Úzká spolupráce zbrojařů a armád může nejdříve fungovat na dvoustranné bázi. Pro nás je ideální Slovensko
Náš stát vydává na obranu každým rokem méně a méně prostředků. Je to neoddiskutovatelný fakt, který je v rozporu s mnohými předvolebními sliby.
A je úplně jedno, z jaké politické garnitury se rekrutuje starý či nový ministr obrany. V pozici šéfa českých zbrojařů (jak je mnohdy prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu nazýván) působím s přestávkou více než deset let a neuměl bych ani vyjmenovat všechny ministry obrany, kteří se za tuto dobu vystřídali. Natož abych spočítal, kolikrát se měnily ekonomické ukazatele, rozpočty či plány vyzbrojování. Při každé změně jsme – jak já, tak i mí kolegové z branže – procházeli podle modelu Cimrmanovy frustrační kompozice fází očekávání a zklamání.
Většina škrtů v rozpočtu ministerstva obrany vždy dopadla na hlavy dodavatelů tohoto resortu, tedy především firem z českého obranného a bezpečnostního průmyslu.
Omezení výdajů bylo obvykle doprovázeno požadavkem, ať si utáhneme opasky, a slibem, že bude lépe. Opasky jsme si utáhli, ale lépe nikdy nebylo.
Abych byl objektivní, krácení rozpočtů obrany se odehrává ve většině evropských zemí. Nízká výkonnost evropské ekonomiky spojená s mylným pocitem politiků, že Evropě se válečný konflikt v budoucnu vyhne, generuje nižší národní výdaje na obranu. Proto EU hledá způsob, jak fungování evropské obrany zefektivnit. Již několik let se v rámci Evropské obranné agentury skloňují kouzelná slůvka „pooling and sharing“. Zdánlivě je to jen logický krok, poněkud ale připomíná utopický socialismus. Pooling and sharing neznamená nic jiného než dát dohromady nějaké obranné schopnosti a pak je společně využívat. Dobrý nápad, který v celounijním působení nefunguje a fungovat nebude. Dnes se v orgánech Evropské unie přichází na to, že je potřeba nejdříve spolupráce dvoustranná, na niž navazuje regionální, a teprve pak lze uvažovat o efektivním rozšíření na celou Unii.
Aspoň minimalizovat ztráty Hospodaření resortu obrany lze zefektivnit i bez kouzelných slůvek EU či NATO. Každý manažer, který úspěšně restrukturalizoval postsocialistický průmyslový podnik a vybudoval z něj dobře fungující firmu, by přesně věděl, jaké kroky musí udělat. Zbavit se zbytečného majetku, zavést outsourcing obslužných činností a zefektivnit pořizování majetku. A hlavně koncentrovat se především na to, co je hlavní předmět činnosti firmy, tzv. core business.
Pravda je, že v privátní sféře se efektivnější hospodaření buduje podstatně snáze než ve státním sektoru. Většina podniků se již dávno zbavila rekreačních zařízení, vlastních autodoprav, neefektivních provozů a neschopných zaměstnanců. Stalo se tak i ve státních institucích? V soukromé firmě je nemyslitelné investovat prostředky výzkumu a vývoje do nějakého produktu, a pak si ho nepořídit. Ve státním sektoru to není jev neobvyklý. Nedokážu si představit soukromníka, který by pořídil zařízení, jež by pak nebylo používáno s argumentem, že nejsou prostředky na jeho provozní náklady. Státní instituce takto argumentovat umí. A kdyby v soukromém sektoru někdo z manažerů při nákupu použil zákon o veřejných zakázkách, tak by ho majitel vyhodil kvůli škodám, které by tím způsobil. Nevím o žádném majiteli, který by tento zákon používal ve své firmě při nakupování.
Při opravdu razantních krocích se dá fungování resortu obrany určitě zefektivnit.
Osobně ale nevěřím, že to někdo dokáže.
A proč by si také někdo pálil prsty, když to „není jeho“? Jediné řešení je minimalizovat množství toho, co je státní.
Federální úspory Existuje však jeden způsob úspory nákladů, který lze velmi efektivně použít v podmínkách ministerstva obrany a který doposud použit nebyl. Stačí nefungující pooling and sharing inteligentně aplikovat v rámci dvoustranné spolupráce. Partner se okamžitě nabízí, je jím Slovensko. Řada kroků, které se po rozdělení bývalého Československa učinily, zdražily provoz obou ministerstev obran, jeho institucí i armád obou zemí.
A přitom by to nebylo nic složitého. Nabízí se celé spektrum společných projektů.
Od zkušebnictví, opravárenství, školství, sdílení některých armádních schopností až po společné projekty obranného průmyslu.
Proč by si měly například letecké opravny LOM v Praze a LOT v Trenčíně na světových trzích konkurovat, když by mohly spolupracovat? Nakonec spolupráci lze nalézt i ve sdílení vojenských schopností. Slovenská armáda má dělostřelecký oddíl vybavený samohybnými houfnicemi Zuzana 155 mm. Toto by mohla být slovenská schopnost, která by byla české straně nabídnuta k využití. Naopak česká armáda by mohla modernizovat houfnice Dana a jejich munici a tuto vojenskou schopnost nechat využívat Slovensko. Asi nevýznamnějším projektem je modernizace bojového vozidla pěchoty.
Nejenže by tento projekt ušetřil na výdajích na české i slovenské straně, ale při exportním potenciálu tohoto výrobku by se mohl významně projevit i na stránce příjmové. Je jen potřeba, aby politici našli odvahu a tento projekt prosadili. Nejde o utopii, ale o šetření peněz daňových poplatníků. Vždyť to, co je složité v rámci sedmadvaceti zemí EU, je ve dvoustranné spolupráci relativně jednoduché. A jestli to neumíme dohodnout ve dvou velmi si blízkých zemích, pak se vůbec nepokoušejme domlouvat to jinde.
Úřednické alibi Na závěr se chci zmínit o věci, která je naprosto opomíjena nejen v resortu ministerstva obrany, ale ignorují ji i ostatní ministerstva.
Tím je příjmová stránka rozpočtu.
Existuje ekonomická studie, která uvádí, že z každé koruny vydané za tuzemské výrobky s vysokou přidanou hodnotou (a to obranné technologie zajisté jsou) se 0,44 Kč vrací zpět státu formou různých daní. Takže chlubíli se ministerstvo obrany, že nákupem přes agenturu NSPA (dříve NAMSA) ušetřilo nějaké procento z ceny, mělo by se i dodat, že stát byl na příjmové stránce připraven o 44 procent z této hodnoty za předpokladu, že zvítězila zahraniční firma. V případě, že NSPA vybrala firmu českou, pak tato firma státu neodvedla DPH, jelikož se jedná absurdně o export. Stát je tak o neodvedenou DPH chudší. Takto se „šetří“ resortní peníze bez ohledu na to, že státní kasa prodělává. Snad jedinou výhodu pořizování přes NSPA lze spatřit v tom, že se ministerstvo obrany vyhne zákonu o veřejných zakázkách a s ním spojenému administrativnímu procesu odvolacích mechanismů, který zpožďuje pořízení. Není však správné přesouvat odpovědnost z národního akvizičního systému na zahraniční instituci. Zavání to úřednickým alibismem. l
O autorovi| Jiří Hynek • prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu
