Ruští důstojníci často zacházejí s vojáky jako s otroky
Kdo ví, co by se stalo, kdyby vojín Anton Kuzněcov neutekl z armády. Asi nic. Sloužil by dál svému „pánovi“ a za několik let by nejspíš zemřel na nedostatek jídla, lékařské péče a obyčejné lidské náklonnosti. Jeho příbuzní by nikdy nezjistili, že prožil poslední léta nedlouhého života jako otrok.
Poslušný a bezbranný
Příběh vojína Kuzněcova začíná jako hollywoodský film – od dětství sirotek, otec zemřel a matku zavraždil její nový partner. V Lipecku ho vychovávala babička a oba byli na sobě závislí. Jiného příbuzného neměli. Ruský zákon v takové situaci pamatuje na důležitější povinnost, než je obrana vlasti – postarat se o rodiče a prarodiče, je-li někdo jediným, kdo to může učinit. Anton Kuzněcov neměl být za života babičky odveden do armády. Navzdory jejím protestům však byl 22. listopadu 2003 odveden.
Kuzněcov byl dobrým vojákem. Jeho nadřízení si však brzy všimli, že je poslušný, bezbranný, a především že kromě babičky nikoho nemá. Nikoho, kdo by ho hledal, zajímal se o něho, telefonoval na úřady či podával trestní oznámení. Proto ho prodali do otroctví. Nebyl prvním vojínem, kterého nadřízení shledali vhodným stát se otrokem. Možná se teď díky němu mnoho věcí odhalí. Ukázalo se totiž, že není natolik bezbranným a neschopným se bránit. Prožil sice v úděsných podmínkách šest let, ale přežil.
Přičinlivá babička
Kuzněcovova babička si dlouho myslela, že její vnuk řádně slouží v ruské armádě v útvaru v Astrachani. Dne 1. března 2004 ho však převeleli do hlavního města severokavkazské Dagestánské republiky Machačkala. V první fázi, od poloviny března 2004, ho velitelé soukromým podnikatelům jen „pronajímali“. V cihelně za městem však trávil stále víc času. „Je to tu pusté. Všude hory,“ popisoval okolí v posledních dopisech, které se mu podařilo poslat, když už pracoval v cihelně prakticky neustále. Pracoval od šesti ráno zhruba do deseti do večera. Poslední dopisy poslal tajně – dal je s dvěma sty rubly zákazníkům, kteří si přijeli pro zboží, a doufal, že je hodí ve městě do schránky. Z mnoha dopisů dva skutečně přišly. „Stále mě bijí do hlavy,“ dozvídá se babička. „Včera večer mě strašně zmlátili. Zřejmě mám zlomená žebra, nemohu dýchat. Píši ti tajně, v noci.“ Tyto věty z jara 2004 rozhodly.
Babička se se dvěma napěchovanými taškami vydala do kasáren číslo 5961 v Machačkale. Na bráně ji však odbyli a nepustili k němu. Byla zoufalá. V taškách totiž vlekla pro vnuka ovoce a uzeniny za několik svých důchodů. Nevzdala se však a do Machačkaly se vydala znovu. Tentokrát s úplatky pro velitele. A byla úspěšná. Kuzněcova spěšně převezli z cihelny do kasáren.
Na deset dnů si za naspořené peníze pronajala byt nedaleko posádky. „Anton byl úplně vyhladovělý, stěží chodil. Měl strašné křečové žíly a vyprávěl o otrocké práci v cihelně,“ říká babička. Proto navštívila velitele útvaru a všechno mu sdělila. Tím zřejmě další Kuzněcovovův osud zpečetila.
Útěk
Aniž by to tušila, vrátila se spokojeně do Lipecka. Velitelé však Kuzněcova krutě zbili, protože napsal domů o cihelně. Už to nikdy neudělal. Ani nemohl. Hned po odjezdu babičky ho totiž znovu předali majitelům cihelny, kteří za něho pravděpodobně již dříve důstojníkům dobře zaplatili. Na jaře 2005 zcela zmizel. Babička od něho přestala dostávat jakékoli zprávy. Aby se velitelé kryli, oficiálně oznámili, že dezertoval. Ve skutečnosti ho nechali v cihelně napořád. Kuzněcov byl v zuboženém stavu a zdálo se, že dlouho nevydrží. Kdyby umřel v kasárnách, bylo by s tím mnoho papírování. A v cihelně mohl být ještě chvíli prospěšný. „Vozili mě na různá místa. Nevěděl jsem, kde jsem,“ vypráví Kuzněcov. Jak se podařilo takto zbídačenému a dezorientovanému člověku po šesti letech dřiny utéct?
Na posledním místě drželi vojenské otroky ve starém vagonu s dřevěnou podlahou. Ti kvůli zimě podupávali nohama, shnilá podlaha se propadla a tím se ocitli na svobodě. Kuzněcov se vydal směrem na Lipeck. Špinavý a hladový šel měsíc. Hledal zbytky jídla na smetištích. Několik kilometrů ujel načerno vlakem. Neměl peníze ani doklady.
„Přišel v noci 2. března 2009. Připlížil se jako zloděj,“ vypráví babička. A dodává: „Myslela jsem si, že se mi to zdá. Poslední zprávu jsem od něho dostala před několika lety. Pak přišlo oficiální oznámení, že zmizel. Říkala jsem si, že asi umřel.“
Neumřel. Ráno vyrazili na místní velitelství oznámit, co se stalo. Ani jeden z nich však nečekal, že Kuzněcova ihned zatknou. Prý za dezerci.
Vyšetření případu
Případ Antona Kuzněcova není jen tragédií jedné rodiny. V cihelně stále pracují otroci. A zřejmě nejen v ní. „Celkově uteklo šest ruských vojáků, ale další tam stále jsou,“ tvrdil Kuzněcov novinářce z Moskevského Komsomolce. Ta ho vyzpovídala ještě předtím, než ho znovu zavřeli. Kde jsou ostatní uprchlíci, se neví. Nejspíš se někde skrývají. Většina vojáků prodaných majitelům cihelny, a pravděpodobně i jiných závodů, byli sirotci nebo děti ze sociálně slabých rodin. V cihelně údajně pracovali i civilisté, například bezdomovci. Pokud měli dokumenty, odebrali jim je a už nedovolili odjet. Mnoho z nich tam zemřelo. Podobná praxe má na Kavkaze tradici. Například za rusko-čečenské války byli zajatí ruští vojáci využíváni k otrocké práci a jejich „páni“ si je prodávali.
Kuzněcovovým případem se teď zabývá ruský parlament. Na zasedání 5. června poslanec za Komunistickou stranu Ruska Nikolaj Razvarotněv tragický příběh převyprávěl. Poslanci z provládní strany Jednotné Rusko s rozhodujícím počtem křesel však nepovažují kauzu za hodnou pozornosti. Naštěstí se však této kauze začal věnovat zmocněnec pro lidská práva Lipecké oblasti Nikolaj Zagnojko a dal podnět vojenské prokuratuře k jejímu vyšetření. Vojáci se zatím brání. Velitel brigády z Machačkaly Valentin Němirovskij prohlásil, že prodej vojáka Kuzněcova do otroctví je nesmysl.
Ani zdaleka to však není první případ, kdy se v Rusku psalo o tom, že ruští důstojníci zacházejí s vojáky jako s otroky. Organizace Vojenské matky eviduje stovky kauz. Nedaří se je však dostat k soudu. Důstojníci buď vojáky půjčují za úplatu nebo je využívají na vlastních, soukromých stavbách – zadarmo. Svědků ochotných vypovídat je však málo. A může jich být ještě míň, nepodaří-li se zachránit a vyzpovídat vojína Antona Kuzněcova.
