Žádná dobovka

Digitální premiéru Kouře v pražském kině Lucerna s potěšením sledoval i vizuální umělec Jiří David, který před třiceti lety vytvořil výtvarnou koncepci filmu. Lumír Tuček, spoluautor scénáře, právě vizuální stránku snímku považuje za nadčasovou a věčnou. „Do velké míry ten film udělal Jirka David,“ svěřil se po premiéře Tuček. Jak po třiceti letech vnímá film sám Jiří David?

?? Z Kouře se stal kult. Čím si to vysvětluješ, když ten film v kinech vlastně propadl?

Těsně po revoluci jsem viděl, jak byl režisér filmu Tomáš Vorel skoro nešťastný, že reálné politické a společenské události logicky převálcovaly zájem o kulturní dění. Přesto jsem mu už tehdy „prorocky“ předpověděl, že ten film se stane zanedlouho podstatným sdělením, a tak se také stalo.

A proč tomu tak je? No protože ten film není jen dobovým popisem, je silnou metaforou nesvobody s ironickým nadhledem a dovolím si říci, že je to i jeho sugestivní vizuální přitažlivostí (smích).

?? Když jsi Kouř teď po letech viděl, co ti letělo hlavou? Jistě nejen nostalgie po „starých dobrých časech“… Samozřejmě i kus nostalgie, či spíše takové té melancholie byl nutně přítomen. Zároveň však i jistá hrdost, že jsem mohl být aktivně součástí něčeho, co má už zřetelný, nezpochybnitelný dopad na mnohé generace diváků a není to jen taková „dobovka“.

?? Jaká byla idea tvého výtvarného řešení?

Pokusil jsem se vytvořit onen podivný svět sevřenosti, úzkosti či paradoxně jakési reálné nepravděpodobnosti, ovšem i s prvky neočekávatelných přesahů.

Všiml sis třeba omšelého antického sloupu u kantýny (smích)? Do filmu se pak z mých představ dostalo tak sedmdesát procent. Měl jsem s tímto světem osobní zkušenost, pracoval jsem jeden čas v Ostravě ve VŽKG u koksovacích pecí a dodnes cítím tu temnou monstróznost. ?? Z promítaného předfilmu o natáčení Kouře bylo zřejmé, že byla zcela mimořádně uvolněná atmosféra. Přesto film působí profesionálně. Kde je pro tebe hranice mezi volností tvorby a profesionalitou?

Snažil jsem se být co nejvíce u toho, a bylo tak i mnoho úsměvných chvil, ale taky dost napjatých a tato vzájemná rezonance asi vytváří jistou pospolitost, kdy se umění, tedy ona volnost tvorby, dostane i do mezer nezbytného rutinního profesionalismu.

?? Zkoušel jsi dělat ještě nějaký jiný film? Ne, nikdo se neozval (smích). Dělal jsem však dvě divadelní představení, Máchův deník pro Národní divadlo s Emilem Viklickým a pak výtvarné provedení jedné opery ve Stavovském divadle, hezká práce. ?? Jsi zvyklý pracovat úplně svobodně, ve filmu i v divadle se ale musíš podřizovat idejím druhých. Jaké to je?

V případě Kouře jsem měl tu výhodu, že jsem svou vizuální představu sepsal do detailu předem (bohužel jsem ji ztratil) a předložil Tomáši Vorlovi. Takže se z ní už při realizaci jen ubíralo. Některé momenty jsem tehdy z různých důvodů „neuhrál“. O podřizování tu nemůže být řeč.

Vznikal tak spíše soulad.

?? Když člověk vidí tíživé prostředí té Kouří fabriky, řekne si „hnus“. Skvěle to vyjadřuje pocit z doby reálného socialismu, jak bys výtvarně vyjádřil pocit z dneška?

Záleželo by na obsahu a na kontextu. Když například čtu nějaký konkrétní literární text, představuji si i jeho vizuální podobu. Dej mi text současného rytmikálu a já se o to pokusím. Pravděpodobně by to z mé strany byla jistá „hygieničnost“ prostoru, více pravoúhlá do bíla, skelně prostupná, aseptická a do toho něco lehce absurdního.

O autorovi| ??????????????????????????