457 dolarů a v Asii 1077 dolarů. Hlavním problémem je ochromující nedostatek hnojiv.
Emerging Capital Partners, největší americká soukromě vlastněná firma operující v Africe, vidí příležitost právě zde. Mezi její nejvíce podporované investice patří i 35milionová podpora společnosti Notore Chemicals. Jde o masivní projekt na produkci hnojiv v deltě Nigeru, kde se těží ropa. V oblasti jsou na denním pořádku únosy a pokračující ozbrojené rebelie. Vládní korupce a nedbalost přivedla v roce 1999 dvanáct let starou továrnu na mizinu. Emerging Capital koupila svůj podíl v devastovaném podniku v roce 2006. „Vláda má za to, že dolar v její kapse je hodnotnější než deset dolarů, které by získala opravou dopravního pásu,“ říká Genevieve L. Sangudiová, jedenatřicetiletá tanzanijská rodačka, absolventka Kolumbijské univerzity s titulem MBA, která se sem stěhuje ze svého domu ve Washingtonu, aby dohlížela na portfolio Emerging Capital.
Výlet do provozu firmy Notor v srdci delty ukazuje obojí: přísliby a nebezpečí zdejších investic. První kroky cesty vedou do Lagosu, nigerijského hlavního města obchodu s patnácti miliony obyvatel, které je nefunkční a chaotické jako snad žádné jiné město na světě. Přecpané minibusy nadskakují cestou na přeplněných silnicích, přičemž se žebráci plazí po oknech a škemrají o almužnu. Krajina je posetá drátěnými ploty a hořícími hromadami odpadků. „Pokud někdo v Lagosu uvidí výmol,“ říká se tady, „neptá se, proč není zasypaný, nebo kde najít štěrk na jeho zasypání. Chtěl by vědět: Kde mohu koupit pneumatiky dost velké na to, abych výmol přejel?“ Zabere to dvě hodiny cestovat osmnáct mil z letiště do hotelu Protea Kuramo Waters, do pevnosti s vysokým ohrazením a s vlastním generátorem, kde kvůli chronickému nedostatku ubytování ve městě stojí přenocování 500 dolarů, přičemž částka nezaručuje fungující toaletu.
Příští zastávkou soukromého letadla Notoru je Port Harcourt, bezútěšné město delty, vzdálené asi hodinu cesty. Místní museli snášet letitou zanedbanost v náručí mnohonárodních ropných společností a vládních úředníků, snadno podplatitelných kvůli vymáhání opatření na ochranu životního prostředí. Zemní plyn, hodnotný vedlejší produkt těžby ropy, je jednoduše spalován, což zatemňuje špatný deltský vzduch. „Delta je nyní největší potíží Nigérie,“ říká Boladži Balogun (40), zakladatel a výkonný ředitel lagoské investiční banky Chapel Hill Advisory Partners, „bylo by zapotřebí vlastního Marshallova plánu.“
Společnosti Emerging Capital a Notore chtějí využít zemní plyn mnohem výhodněji: na výrobu dusíkatého hnojiva, při níž je zemní plyn hlavní součástí. „Nemůžete nechat tento obrovský majetek ladem. Zatímco plyn Nigérie spaluje, hnojiva dováží,“ říká Onajite P. Okoloko (41), výkonný šéf Notoru. Rodák z delty potřásá hlavou a vzpomíná na svého otce a strýce, obviňující Boha namísto vyčerpané půdy, když jejich kukuřice a úroda ovoce několik let po sobě nevyrostla. „Polovina nigerijské ekonomiky je zemědělství,“ říká. A „sedmdesát procent země má ornou, ale špatně obdělávanou půdu. Spočítejte si to.“

„Úžasná příležitost“.

Při svém příletu na malé letiště u Port Harcourtu jsou Okoloko a Sangudiová vítání bývalým důstojníkem amerických speciálních jednotek, který se stal žoldákem Notoru. Převeze skupinu vozem SUV s dvojím pancéřováním. U východu z letiště nasedne i místní ozbrojený strážce. „Vítejte,“ řekne a svírá samopal. Nízký náklaďák s dalšími pěti ozbrojenými strážci nervózní procesí vede.
Zařízení Notoru se rozkládá na 1380 akrech, reziví a zarůstá plevelem, stojí na močálu a je „obklopeno“ plameny hořícího plynu. Sešlost odporuje velkým plánům Emerging Capitals ohledně továrny: příští rok se Notore stane jediným výrobcem umělých dusíkatých hnojiv v subsaharské Africe. Objem výroby stoupne z nuly na 600 tisíc tun jakostních močovinových peletek za rok. Okoloko se poohlíží po tisícovce místních lidí, které by zaměstnal. Uzavřel plynový kontrakt na dvacet let za výhodných podmínek, a tak bude Notore vyrábět hnojiva za méně než sto dolarů za tunu; tržní cena je mezi 350 a 450 dolary. „Budou účinnější a levnější než většina z těch, které najdete na Západě,“ říká Sangudiová, „úžasná příležitost.“ Okoloko dodává: „Chceme konkurovat i mezinárodně, avšak nejprve se musíme postarat o Nigérii a o Afriku.“
Sangudiová se bude za pár měsíců stěhovat z Washingtonu do Lagosu a bude další z mladých finančníků shromažďujících se v regionu. Bankéři a společnosti specializující se na převzetí firem - od Renaissance Capital a Morgan Stanley po Deutsche Bank a JP Morgan Chase - se sem hrnou a každý z nich se pokouší nabízet obrovské bonusy místním talentům. „Přicházející kapitál je slepý,“ říká jeden z přátel Sangudiové, který pracuje pro velký soukromý konkurenční podnik. „Potřebují mé oči,“ tvrdí. Příliv narůstá a již se projevil nedostatek možností k bydlení. Vlastníci slušných bytů v Lagosu nyní žádají nájem na tři roky dopředu. Sangudiová s pobavením poznamenává, že nájem dvoupokojového bytu by jí mohl připravit o 80 tisíc dolarů. „Dají se tu vydělat dobré peníze,“ říká.
Zemědělství není v subsaharské Africe jedinou investičních možností. Mikropůjčky - malé, nepojištěné půjčky běžným lidem - přinášejí velký zisk spoustě veřejně obchodovaných společností napříč kontinentem. Blue Financial patří mezi nově zrozené finanční instituce, takzvané „salary-microlenders“, které půjčují pouze řádně zaměstnaným klientům a berou platby přímo z jejich výplatních šeků. Toto opatření pomáhá Blue zvládnout rizika: Špatné půjčky se pohybují v rozsahu tří až čtyř procent, což je významně nízké číslo v té části světa, kde pouze necelá pětina lidí má bankovní konto.
Blue však na rozdíl od některých svých druhů proměnil relativně malou wallstreetskou investici v raketové palivo. Na počátku tohoto roku zabezpečil patnáct milionů dolarů u pojišťovacího gigantu American International Group. Smlouva dala AIG 23procentní podíl v Blue a dvě místa ve správní radě - a Blue poskytla posvěcení titána Wall Street. Blue expandoval v tomto roce svými operacemi ze tří do devíti států. Taková exploze připravila minulý říjen půdu pro emisi akcií (IPO) - čerstvý kapitál podnítil dokonce rychlejší růst.
Blue také převedl své kmenové akcie do kritického složky jeho půjčovacího procesu. Blue využívá puncu akcionáře AIG a klesající ceny akcií k získání levného kapitálu z rozvojových bank, jako je International Finance Corporation a Netherlands Development Finance Company. „Naši privátní investoři nám dali možnost spekulovat na zisk vypůjčenými penězi,“ říká David van Niekerk, 34letý zakladatel a výkonný šéf Blue, „zčistajasna je mnohem snazší zaklepat někde na dveře. Musíte se vytasit s trumfy.“ Blue drží své kapitálové náklady nízko - okolo 14,5 procenta - a půjčuje peníze v rozmezí 20 až 30 procent za rok, což je zlomek místních úrokových sazeb. Živá poptávka po půjčkách způsobila, že výnosy z nich letos vyskočily na 140 procent a výnosy z podílů stouply o 400 procent.

Za chladného říjnového rána vypadá van Niekerk, oblečený do výrazně broskvové oxfordské košile, spíše jako playboy než finančník. Na palubě špičkového osmisedadlového tryskového letadla se vydává na cestu po pobočkách v Botswaně a v Zambii. Letadlo přistává v Gaborone, v globálním diamantovém centru blízko pouště Kalahari, které je polepené reklamou na místní dravce v oboru půjček.
Elektrikář Thebo čeká venku před pobočkou Blue a opakuje si svůj text. Je tu kvůli půjčce na vylepšení domácnosti, bojuje se stoupajícími cenami cementu. „Potřebuji to,“ říká, „nemohu si dovolit přestat kupovat benzin a jídlo, když pracuji na svém domě.“ Za ním visí reklama na pojištění pro případ úmrtí. Botswana je plná připomínek smrti. AIDS postihuje třetinu dospělé populace. Van Niekerk jde do zadní kanceláře zkontrolovat historii klientových platů. Agenti, prověřující výplaty, jsou obyčejně schopní zhodnotit klienta během jedné hodiny.
V době oběda je letadlo na cestě do Livingstonu v Zambii, který je turistickým centrem dech beroucích Viktoriiných vodopádů. Ve městě je manažerem pobočky Calculus Siachono, jenž hlásí čilé obchody v Blue. S pýchou poznamenává, že místní muž zbohatl stavěním a prodejem vozů určených k volskému tahu a má již čtvrtou půjčku.

Někteří si stěžují, že půjčky od Blue, založené na stálém příjmu, nepomáhají nezaměstnaným nebo neoficiálním dělníkům. Kritici také argumentují, že Blue těží ze svých dlužníků tím, že si zavazuje jejich budoucí práci. „Je to nepsané otroctví,“ říká Wagane Diouf, původem Senegalec, který vede AfriCap Investment, soukromou akciovou firmu, která investuje do mikrofinančních společností nepoužívajících odpočet z platebních šeků. Van Niekerk odporuje, že Blue nemá žádné zdroje, pokud vypůjčovatel ztratí práci, a že financování Blue rozvojovou bankou garantuje, že jejich půjčování nemůže být zneužíváno. „Proč bychom to riskovali?“ ptá se. Jeden finančník říká: mikropůjčky na základě příjmu jsou rychlou ekonomickou evolucí. „Průkopníci afrického bankovnictví vybírají vysoké poplatky. Ale přijdou jiní konkurenti, a možná je pak banky všechny koupí a náklady na půjčky pak pro každého padnou.“
Takový výsledek samozřejmě nenastane, pokud se afričtí nezkušení klienti ukážou být větším kreditním rizikem, než mikropůjčovatelé předpokládají. Ale příklad Mercy Mubangaové, 52leté babičky, vdovy a živitelky osmičlenné rodiny nabízí naději. Mubangaová vydělává jako sekretářka policejního oddělení na předměstí Maramby v jižní Zambii 185 dolarů měsíčně. Díky třem půjčkám od Blue - s progresivně nižšími úrokovými sazbami - ztrojnásobila svůj příjem „melouchařením“ coby chovatelka drůbeže v malém. Chová kuřata na prodej na vesnickém trhu. Po zaplacení malé střechy a najmutí dvou mužů kvůli rozšíření podniku chce Mubangaová další půjčku, aby zdvojnásobila své hejno, dala do školy svá dvě vnoučata a snad také, aby vybudovala přístavbu na svém malém domě. „My skutečně musíme mít více místa,“ říká, když houpá svou dvouletou pravnučku.
Newyorská investiční banka Nova Capital Partners pomohla Mubangaové transformaci umožnit. Sedm let působící firma našla výnosné pole v zabezpečení financování afrických společností. Na počátku roku 2006 si Blue najal společnost Nova k nalezení podpory na Wall Streetu. Nova si byla vědoma, že finanční manažeři AIG chtějí expandovat s jejím africkým portfoliem a byla z toho šance pro Blue, která uspěla v hledání investora. Toto inkaso na oplátku umožnilo půjčky Mubangaové i mnohým jiným. Avšak bankéři Novy nejsou sentimentální. „Jdeme za tím, co chtějí naši investoři - za výnosy,“ říká senior partner Novy David S. Levin, když uždibuje krabí masíčko v newyorské restauraci Palm West, „je tak akorát čas to udělat, než se tam dostane každý.“

Od Angoly po Zambii

Země
Počet obyvatel v milionech/ HDP na hlavu v dolarech

Ghana 22,5 / 749
Má za cíl stát se střediskem finančních a technických služeb Západní Afriky, hlavním problémem je nedostatek elektřiny.

Nigérie 157,5 / 930
Boom zažívá ropa, IPO i bankovnictví, ale velmi potřebná je lepší infrastruktura.

Angola 16,8 / 4,022
Válkou poničená země se snaží kapitalizovat ropnou dominanci, finanční vedení je slabé.

Uganda 32 / 352
Podíl soukromých investic na HDP se během dekády zdvojnásobil, diverzifikace ekonomiky je ještě ovlivněna regionálními konflikty.

Rwanda 9,5 / 313
Zemí otřásla genocida, ale Rwanda zaznamenala více reforem a investic než za několik minulých desetiletí.

Keňa 35,3 / 831
Největší a nejvíce diverzifikovaná ekonomika na východě Afriky, ale má potíže s právním systémem a s bezpečností.

Tanzanie 39,7 / 393
Po roce 2006 naléhavě shání zahraniční investice do zemědělství a energetických projektů.

Mosambik 21 / 399
Agrární ekonomika postupně expanduje, ale země je stále jednou z nejchudších.

Botswana 1,5 / 8,453
Obchod s diamanty sílí a spotřeba stoupá, ale zemi velmi sužuje AIDS.

Zambie 12,5 / 845
Hlavního afrického producenta mědi trápí inflace, zvyšuje ale zemědělskou produkci.

Pramen: Mezinárodní měnový fond, UBS

Vysoké výnosy a malá nejistota? Pochybné africké investiční návrhy otevírají oči

Nejvíce nepravděpodobný investiční boom na světě je stále silnější. S akciovými trhy stoupají státy v subsaharské Africe k novým výšinám. Avšak platí to skutečně?
Mohlo by se zdát, že „equity kultura“ začala rozkvétat v sousedství nejextrémnější chudoby světa. V hlavním keňském městě Nairobi se shromažďují farmáři, aby nakoupili akcie. V Lagosu se objevil nový trend: Nigerijci, kteří mají makléřské účty, nemají bankovní konta… V Ghaně manažer vzájemného fondu Ken Nana Yaw Ofori-Atta, který od roku 2002 přinesl 48procentní roční zisk, vítá zástup stojící před kanceláří. S hotovostí v ruce čeká, aby si koupil akcie. Imara, panafrická majetková manažerská firma, která ustavila botswanskou a malawijskou burzu cenných papírů, dokonce hledá příležitosti v hyperinflačním Zimbabwe, kde si režim prezidenta Roberta Mugabeho vylévá zlost pustošením ekonomiky.
Nejsou to pouze místní, kteří jsou vyzýváni ke vstupu. Společnost Emerging Markets Management, která sídlí ve virginském Arlingtonu a je institucionálním majetkovým manažerem, posílila své pozice v subsaharské Africe ze 70 milionů v roce 2001 na dnešních 1,2 miliardy dolarů. Manažer portfolia John R. Niepold se trápíval tím, aby přivedl instituce z USA k investování jeho afrických strategií. Ti, kteří jej nechali pracovat se svými penězi, si užívají třicetiprocentních ročních výnosů v posledních deseti letech. Jeho telefon dnes zvoní bez ustání.
Samozřejmě že štědrost africké přírody - diamanty, ropa - je primárním cílem. Zvláště Číňané se na tyto zdroje vrhli a riskantně investovali v Čadu, Súdánu a v dalších třaskavých oblastech sporů, aby si zajistili nabídku, a nikoho se na nic neptají. Náhlé zmrazení čínského zájmu nebo zpomalení globálního boomu komodit by mohlo zničit současné kouzlo.
Obrat by uvolnil neuvěřitelné riziko nelikvidních afrických cenných papírů. Nigerijská burza cenných papírů má celkovou tržní hodnotu pouze 70 miliard dolarů, což je přibližný ekvivalent společnosti jako McDonald’s.
Jeden manažer newyorského hedgeového fondu nedávno zkusil investovat deset milionů dolarů do cenných papírů v Pobřeží slonoviny. Dokonce i poté, co našel místního makléře, mu trvalo šest měsíců, než vyplnil objednávku. Zatím se cena podílů zdvojnásobila a nyní má jen malou naději, že se mu v panice podaří akcie prodat.
Dosud jsou taková nebezpečí tlumena africkými ekonomickými zvláštnostmi, které by mohly být prvkem rozhodujícím o prodeji. S tím, jak se trhy stávají propojenějšími, investoři vyhledávají globální aktiva, která se nepohybují na stejné úrovni jako zbytek světa. Hlavní proud rozvíjejících se trhů, jako jsou Brazílie a Indie, nyní přitahují 70 až 80 procent tržních aktivit z USA a ze západní Evropy. Ještě před deseti lety to bylo jen 50 procent. Neprozkoumaná Afrika naopak přitahuje deset procent tržních aktivit na rozvíjejících se trzích a dokonce ještě méně na rozvinutých trzích.
„Afrika se o ,subprime´ nemůže zajímat méně,“ říká Charles H. Wang, spoluředitel výzkumu bostonské firmy Acadian Asset Management, zabývající se hraničním investováním. Poukazuje na srpnové čtrnáctiprocentní vzepětí Pobřeží slonoviny, kdy globální trhy cenných papírů padly následkem hypoteční krize. Wang říká: „Tento druh růstu a diverzifikace se blíží tomu, že dostanete oběd zdarma.“ Zachary J. Pessin, výkonný ředitel firmy Distributed Capital Group z New Yorku, která se věnuje investicím na rozvojových trzích, poznamenává, že „v některých místech v Africe můžete vydělat dvouciferné výnosy a zároveň se v jedné investici pojistit proti znehodnocení dolaru. To nikdy předtím nebylo možné“.