I kdyby dělení dopadlo česko-slovensky, není to happy end: oba státy budou mít starosti
I kdyby dělení dopadlo česko-slovensky, není to happy end: oba státy budou mít starosti, aby nějak přežily
Snad abyste si pořídili nové atlasy, protože ze Súdánu budou dva státy. Nebude to sice tak jednoduché jako česko-slovenský rozchod, ale nemusí to v žádném případě připomínat ani Jugoslávii. Otázek je však dost. Přežije jih, přestože sedí na ropě? A přežije sever, který o ropu přijde? A když nebude válka kvůli ropě, nevypukne nakonec kvůli obyčejné vodě?
Jámy na jihu země
Začněme tím, proč se Súdán vůbec dělí. Když se podíváte na mapu, hned vidíte, že je něco špatně. Hranice, jak je v Africe zvykem, jsou podle pravítka nebo hodně pravidelné, což napovídá, že asi zrovna moc neodpovídají etnickému rozdělení. Jak si to koloniální mocnosti kdysi na konferencích rozparcelovaly, tak je to dodnes. Často tyto čáry byly jako berlínská zeď, protože dělily kmeny i národy. Anebo naopak spojovaly nespojitelné, v tomto případě Araby s černou Afrikou.
Jako my máme Lidice nebo kobyliskou střelnici, na jihu Súdánu dodnes mají velké jámy. Byly to jámy na otroky. Otrokáři ze severu si sem jezdívali nalovit nové zboží. Neměli s tím problém. Sever Súdánu byl arabský, tudíž muslimský, a navíc kulturně sto světelných let před jihem, kde žili černoši, převážně křesťané nebo vyznavači primitivních přírodních náboženství. Arabové si je nalovili, pak je strčili do jam jako do skladu a nakonec je odvedli na sever a prodali.
A tyto dvě skupiny se v roce 1956 octly v jednom obrovském státě jen proto, že předtím celé území spravovali Britové. Vzápětí začala první občanská válka, v roce 1983 se jih vzepřel ještě jednou. Byla z toho zřejmě nejdelší novodobá občanská válka, která skončila až v roce 2005. Účet: dva miliony mrtvých jižanů, vesměs obyčejných vesničanů.
Když v Súdánu našli v 90. letech ropu, bohatl z ní hlavně sever.
Není divu, že se jižané chtěli udělat pro sebe. Ale jestli si myslí, že se díky výsledku letošního referenda od Chartúmu odtrhli nadobro, budou se ještě divit.
Jih: euforie brzy vyprchá
Dělení totiž nebude tak ostré, jak by se zdálo. Ekonomika bude jižany nutit, aby pouta k severu nepřesekli úplně. Bude to, jako když siamská dvojčata dostanou každé vlastní občanku.
Důvodem je ropa.
Súdán patří k největším producentům ropy v Africe. Ale skoro osmdesát procent suroviny leží na jihu. Hovoří se až o pěti miliardách barelů, které by měly být v podzemních nalezištích. Bude jí ale asi ještě mnohem více, protože prospektoři prozkoumali jen malou část země.
Má to ovšem háček: ropovod vede přes severní území až do přístavu v Rudém moři. Bez severu si jih ani neškrtne. Bude se muset dělit.
Obě země jsou tak odsouzeny ke spolupráci. Rozpočet jihu závisí z 98 procent na příjmech z ropy, a tak se země, která ještě nemá ani jméno, stává rukojmím staršího bratra.
Euforie však bude i tak veliká. Podpoří ji i peníze: jih dostával z Chartúmu asi dvě miliardy dolarů, teď si sám vydělá asi tři. Ale brzy přijde procitnutí.
Představy jižanů o boomu musejí zákonitě narazit na tvrdou realitu. Tady je příklad: jih Súdánu má rozlohu 620 000 kilometrů čtverečních, tedy asi jako Francie. A na této ploše je celkem 60 kilometrů asfaltových silnic. Ano, šedesát. A žádná elektrárna, dokonce i v hlavním městě Džubě se vyrábí proud z agregátů.
Nový stát dusí jeho armáda, protože bojovníci z občanské války nedemobilizovali a ani to nemají v úmyslu. Udržování ozbrojených složek stojí jih přes 90 procent rozpočtu.
Na jihu není nic. Jestliže Súdán patřil v mnoha statistikách mezi nejhorší země světa, pak jih byl to nejhorší ze Súdánu.
Je jasné, že se tam investoři nepohrnou. Proto budou muset přijít dárci ze Západu. Jedinou předností jihu je jeho bída. Západ nebude chtít dopustit další zhroucený stát vedle Somálska, a navíc tak blízko ekonomického srdce oblasti, jímž je Keňa.
Zprávy z Džuby znějí hrůzostrašně: je to Afrika na druhou. Jeden ministr před časem klidně objednal prostředky na zemědělský rozvoj za částku, která byla vyšší než státní rozpočet. Ženy jsou bity za nošení kalhot, protože někdo zapomněl, že už tam neplatí muslimské právo šaría. Vysloveně roztomilý je postřeh zpravodaje Reuters: „Na hlavní ulici v Džubě vyrostlo několik honosných budov, které by mohly na první pohled vypadat jako nové budovy ministerstev. Jsou to ale domy ministrů samých.“
Sever: nic moc
Ani severu teď není do skoku. Zlaté ropné časy, během nichž se z Chartúmu stalo poměrně moderní město, končí. Navíc se rychle ukáže, že nebylo moudré petrodolary jen projíst. Ekonomický boom stál na vývozu ropy a zajistil pravidelný úctyhodný růst osmi procent. Ale v dobách hojnosti vláda zanedbala rozvoj průmyslu a zemědělství. Dovážela vesele zboží, a tím vytvářela obchodní deficit.
Vládnoucí strana se snažila kontrolovat hospodářství a všude dosazovala své lidi. Výsledkem je amatérismus a neschopnost, jež silně připomínají působení kovaných soudruhů ve východních ekonomikách. A teď pár děsivých čísel: nezaměstnanost je odhadována na dvacet procent, inflace rovněž na dvacet procent, 75 procent státního rozpočtu pohltí armáda a bezpečnostní síly. K tomu ještě jedna věc – přebujelý státní aparát, aby se dostalo na všechny papaláše a kamarády. Například v centrální vládě je 90 postů na ministerské úrovni.
Podtrženo: sever má zaděláno na ekonomickou krizi. Ale možná ho čekají i jiné krize. Jižané nejsou jediní, kdo se chtějí odtrhnout. Vzpomeňte si na Dárfúr. Zaječí úmysly mají i provincie Kordofán a Modrý Nil (u hranic s Etiopií). A tak není vyloučeno, že Súdán čeká další drolení.
A také další problémy. Odtržením jihu dojde ke strategické změně v tvrdém sporu o vody Nilu. Černošské státy u pramenů na jihu dávají najevo, že považují vodu za svůj majetek a mohou si s ní dělat, co chtějí. Třeba ji zadržovat a stavět na přehradách vodní elektrárny, jak mají v plánu Uganďané. Egypt a Súdán to považují za přímé ohrožení, protože bez vody z Nilu nemohou existovat. A tak čas od času hrozí bombardováním a válkami.
Ještě jednou podtrženo: i kdyby rozdělení Súdánu dopadlo česko-slovensky, problémy tím neskončí.
