Itálii sráží na kolena nízký růst v kombinaci s obřím dluhem
Jak se vlastně může dostat Itálie, třetí největší ekonomika eurozóny, do situace, že za desetileté dluhopisy musí věřitelům platit o dvě procenta více než Česko, a ještě něco přidat? Nejde jen o nemoudrá vyjádření premiéra Berlusconiho, který opravdu propásl historickou příležitost alespoň mlčet, když už nechtěl podpořit rozpočtové škrty svého ministra financí Giulia Tremontiho. Nejde jen o vysoký vládní dluh, který loni dosáhl 119 procent hrubého domácího produktu. Jde o takřka smrtící kombinaci vysokého dluhu a nízkého tempa ekonomického růstu, která sráží důvěru rozjitřených finančních trhů v dlouhodobou schopnost Itálie splácet závazky.
Kdy byl italský vládní dluh naposledy pod hranicí 100 procent, která je považována za „bod, odkud už není návratu“, to už dá práci dohledat v archivech. A najít rok, kdy se Itálii ekonomicky opravdu dařilo, je skoro stejně obtížné. Naposledy rostla Itálie rychleji než o tři procenta na přelomu tisíciletí, ale to byl jednorázový výkřik. Za poslední dekádu Italové zvládli dostat svůj rozpočtový deficit pod tři procenta HDP jen třikrát, z toho dvakrát takříkajíc „o fous“. I při donedávna nízkých požadovaných výnosech u italských vládních dluhopisů představují jen úrokové náklady na obsluhu dluhu deset procent rozpočtových příjmů. Na to, aby nakonec rozpočet skončil ve snesitelných deficitech, si musí Itálie odepírat jinde. Neodepírá si na sociálních výdajích, které představují skoro 30 procent HDP, protože Itálie je nejen dlouhověká, ale zároveň již dnes velmi stará země.
Sečtěte si tyto náklady, přidejte na západní zemi značný rozsah korupce a šedé ekonomiky, nízký apetit na bolestivé strukturální reformy a výsledkem je, že Itálie si odepírá investice do budoucnosti. Představa o Italech jako o vyznavačích „dolce far niente“, kteří jsou na štíru s produktivitou, se ovšem nezakládá na pravdě: v přepočtu na ekonomicky aktivní osobu Italové nejenom že produktivitou daleko překonávají Česko, ale jsou o chlup napřed před Němci. Na rozdíl od Němců a Čechů má však Itálie podstatně nižší podíl průmyslu na HDP a exportní dynamika za poslední dekádu byla prachbídná.
Italové zřejmě zaplatí velmi vysokou cenu, že se neodhodlali ke strukturálním reformám, dokud po nich vysokou výnosovou prémii oproti Němcům nikdo nepožadoval. Jaké harakiri teď trhy uklidní, to není milionová, ale miliardová otázka, a nejen pro Itálii, ale vzhledem k objemu jejího dluhu i pro celou Evropu.
