Čilý obchod se sousedy pomáhá udržet Pchjongjang nad vodou
Návštěva uspěchaného a překotně se rozvíjejícího Dandongu naznačuje, že hospodářské sankce proti severní Koreji se možná budou míjet účinkem
Po severokorejském ohňostroji ze 4. července, kdy bylo směrem k Japonsku vystřeleno sedm zkušebních řízených střel, se dá předpokládat, že poustevnické království se uzavřelo ještě více než kdy předtím. To ale prosím neříkejte obyvatelům Dandongu, uspěchaného příhraničního města na severovýchodě Číny.
Osmisettisícové město, které má chaotickou i nablýskanou tvář, prochází bouřlivým rozvojem z větší části právě díky prosperujícímu obchodu se severní Koreou. Ulice jsou lemovány malými penziony, v nichž se ubytovávají Severokorejci, a v restauracích se podávají korejské speciality, jako studená nudlová polévka a pikantní kimči. Jen několik hodin poté, co vyletělo sedm zmíněných raket, se stovky náklaďáků vydaly na svou každodenní pouť přes most Přátelství, hlavní spojnici přes řeku Jalu, která tvoří hranici mezi těmito dvěma státy.
Před inspekční stanicí nákladních vozidel, připomínající pevnost na ulici Wei číslo10, květináři čile obchodují s umně sestavenými pugéty. Prodávají je Severokorejcům, kteří jimi uctívají památku velkého vůdce Kim Il Sunga, zemřelého v roce 1994. Probíhá tady ale mnohem více než jen nezištný projev severního nacionalismu. Desítky malých obchůdků přes ulici prodávají zboží od použitých televizorů Sony a Panasonic po plynové generátory, stolní olej a toaletní papír, které pak přes řeku převážejí osádky nákladních vozidel a další návštěvníci. „Severokorejci, kteří jezdí do Číny, jsou velice bohatí…. Platí jenom americkými dolary,“ komentuje místní dění jeden z obchodníků, „kupují od nás tohle všechno a doma v Koreji to pak se ziskem prodají.“
Přeshraniční dopravní ruch je tím nejviditelnějším příznakem posilujících obchodních styků mezi severní Koreou a jejím gigantickým sousedem. V letech 2000 až 2005 se severokorejský dovoz z pevninské Číny (včetně stolního oleje, vepřového, elektronických přístrojů a zemědělských strojů) zvýšil až na objem 1,1 miliardy dolarů, zatímco export do Číny (ryby, druhořadá ocel a minerály) vzrostl více než desetinásobně: ze 37 milionů dolarů na 499 milionů, což jsou údaje, které uvádí čínská celní správa. Podle některých odhadů je třeba počítat s údaji dvojnásobnými protože oficiální údaje samozřejmě neobsahují neformální obchody a pašování. K tomu si přičtěte zboží v hodnotě 715 milionů dolarů dopravené do severní Koreje z poloviny jako humanitární pomoc (především rýže a hnojiva) a zjistíte, že izolace severní Koreje není ani zdaleka tak tuhá jako v dobách, kdy po kolapsu Sovětského svazu přišla o své komunistické obchodní partnery.
Rostoucí obchod byl pro severní Koreu záchranným lanem. Hrubý domácí produkt od roku 2000 každoročně roste zhruba o dvě procenta, ale bez obchodu a pomoci z Číny a Jižní Koreje by hospodářská situace země byla mnohem napjatější, soudí ekonom Lee Young Hoon, který v Bank of Korea, jihokorejské národní bance, sleduje vývoj v severní Koreji. „Jen díky obchodu s Čínou by severní Korea prosperovat nemohla, ale takhle to Pchjongjangu umožní přežívat o něco déle,“ říká k tomu Lee Young Hoon.
Když si takto složíme celkový obrázek, vyjde nám, že hospodářské sankce iniciované Spojenými státy proti severní Koreji s největší pravděpodobností fungovat nebudou. Washington se snaží přimět Pchjongjang, aby se vzdal svých jaderných zbraní, a použil k tomu již zablokování toku kapitálu, technologií a zboží, které by jinak proudily do severní Koreje. Ale Peking a Soul se staví proti těmto opatřením. „Samozřejmě si vyslechneme hodně ostrých vyjádření o represivních opatřeních,“ vysvětlil expert na severní Koreu Paik Hak Soon z Sejong Institute, nezávislého mozkového trustu působícího v Soulu. „Žádné efektivní protiopatření neexistuje, nepřijmou-li Čína a severní Korea strategické rozhodnutí, že nechají severní Koreu padnout.“
To ovšem v dohledné době nehrozí. Ani jeden ze sousedů severní Koreje nechce, aby přes hranice začaly proudit miliony zubožených uprchlíků. Peking má dost problémů s udržením tempa vlastní ekonomiky a ani trochu se mu nelíbí, že by se americké jednotky, které jsou v současnosti na jihu, přesunuly v případě znovusjednocení obou Korejí přímo naproti jeho hranicím. Soul si každopádně přeje, aby se ještě předtím, než se tak stane, zúžila nesmírná hospodářská propast mezi oběma zeměmi.
A Čína má pro povzbuzení obchodní výměny ještě prozaičtější důvody. Její severovýchodní část zůstala stranou hospodářské transformace, která v Číně proběhla v uplynulých dvou dekádách. V poslední době nicméně tento region těžil z politiky udílení speciálních licencí obchodníkům z příhraničních oblastí, kteří importují zboží za zhruba polovinu průměrné výše cla, která se pohybuje kolem dvanácti procent, jak uvádí Bank of Korea. Snížené tarify a relativně snadný pohyb zboží přes hranice pobídly severokorejské obchodníky a státní společnosti, aby začali využívat Dandong a poblíž ležící města jako vstupní bránu pro obchodování s celým světem.
A tak se kdysi ospalé město Dandong začalo rychle měnit. Podél řeky začaly růst nové obytné domy a výškové kancelářské budovy. Ulice Binjiang, kterou od řeky dělí jen jeden blok domů, září červenými, žlutými a zlatými neonovými nápisy propagujícími poněkud sešlé sauny a přelidněné kryté bazény, které navštěvují především čínští, ruští a severokorejští obchodníci.
Severokorejské město Sinuiju, které leží přes řeku, v noci prakticky mizí z mapy světa. Nábřeží tvoří polorozpadlé hráze, sešlé skladištní budovy, dávno odstavená pouťová atrakce zvaná ďáblovo kolo a pár na břeh vytažených rezavějících loděk. Elektřinou se šetří, v severní Koreji se dodávky omezují na pouhých několik hodin denně, takže budovy města, v němž žije 350 000 obyvatel, jsou sotva osvětlené. Jediná viditelná světelná záře zalévá obrovskou sochu „Milovaného vůdce“, což je jméno používané pro diktátora Kim Čong Ila. „Tady se nemůžete ztratit,“ přesvědčoval nás jeden z obyvatel Dandongu, který s Čínou obchoduje už od roku 2000, „budete se držet tohohle světla, víc jich tady není, a budete vědět, že tam je socha vůdce.“
VAROVNÉ VÝSTŘELY
Vzkvétající obchod do severní Koreje přinesl nový život, nehledě na šero, v němž se utápí v noci. Lidé, kteří severní Koreu navštívili v poslední době, vyprávějí, že kdysi prázdné obchody přetékají čínskými televizory, ledničkami, jízdními koly a dalším zbožím. V Pchjongjangu i na dalších místech podle jejich informací vznikl velkoobchodní trh se surovinami a strojním zařízením. S rozkvětem ekonomických aktivit je ovšem silněji pociťován nedostatek veškerých dodávek. „Všechny továrny potřebují více surovin a země, která nemá k dispozici takřka žádnou hotovost, nedokáže reagovat na poptávku,“ vysvětluje Jo Dong Ho, odborník na severní Koreu, který působí ve státním Korea Development Institute se sídlem v Soulu. Jo Dong Ho naposledy navštívil severní Koreu v květnu.
Testy řízených střel v zásadě mohly být jenom záminkou k prolomení diplomatické slepé uličky, v níž se pod zvýšeným finančním tlakem ocitl Kimův režim. Severní Korea žádá o čínskou pomoc v podobě uvolnění 24 milionů dolarů zmrazených v Banco Delta Asia v čínské enklávě Macau po loňském zásahu amerického ministerstva financí, když se zjistilo, že severní Korea banku používala k praní peněz, respektive výnosů z pašování amerických dolarů a dalších ilegálních činností. „Testovací střely jsou důkazem toho, že severní Korea s Čínou není spokojená,“ dodává k tomu Yan Xuetong, ředitel Ústavu mezinárodních studií na Tsinghua University v Pekingu.
Čínu na oplátku střely pohoršily a svého velvyslance v Pchjongjangu přiměla, aby vyjádřil hluboké znepokojení. Je však Čína znepokojena natolik, aby zastavila šňůru nákladních vozidel proudících přes most Přátelství? Těžko.
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc
BusinessWeek
