Čeští politici z Lisabonské smlouvy nezešílí. Irové je ušetřili.
Lisabonská smlouva je mrtvá. Není. Musí se pokračovat v její ratifikaci. Ale Irové smlouvu v referendu odmítli, proto ostatní mají smůlu. Ratifikuje-li ji 26 členských zemí unie, s rebely ze smaragdového ostrova to nějak „sfoukneme“. Nikoho nemůžeme nutit, rozhodli se demokraticky. Proč pokračovat v něčem, co už nemá smysl? Základní podmínka byla porušena, smlouva tudíž platit nikdy nebude. Je to jen právní problém, ten se dá vždy nějak obejít. Evropská unie je v krizi. Nic se neděje, platí přece jiné smlouvy, jede se dál. Budeme jednat. Nebudeme. Toť politici. A co občané? Je příznačné, že Lisabonská smlouva narazila právě v Irsku. Vlastně jedině tam hrozil těžce zrozené dohodě o reformách Evropské unie krach. Protože jedině tady se o smlouvě rozhodovalo v referendu, jak to vyžaduje irská ústava. Ve všech ostatních členských zemích unie si to vzali na starost volení zástupci lidu, tedy parlamenty. A tam už se to „pořeší“, i když ti euroskeptičtí Češi dělají nějaké obstrukce. Hlavně ať o tom občané nerozhodují přímo, výsledek je pak vždycky nejistý, jak se v Irsku potvrdilo. Tvrdohlaví Irové si udělali na smlouvu vlastní názor a rozhodli. Vládní kampaň většinu z nich nepřesvědčila.
JAK BYCH HLASOVAL JÁ?
Představme si hypoteticky, že by se v podobné situaci - tedy před referendem - ocitli Češi. A museli rozhodnout oni, nikoli politici. Volič samozřejmě může postupovat různě. Sehnat si samostatně informace o smlouvě nebo spoléhat na vládní kampaň, ať občanovi vysvětlí, o co jde, a proč má hlasovat pro. Určitě si vyslechnout argumenty proti. Prostudovat si znění smlouvy. Nedělat nic, nehlasovat, či nepřemýšlet a hodit do urny lístek s jakoukoli odpovědí. Ti aktivnější by si pravděpodobně položili podobné otázky jako Irové. Je Lisabonská smlouva pro mě (pro nás) dobrá? Je vůbec k něčemu? Bude reformovaná unie lepší? Změní to nějak kvalitu mého života?
Zjistit si základní informace o Lisabonské smlouvě není velký problém. Existuje internet, kde je vše k dispozici. Proč si smlouvu neprostudovat, přinejmenším její shrnutí. I při alespoň minimální znalosti věci je ovšem diskutabilní, do jaké míry může občana v hlasování ovlivnit skutečnost, že díky nové smlouvě získá EU svou právní subjektivitu, bude mít evropského prezidenta, sníží se počet eurokomisařů i poslanců Evropského parlamentu, změní se systém hlasování v Radě ministrů nebo se zvýší pravomoci Evropského soudního dvora. Anebo fakt, že smlouva nemá „ústavní“ charakter - nejsou v ní pasáže o společných symbolech EU (mimo jiné o vlajce či hymně). Ztráta národní identity tedy nehrozí, oddychne si uvědomělý Evropan.
Některé změny v praxi, vyplývající z Lisabonské smlouvy, ale rozhodovací sílu určitě mají. Nedivme se Irům, že se bojí ztráty neutrality a že pro určité skupiny obyvatel je umělé přerušení těhotenství a svazky lidí stejného pohlaví nepřípustné. Všichni nejsou pokrokoví liberálové a v případě referend by to politici těžko vysvětlovali i v řadě jiných zemí. A sahat lidem na peníze (harmonizace daní v rámci EU), to už zbystří i leckterý jinak netečný občan unijní sedmadvacítky.
ČLÁNEK SE MĚNÍ TAKTO
Je na každém, jak se rozhodne. Pokud někdo stále tápe a neví, pak nezbývá než se pustit do studia smlouvy samotné. To je vskutku bonbonek pro aktivní jedince. Například Úřední věstník Evropské unie nám dobře poslouží, abychom si o Lisabonské smlouvě udělali konečný obrázek. Několikasetstránkový text je k dispozici ve všech úředních jazycích Evropské unie, ale bez záruky. Pro studijní účely to však není na překážku.
Varování přichází hned na počátku. Smlouva se v celém znění složitě nazývá Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství. A už od její preambule se pilně pozměňuje, konkrétně dosud platná Smlouva o Evropské unii. Jeden příklad. Článek 7 se mění takto: a) v odstavcích 1 a 2 se slova „zásady uvedené v čl. 6 odst. 1 nahrazují slovy „hodnoty uvedené v článku 1a“ v odpovídajícím mluvnickém tvaru a slovo „Komise“ nahrazuje slovy „Evropské komise“ a v prvním a druhém pododstavci odstavce 3 se slova „této smlouvy“ nahrazují slovem „Smluv“ (obecná ustanovení, číslo 9). Je vše jasné?
A tak to jde stránku za stránkou, článek za článkem, bod za bodem, písmeno za písmenem. Takzvaná Lisabonská smlouva je pozměňovací návrh, samostatně naprosto nesrozumitelný a nepoužitelný. „Dobrá zpráva“ přišla 9. května, kdy se ve věstníku EU objevilo konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie. S úvodní poznámkou , že „tento text je dokumentačním nástrojem a orgány Evropské unie za něj neodpovídají“. Pro vysvětlení - „konsolidované znění“ je již čitelnější verze smluv, v níž jsou změny popsané v Lisabonské smlouvě zabudovány. To je onen výsledek složitého vyjednávání všech unijních politiků a byrokratů z Bruselu. Má však jeden háček: z textu nelze poznat, co se vlastně na původních smlouvách změnilo. Nezbývá tedy než vzít „do ruky“ jejich původní znění a srovnávat. Náročná práce i pro robota, natož odvážného voliče.
Co z toho všeho vyplývá? Přece ať si Irové změní svou ústavu a nekomplikují život zbylé téměř půlmiliardě obyvatel EU, řečeno s nadsázkou. Nechme schvalování na politicích. Proto jsme je přece volili, aby nás v těchto věcech zastupovali. Mají před sebou těžký úkol. Kde na prostudování smlouvy najdou při své zaneprázdněnosti čas? A jak dlouho to bude trvat českým ústavním soudcům? Roky. Ještě štěstí, že vše ohledně referenda a ostatně asi i ratifikace je pouze hypotéza. Naši politici z čtení Lisabonské smlouvy nezešílí. Je přece mrtvá. Nebo není?
Souvislosti
Neexistence oficiálního překladu Lisabonské smlouvy není jediným problémem tohoto dokumentu. Někteří jeho kritici například poukazují na to, že Česká republika dosud neratifikovala plně platným způsobem ani zakládající smlouvy současné EU a Evropských společenství, ke kterým přistoupila v roce 2004. Domnívají se proto, že Česko může těžko ratifikovat Lisabonskou smlouvu coby novelu těchto smluv, pokud ani ony nevstoupily náležitým způsobem v platnost. Evropská unie totiž ani tyto smlouvy patrně nedodala v autentizovaném českém znění, jak bylo její povinností.
Situace
Od euroústavy k Lisabonské smlouvě
Únor 2002-červenec 2003 - Konvent EU vytvořil návrh evropské ústavy.
Říjen 2003-Červen 2004 - Mezivládní konference upravila text návrhu euroústavy z pera Konventu.
Říjen 2004 - Na summitu EU v Římě euroústava podepsána.
Květen 2005 - Francie odmítla v závazném referendu evropskou ústavu. O dva dny později ji odmítli Nizozemci.
Červen 2005 - Summit EU rozhodl pokračovat v ratifikaci ústavy, ale zrušil termín (1. listopad 2006) pro dokončení její ratifikace.
Červen 2007 - Na summitu EU dohodnuty obrysy nové reformní smlouvy, která se nebude nazývat „ústava“. Mnohé prvky původní evropské ústavy ale zachová.
Říjen 2007 - Summit EU v Lisabonu se dohodl na nové - Lisabonské - smlouvě, jež hlavně reformuje instituce EU.
Prosinec 2007 - Smlouvu v Lisabonu podepsali šéfové států či vlád zemí EU.
Prosinec 2007 - Maďarský parlament jako první z členských zemí schválil Lisabonskou smlouvu.
Červen 2008 - Irové smlouvu v referendu odmítli.
