Václav Havel
Dívat se na osobu Václava Havla nezaujatýma očima je pro obyvatele Česka velmi obtížné, dokonce snad nemožné. Po dlouhá desetiletí byl Havel komunistickou propagandou vykreslován v lepším případě jako reprezentant nejhorší buržoazie, která se vedle v ykořisťování dělníků nezdráhá ani spolupráce s nacisty, aby si „nahrabala co nejvíc . V horším případě jako zvrhlý alkoholik, který se rád obklopuje špinavými vlasatci se zálibou v omamných látkách a v protisocialistické kriminalitě. Od listopadu 1989 známe Václava Havla zase jen jako mírného a spravedlivého muže se zájmem o věci duchovní, kterému je cizí veškeré plané p olitikaření. Člověka, jemuž jde jen a jen o blaho země.
Nyní je na pultech českých knihkupectví k dostání dílo profesora politických věd Westminsterské univerzity v Londýně Johna Keana nazvané Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích*). Kean studuje Havlův život od nejútlejšího dětst ví a zaměřuje se především na téma moci. Popisuje prostředí, ve kterém vyrůstal, a názory, které jej ovlivňovaly. Cenná je pasáž o myšlení Havlova otce, Václava M. Havla, který na sklonku třicátých let prohlásil: „Jsem přesvědčen, že exist uje účelnější forma vlády v demokracii, než je ta dnešní. Havel senior se také domníval, že příčinou nedostatků demokracie v tehdejším Československu byla tyranie „mechanického ducha a „neměl rád, když lidé předpokládali, že jak přírodu, tak i společnost lze (a že by se to dokonce mělo dělat) zkoumat, numericky zpracovávat, zaprotokolovat, plánovat a podle svých přání i řídit , píše o něm Kean (str. 21).
O vývoji myšlení Václava Havla dobře vypovídá i kapitola, v níž Kean popisuje, jak v roce 1952 patnáctiletý Václav založil spolu se svými přáteli literární kroužek Šestatřicátníci. Autor přináší výňatky z Havlova obsáhlého vyhodnocen í roční práce kroužku, které sepsal pod názvem Po roce sochařské práce. Ve své stati Havel hodnotí literární a diskusní výkony, aby na závěr doporučil vyloučit „tím nejšetrnějším a nejslušnějším způsobem asi deset členů, kteří „se dívají na Še statřicátníky svrchu a při debatách „jen sedí a občas prohodí ‚s tím souhlasím nebo méně často, ‚s tím nesouhlasím , aby si zachovali dekorum . Havel zároveň upozornil na to, že kroužek potřebuje „kvalitní lidi , neboť by se z něj časem mohlo vyvinout „jádro budoucího hnutí, mladého politického a kulturního hnutí! . Kean z toho vyvozuje, že už šestnáctiletý mladík Václav Havel „si byl vědom významu moci (str. 77).
Tato předpověď sice nevyšla, ale už na sklonku šedesátých let byl Václav Havel intelektuálem, jehož odpor k totalitě ohrožoval socialistickou moc. V roce 1969 byly jeho hry zakázány. Havel však pravidla totalitní moci odmítl přijmout a vy dal se cestou nenásilné konfrontace s mocí, která jej několikrát přivedla do vězení. Do důsledku tím naplnil teze, které sám popsal ve slavné eseji Moc bezmocných. I tento text však Kean podrobil analýze a upozornil na zajímavou skutečnost, příznačnou pro pozdější Havlovo působení v demokratické politice: „Nikde v textu vš ak není ani zmínka o politice jako o kolektivní formě projevu a vzájemného působení lidí, která se snaží o zajištění kvalitního života (jak je tomu v aristotelské tradici). Chybí tam rovněž zmínka o parlamentu, armádě, polit ických silách, státní správě, místních orgánech, jako by tyto instituce byly zbytečné, podružné nebo snad dobrovolné, nebo jako bychom se jich docela dobře mohli vzdát, nebo jsou snad tím, co Havel nazývá ‚suchým mechanismem, protože spoutávají jedince, který chce žít v pravdě. Z toho plyne, že vzájemné propojení mezi jednotlivcem a organizací mu připadá podezřelé, píše John Kean na straně 211.
V následující pasáži autor popisuje Havlův pobyt ve vězení. Jím zprostředkované svědectví je výpovědí o velikosti ducha budoucího prezidenta. Důkazem o jeho neoblomné víře, že zlu je nutné čelit. Zvláště emotivní je popis Havlova onemocnění a propuštění z vězení v roce 1983 (str. 226).
Pozornosti Johna Keana neunikly ani detaily soužití mezi Havlem a jeho manželkou Olgou. Václav Havel je v této části knihy líčen jako nezodpovědný záletník, který neměl dost respektu pro svou velice tolerantní manželku. Měla-li kapitola sloužit jako poklona velké ženě, pak se mohla stát námětem samostatné studie. Kean však dramatikovy zálety zjevně využívá jako důkaz Havlova pokrytectví a popření deklarované zásady života v pravdě. V anglosaském světě je taková argumentace legitimní (stačí vzpomenout nedávný proces s americkým prezidentem Billem Clintonem, ačkoli i ten vyvolal vlnu ostrých polemik), v českém kulturně-sociálním prostředí je ovšem na nevěru nazíráno poněkud shovívavěji. Je otázkou, nakolik tato pasáž českého čtená ře přesvědčí.
Zlom v knize Johna Keana nastává v páté kapitole, nazvané Sametová revoluce. Autor tu popisuje události 17. listopadu 1989, kdy začalo být jasné, že se před Václavem Havlem otevírají brány Pražského hradu. Nejzajímavější pasáží je popis setkán í mezi Václavem Havlem a tehdejším - komunisty dosazeným - ředitelem Československé televize Miroslavem Pavlem, k němuž mělo dojít 16. prosince v bytě Havlova blízkého spolupracovníka, výtvarníka Josky Skalníka (str. 282). Havel údajně pož adoval, aby mu vedení televize umožnilo vystoupení v hlavním čase, což Pavel odmítl. Následovat měla ostrá výměna názorů. „Jen počkej, až budu prezidentem, křičel podle Keana Havel a vyhrožoval Pavlovi, že se jej v nové funkci „hned zbaví . Ačkoli se zde autor odvolává na osobní rozhovor s Petrem Pithartem a dalšími nepřímými svědky, Pavel takový průběh rozhovoru popírá.
V té době vznikl i nerozbitný a pro mnohé dodnes nepochopitelný svazek mezi Havlem a komunistickým, později i federálním premiérem Mariánem Čalfou, který mu významně pomohl v boji o prezidentské křeslo. Tři dny po setkání s Miroslavem Pavlem se Havel sešel k jednání mezi čtyřma očima i s Mariánem Čalfou. Podle Keana se oba muži domluvili, že Čalfa bude v komunisty ovládaném Federálním shromáždění lobbovat za Havlovo zvolení prezidentem. Havel se měl pos tarat, aby se jeho potencionálně konkurenční prezidentský kandidát Alexander Dubček spokojil s postem předsedy Federálního shromáždění. Kean však vůbec nehovoří o tom, co Havel slíbil na oplátku Čalfovi.
Odpověď je možné nalézt v Právu z 18. prosince loňského roku. Miroslav Šiška tu jednání mezi Čalfou a Havlem popisuje podstatně podrobněji. „Podle interpretace Václava Havla se Marián Čalfa ke konci jejich schůzky zeptal, zda do voleb v roce 1990 nevyvstane otázka Čalfova pádu a nástupu Jána Čarnogurského. Dostalo se mu odpovědi: ,Vaše akcie v našich očích rostou, porostou-li dál, je šanc e, že to vydržíte s Čarnogurským ve spolupráci až do voleb. Potom ještě Havel Čalfovi přislíbil, že ho ve svém příštím televizním projevu ,nenápadně, podmíněně podpoří na oplátku, že on se angažuje ve prospěch demokratických sil, píše Šiška. Tak se stal Václav Havel prezidentem a Marián Čalfa jeho blízkým důvěrníkem.
V poslední kapitole nazvané Pád líčí John Kean proměny Václava Havla v prezidentském úřadě. Nejlepším příkladem je jeho rozchod s poradcem Stanislavem Milotou. Havel jej nejprve 2. ledna 1990 požádal, zda by nechtěl nastoupit na Hrad. „Potřebu ji mít na Hradě taky nějakého oponenta, vysvětlil podle Milotových slov, která pronesl v rozhovoru s autorem knihy. Milota však skutečně nehodlal nečinně přihlížet, když viděl, že Havel se opravdu dopouští chyb. Nejprve kritizoval „nemorální c hování vyšších hradních funkcionářů, kteří podle Keana „měli tendenci chovat se tak, jak to viděli u představitelů starého komunistického režimu . Později byl konsternován množstvím alkoholu, které zkonzumoval prezidentův doprovod při jeho první oficiální návštěvě Moskvy. „Dokážete si představit, co si o vás myslí personál letadla, uvědomujete si vůbec, jak se chováte? ptal se Milota. „Už o tom nechci slyšet, reagoval Havel na opakované výt ky. Milota se proto už v květnu 1990 rozhodl, že z Hradu odejde, a také to udělal.
Keanova kniha je pro českého čtenáře důležitá. Uplynulo už celých deset let od chvíle, kdy se stal Václav Havel prezidentem svobodného Československa a nikdo v této zemi nedokázal popsat poínání tohoto velkého muže českých dějin se střízlivým nadhledem. Na „pana prezidenta se prostě buď „vůbec nesahá , nebo jen plive.
Pokusy o věcné zhodnocení Havlova počínání tak přicházely výhradně ze zahraničí. Poprvé, v roce 1997 se o ně pokusil spisovatel Paul Berman v americkém deníku The New York Times. V článku nazvaném „Král filozof je smrtelný nastolil několik otázek, které si Češi zbožňující obraz spravedlivého vládce odmítají klást. Berman mimo jiné poukázal na to, že Havlovy myšlenky a jazyk jsou nejvíc e ovlivněné německým filozofem Martinem Heideggerem. „Heidegger hovořil o Bytí, čímž nazýval něco jako celou existenci zplozenou duchovnem… Heidegger tvrdil, že člověk ztratil zájem o otázky Bytí tím, že se začal spoléhat na technologii a racionální myšlení. Přesně to samé říká Havel. Heidegger vyzýval člověka, aby se vrátil k autentickému smyslu svého já, osvobozeného od falešné identity odvozené od racionalismu a technologií. I to je Havlovou nejhlubší nadějí… Heidegg er byl nacista a jeho nejslavnější pokračovatelé tíhli k marxismu nové levice. Mohli bychom se oprávněně ptát, proč by ty samé myšlenky v Havlových rukou měly jít liberálním směrem, napsal Paul Berman v květnu 1997. Utopické nahlížen í na řád světa Havla jistě nevede k touze nastolit totalitu, ale možná právě ono je základem chyb, kterých se jako prezident v minulosti dopustil.
Po letech a po sérii servilních biografií z per Edy Kriseové či Lídy Rakušanové a bulváru Přemysla Svory tak John Kean nabízí věcný pohled na osobu státníka, který stál u zrodu svobodné České republiky. Odpustit je možné i řadu faktických chyb. Namátkou: Alexander Dubček nehavaroval na sklonku roku 1992 (str. 358), ale 1. září 1992; demonstrantů na Národní třídě nebylo 17. listopadu 1989 padesát tisíc (str. 261), ale o čtyřicet tisíc méně. Odsuzovat pr o to Keanovu knihu by bylo omylem. Stejně jako nazývat Havlovo počínání tragédií.
*) Kean, John: Václav Havel. Politická tragédie v šesti dějstvích. Volvox Globator, Praha, 1999. 397 stran. Cena neuvedena.
