Bulharský scénář už ve světě proběhl nespočetněkrát. Od Albánie po Argentinu dochází k pnutí mezi vládami a zahraničními investory do utilit. Proč?
Pád bulharské vlády vyvolaný pouličními nepokoji , na jejichž začátku bylo zdražení elektřiny, je posledním z dlouhé řady politických konfliktů, jež přímo nebo nepřímo souvisejí s utilitami. Bodejť by ne, když zejména pro městské obyvatelstvo je přístup k levné vodě, elektřině, případně k vytápění jednou ze základních potřeb.
Všude, kde se utility privatizovaly, jsou do konfliktu většinou zataženi zahraniční investoři. Spory s vládou, která se zavázala k podpoře investic, jsou pak nevyhnutelné. Není to náhoda, je to skoro zákonitost. Od Albánie po Argentinu k tomuto pnutí došlo. Proč?
Na začátku pokaždé stojí ohromné zanedbání celé související infrastruktury, kvůli němuž se náklady i ve středně velké zemi šplhají do miliard dolarů. Není způsobeno jenom nízkou úrovní péče v neefektivních státních podnicích, ale především faktem, že ceny požadované po spotřebitelích byly dlouho drženy na neekonomicky nízké úrovni. Proto zdaleka nestačí na řádnou údržbu, natož pak na investiční rozvoj utilit. Pokud toto schéma platí – a ono platilo v mnoha zemích – nevyhnutelně dochází k politizaci utilit, které nejsou ekonomicky autonomní a musejí dostávat provozní, nebo alespoň investiční subvence od státu. Druhou konsekvencí je velmi nízká úroveň služby zákazníkovi: proud je sice levný, ale výpadky jsou na denním pořádku.
Konec neplacení a kradení
Samozřejmě že tento stav je neudržitelný, takže se dříve nebo později objeví „reformní vláda“. Ta vcelku rozumně sezná, že na modernizaci z vlastních zdrojů nemá. Zbývá se buď zadlužit, anebo privatizovat. Druhé a méně příjemné zjištění je, že jestliže se mají velké modernizační investice splácet z firemního cash-flow utilit, musejí stoupnout ceny a klesnout distribuční ztráty způsobené zastaralostí sítě, neplacením za dodávky či přímo kradením.
Zahraniční investoři mají zpravidla o investice do utilit zájem, neboť ve vyspělých zemích bývají považovány za klasické „dojné krávy“, schopné vyplácet pravidelné dividendy. Předpokladem jsou ovšem jasně nastavená pravidla hry, která od vlád výměnou za investice požadují. Pravidla ovšem musejí zahrnovat i cenovou politiku a zaručenou repatriaci zisků. Požadavky investorů na návratnost přitom bývají podstatně vyšší než v domovských zemích, což vzhledem k riziku není překvapivé.
Starý scénář
To, co zažíváme teď v Bulharsku, je opakování scénáře, který se ve světě stal nespočetněkrát. Vlády svoje utility zčásti nebo zcela prodají, ovšem většinou nejsou schopny liberalizaci cen doplnit „sociálním balíčkem“, takže náklady skokově vzrostou a citelně se zaseknou do rodinných rozpočtů. Rychlé snížení výpadků proudu nebo dodávek vody je příjemné, nicméně účty jsou nepopulární stejně jako „komanda“, která podstatně komplikují neplacené odběry.
Dokud ekonomiky rostou a klesá míra chudoby, tak to jde. A je spousta rozvojových zemí, které se z pasti mezi lepší, ale neskonale dražší službou a omezeným disponibilním příjmem chudých domácností dostaly díky rychlému ekonomickému růstu.
Avšak země, které nerostou nebo náhle přestaly růst, mají politický problém. Každé zdražování je vnímáno neskonale citlivěji, protože mnohem víc bolí. Přidejte k tomu fakt, že dnes je i v rozvojových a postkomunistických zemích neskonale svobodnější tisk, než před pětadvaceti lety, a recept na konflikt je tu. S výjimkou šťastné Austrálie se podle něj už vařilo všude na světě.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Fiskální devalvace v Česku: boj pokračuje
Investovat může být totéž co prožrat
