Pracovat v institucích Evropské unie nebo být novinářem v Bruselu znamená automaticky se vystavovat nemoci zvané bruselský syndrom. Podobně jako jeho známější varianta pojmenovaná podle švédské metropole Stockholmu nabízí i tato závislost přílišnou identifikaci s lidmi a systémem, od něhož by si měl daný jedinec držet přinejmenším kritický odstup. Jinak se snadno stane, že po pár letech strávených mezi eurokraty už člověk není schopen používat zdravý rozum a rozlišit, že skutečný život je jinde. „Poté, co jsou vysláni do Bruselu, přestávají se politici chovat jako politici. Stávají se manažery jednotvárnosti nebo, chcete-li, systémovými administrátory uživatelské plochy jménem Evropa,“ píše Jochen Bittner, bruselský dopisovatel německého týdeníku Die Zeit ve své knize Tak ne, Evropo! Sám Bittner je naštěstí vůči takové nemoci imunní. Ač sám už pět let pravidelně píše ze sídla EU o tématech, která jsou pro běžného čtenáře na první pohled nudná a až úřednicky otravná, podává je se suverénním nadhledem vystudovaného filozofa. Jeho kniha je kritickým rozborem, který se snaží doložit, že samovolně běžící stroj EU by bylo mnohdy lepší zresetovat, a začít tak programovat kontrolní a rozhodovací mechanismy od nuly. Nejde přitom o kritiku ironizující až zlomyslnou, s níž se často setkáváme v českých intelektuálních kruzích. Z Bittnerovy knihy je totiž zřejmé, že evropský projekt stojí za záchranu. „Národní státy jsou možná stále tou nejlepší karoserií demokracie – ale ne vždy dobrým článkem v ozubeném soukolí světa,“ podotýká autor.
Špatné pohyby
Proč má ale největší úzce spolupracující společenství států na světě u svého půlmiliardového obyvatelstva tak špatné renomé? Bittner nalézá tři protikladné principy: EU reguluje malé problémy zeširoka a široké zase málo, měkké tvrdě a tvrdé zase příliš měkce a přitom se vespod pohybuje pomalu a nahoře zase příliš rychle. Ke každé špatně zvolené dynamice pak nabízí konkrétní rozbory. Někdy trefné, jindy poněkud rozvleklé, zato vždy poutavě napsané. Typickým objektem touhy regulovat tam, kde to není vůbec nutné, je klasická žárovka. Bittner je jedním z mála novinářů, koho napadlo pátrat po genezi nařízení, jež letos v září definitivně odstraní baňaté „edisonky“ z pultů. A došel k zajímavému zjištění – od obecné směrnice o ekodesignu až po normu nařizující minimální svítivost, která žárovku odepsala, plynulo vše úřednickým samospádem, aniž si kdo uvědomil závažnost dopadů. Svým způsobem je to typický příklad dobrého úmyslu (být ekologický), který se zvrtne v nesmyslné nařízení (zákaz konkrétního výrobku). Dnešní EU má na kdeco detailní a někdy tvrdá nařízení – i když občas nejvysmívanější nesmysly, jako je pravidlo o „eurobanánu“, nakonec škrtne. Tam, kde by byla na místě tvrdost, se však podle Bittnera naopak odpovědnosti vyhýbá. Snad nejlépe to ukázala finanční krize. Zatímco z USA i Řecka přicházely znepokojivé zprávy, Brusel sám sebe udržoval ve stavu blažené nevědomosti. A když už byla nečinnost Evropské komise alarmující, vložili se do věci nakonec šéfové členských zemí EU.
Bez důvěry
Možná nejzajímavější část Bittnerovy knihy je pasáž o vztahu občanů EU a jejích institucí. Evropské společenství se rozrůstalo podle metody nazvané podle otce-zakladatele, francouzského politika Jeana Monneta. Jenže zatímco jeho proroctví o tom, že každý další krok integrace povede ke vzniku nových unijních institucí a k delegování pravomocí směrem do Bruselu, se naplnilo, zcela se vytratila občanská rovina. Bruselské paláce a úřadovny za sebou nemají delegovanou vůli lidu, integrace prováděná shora nemá mandát, který by vycházel odspoda. Výsledkem je, že se EU sune kupředu, aniž by se ohlížela na to, co si o integračním pohybu myslí sami evropští občané. „Evropská unie se podobá dálkovému běžci, který se dostal do tranzu v důsledku spalování tuků. Neohlíží se vlevo ani vpravo a jen mechanicky sleduje rytmus vlastních kroků,“ nabízí Bittner další metaforu. Jenže jak učinit Evropu životaschopnější a především zajistit, aby si získala podporu občanů a loajalitu národních států, které ji tvoří? Bittner navrhuje skončit s automatismem ve vnímání Evropy, začít se tázat po smyslu věcí a nevyzdvihovat konsenzus jako nejvyšší formu demokratického souhlasu. Autor si přitom pomáhá úvahami evropských politiků. Pro české publikum není bez zajímavosti, že půl stránky věnuje Václavu Havlovi i jeho nástupci v prezidentském úřadu. A co se stane, když bude kvůli rozdílným názorům přibývat čím dál více eurodisidentů a rozhodování EU se zasekne v řadě nekonečných debat? Pak bude muset přijít na řadu jiná, méně integrovaná, ale o to sebevědomější Evropa. Krize a pád neznamená konec, zdůrazňuje Bittner a na konci knihy cituje Samuela Becketta: „Fail. Fail again. Fail better.“
So nicht, Europa! Die drei grossen Fehler der EU Tak ne, Evropo! Tři velké chyby EU Autor Jochen Bittner Vydal Deutscher Taschenbuch Verlag, 2010 Rozsah 288 stran
