Počet „vadných demokracií“, tedy zemí, kde pravidelně probíhají volby, leč jinak se jedná o zkrachovalé nebo autokratické režimy, se za posledních pět let zdvojnásobil
I když prvotní nadšení z arabského jara poněkud vyvanulo, optimisté stále přesvědčeně zvedají prst: hin sa hukáže! V krátkodobém horizontu zájmy Západu na Blízkém východě sice možná přijdou k úhoně, leč ve vzdálenější budoucnosti demokratický vývoj jednou přinese ovoce prosperity a míru. I kdyby se po příštích volbách k moci dostali islámští fundamentalisté nebo arabští nacionalisté, prý budou vládnout špatně a dříve nebo později jimi způsobené válečné útrapy, utiskování menšin a bída vyústí v jejich volební prohru a posléze v nezadržitelnou liberalizaci společnosti.
Je jedno, jestli se tak stane za deset nebo dvacet let – dokud budou lidé chodit k volbám, jednou to přijít musí. Je známo, že předpovídat vzdálenou budoucnost je ta nejbezpečnější věc na světě, takového věštce nikdy nikdo nedokáže usvědčit ze lži a nekompetentnosti. Žel kromě dojemné víry v to, že bude líp, vidina dlouhodobě pozitivních dopadů arabských jarních revolucí není podpořena žádnými fakty, ba naopak – fakta ji zpochybňují.
Americký sociolog Joshua Kurlantzick ve své nové knize Demokracie na ústupu (The Great Democracy Meltdown) se sice Blízkému východu speciálně nevěnuje, avšak jeho nemilosrdná analýza jiných případů demokratické regrese neponechává místo pro zvláštní naděje ohledně vyhlídek arabského jara.
Kurlantzick zcela vyvrací běžný předpoklad, že se demokratizační proces časem prohlubuje a sílí. Kdysi tomu tak vpravdě bylo, jenže nyní se svět změnil k horšímu. Počet „vadných demokracií“, tedy zemí, kde sice pravidelně probíhají volby, leč jinak se jedná o zkrachovalé nebo autokratické režimy, se za posledních pět let zdvojnásobil. Tato skutečnost velmi zpochybňuje přesvědčení, že volby samotné jsou motorem liberalizující sociální transformace. Na Blízkém východě jsou již dnes patrné trendy, které i jinde spíše vzdalují společnost demokracii, než by ji k ní přibližovaly.
Obecně se má za to, že hybnou silou demokratizace jsou ekonomický rozvoj a rozmach střední třídy. Jenže pravda je taková, že v rozvojových zemích podíl chudých a nemajetných mnohonásobně převyšuje rodící se střední třídu. Jakmile se chudí dostanou k volební urně, volí neomylně populisty, kteří omezují svobody a podkopávají živobytí střední třídy. Tím bezpečně zoškliví střední třídě celou demokracii a nutí ji podporovat vojenské převraty ve snaze udržet chudinu na uzdě. Tam, kde má demokratické zřízení nejpevnější kořeny, jako v Anglii, na evropské pevnině nebo v zemích jihovýchodní Asie, všeobecnému volebnímu právu předcházela prodloužená doba postupného šíření blahobytu a vzdělání. Spojené státy se zase mohly opřít o dávno zažitou sociální rovnost.
O co odlišná je situace v Egyptě, kde je střední třída, jež spustila arabské jaro, ostrůvkem v moři krajní nouze. Včerejší revolucionáři byli nemile zaskočeni tím, že v nedávném ústavním referendu nuzáci, kteří nemají potuchy o liberalismu, hojně podpořili muslimské bratry. Nejinak učiní i v nadcházejících volbách. Ke smutným paradoxům patří skutečnost, že vzdělaní a majetní Egypťané, kteří nedávno riskovali životy na náměstí Tahrír, nyní žádají armádu o odklad voleb. Je to mechanismus, který podkopává demokracii všude na světě.
Protiproudem, který zatlačuje demokracii na ústup, je také rostoucí vliv autokratických mocností, které se snaží šířit všude vlastní ideologii, jejímž jádrem je zkazka o tom, že jen neliberální zřízení umožňuje prudký ekonomický rozvoj. Věrozvěsty tohoto nejnovějšího bludu, který je v rozporu s veškerou zkušeností lidstva, jsou Čína a Rusko, avšak pilně jim naslouchají nejen v tradičně chudé Latinské Americe a Africe, ale také leckdo u nás.
Tentýž jev však pozorujeme i na Blízkém východě, kde vrcholí soupeření mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Saúdové, kteří se cítí být opuštěni Spojenými státy, shlukují kolem sebe alianci místních monarchií jako hráz proti revolučnímu vlnobití. Íránci zase nabízejí svým sektářským spojencům vlastní islamistický model ve snaze stmelit kolem něho nejrůznější sebranku – od šíitského Hizballáhu až po sunitské Muslimské bratrstvo. Ať už budou mít navrch saúdští autokrati nebo íránští islamisté, vyhlídky pro autentickou liberální demokracii v regionu zůstávají nevalné. Stejným tempem, jak se neúprosně blíží první svobodné volby, jimž ani v Egyptě, ani jinde nepředcházela sociální liberalizace, vadne i šance na to, že po arabském jaru bude následovat arabské léto. Spíše je třeba počítat s příchodem kruté zimy, i kdyby venku bylo úmorné vedro.
