Názor ekonoma
Nedávný atentát levicových teroristů na ekonomického poradce italské vlády pro reformu pracovního trhu a následná generální stávka, kterou kvůli reformám vyhlásily italské odbory, ukazují, jak silné emoce tyto změny vyvolávají. V otázce liberalizace italského trhu práce totiž odbory vyhlásily konzervativní vládě premiéra Silvia Berlusconiho a jejím příznivcům tvrdý boj. Evropští odboroví předáci i zástupci zaměstnanců se většinou vehementně brání změnám, které by posílily pružnost trhu práce, a to na úkor stability pracovních míst.
Většina politiků a intelektuálů z kontinentální Evropy až donedávna britský a americký „anglosaský“ model konkurence a pružných cen přezíravě odsuzovala. Přesto však evropské názory na konkurenci na trhu práce a dalších trzích možná právě procházejí tichými, ale zároveň dalekosáhlými změnami. Ty bylo ostatně cítit také na nedávné schůzce šéfů vlád Evropské unie v Barceloně, kde tržní model jasně dominoval. I premiéři, kteří si jinak bývají politicky dost vzdáleni, jako Tony Blair z Velké Británie, José Maria Aznar ze Španělska, zmíněný Silvio Berlusconi a německý kancléř Gerhard Schröder, se v Barceloně shodli, že by se Evropa během následujících deseti let měla pokusit stát nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa. Svůj nesouhlas s anglosaským modelem vyjádřila nejsilněji Francie. Jak konzervativní prezident Jacques Chirac, tak socialistický premiér Lionel Jospin se proti mnoha navrhovaným změnám ohradili.
Reformátoři reagovali na nevalné hospodářské výsledky, jichž Evropa dosahovala v průběhu devadesátých let. Tehdy se průměrná míra nezaměstnanosti v kontinentální části EU pohybovala kolem devíti procent, v porovnání s 5,5 procenty ve Spojených státech a podobně nízkou hodnotou ve Velké Británii. I tvorba pracovních míst v soukromém sektoru byla v Evropě mnohem pomalejší a produktivita práce v USA rostla od roku 1995 nejméně dvakrát rychleji než v kontinentální Evropě.
Domnívám se, že novému evropskému pohledu na konkurenci a pružnost trhů přijdou na chuť i Francouzi. Svůj optimismus opírám o reakce, jichž se v průběhu času dostalo mému článku, který v roce 1996 otiskl levicový francouzský deník Le Monde. V něm jsem se pokoušel ukázat, že faktory, jako evropský trend vysoké míry nezaměstnanosti, dlouhé průměrné doby bez zaměstnání, předčasných odchodů do důchodu a velmi pomalého růstu zaměstnanosti, nejsou v moderních ekonomikách něčím nevyhnutelným. Tyto problémy se naopak objevily v důsledku vysokých příspěvků na sociální zabezpečení a dalších daní na trhu práce, zákonů komplikujících propouštění zaměstnanců, štědrých podpor v nezaměstnanosti a ve Francii i vysoké minimální mzdy. Stavěl jsem se za odlehčení nákladů firmy při náboru a propouštění zaměstnanců, za snižování daní na trhu práce, redukci minimálních mezd a prodloužení věku odchodu do důchodu.
Po otištění článek vyvolal reakce intelektuálů a starších ekonomů, kteří evropský centralistický přístup k trhu práce obhajovali. Ovšem po dalších pěti letech stagnace na pracovních trzích se veřejné mínění Evropanů obrátilo a podpora radikálních reforem na trhu práce zesílila. Dnes už mladší ekonomové ve Francii, ale i jinde souhlasí s tím, že Evropa drastickou reformu potřebuje.
Španělsko na svou restriktivní pracovní legislativu vyzrálo tím, že výrazně zvýšilo počet pracovníků zaměstnaných na dobu dočasnou. Nizozemsko začalo prosazovat práci na částečný úvazek, větší pružnost mezd a volnější zásady přijímání a propouštění. Na summitu v Barceloně padlo rozhodnutí liberalizovat pracovní trh i v dalších zemích prostřednictvím nižšího zdanění práce a menších dávek v nezaměstnanosti. Podpory se dostalo i snahám posunout průměrnou věkovou hranici odchodu do důchodu o pět let, na 63 let.
Barcelonský summit učinil konkrétní kroky k deregulaci a zvýšení konkurence i na dalších trzích. Do roku 2004 si všechny firmy budou moci volně vybírat dodavatele plynu a elektrické energie. Domácnosti dostanou stejnou možnost do roku 2005. Pokud americká federální vláda a vlády jednotlivých států neurychlí deregulaci trhu s elektřinou, bude za pár let evropský trh volnější než americký. Zatím však stále platí to, nač jsem si stěžoval ve svém sloupku v BusinessWeeku z 18. března: zatímco skandál kolem Enronu deregulaci na americkém trhu s elektřinou značně zbrzdil, nikterak neubral evropským touhám využít nových technologií, které rozvoj konkurence na tomto trhu umožňují.
V Barceloně bylo rovněž přijato několik směrnic, které dále zvýší konkurenci na finančních trzích. Cílem je úplná integrace v rámci EU. Do uvolňování přeshraniční konkurence mezi komerčními a investičními bankami se Evropa pustila dokonce již před tímto summitem.
Často se zdá, že evropskou domácí i zahraniční politiku lze vymezit především tím, že se liší od americké. Ale několik politických lídrů schopných dlouhodobé vize již pochopilo, že evropská ekonomika je příliš rigidní a její předpisy nepřátelské vůči konkurenci a rozvoji podnikání. Pokud si tito představitelé prosadí svou, může evropská ekonomika předstihnout Spojené státy právě díky uplatnění přístupů, kterým se až donedávna nejen vyhýbala, ale i vysmívala.
Gary S. Becker, laureát Nobelovy ceny za rok 1992, přednáší na univerzitě v Chicagu a je členem Hooverova institutu
Copyrighted 2002 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
Překlad: Jiří Vrbický
