Informace o obnovitelných zdrojích energie uváděné Jiřím Sukem v článku Ekologické odpustky (EURO 2/2001) jsou místy zastaralé, jindy pak dosti zavádějící. Vzhledem k tomu, že článek je reakcí na mou analýzu zveřejněnou o měsíc dříve (Budeme pod tlakem, EURO 49/2000), cítím se povinen uvést jeho informace na pravou míru.
Pětina spotřeby.
Jiří Suk tvrdí, že z obnovitelných zdrojů má význam v České republice pouze výroba elektřiny ve větrných a malých vodních elektrárnách, zatímco možnosti výroby elektřiny z biomasy a pomocí sluneční energie jsou zanedbatelné. Skutečnost je však právě opačná. Reálně lze u nás ročně vyrobit z větru asi 1,3 TWh elektřiny (2,4 procenta současné hrubé spotřeby), v nových malých vodních elektrárnách asi 0,8 TWh elektřiny (1,4 procenta), z biomasy však asi 8,5 TWh (15,5 procenta). Ze slunečního záření lze pomocí fotovoltaických panelů v podmínkách České republiky získat ročně dokonce až 129 TWh elektřiny (2,3krát více, než je současná hrubá spotřeba). Problémem však jsou vysoké náklady na výrobu elektřiny tímto způsobem. Komerční výroba elektřiny pomocí slunečního záření proto není zatím reálná. Už nyní se u nás vyrábí asi 0,7 TWh elektřiny v malých vodních elektrárnách a zhruba 0,1 TWh elektřiny z biomasy. Celkem je tedy v našich podmínkách možné získávat z obnovitelných zdrojů nejméně 11,4 TWh elektrické energie, tedy asi 21 procent současné hrubé spotřeby elektřiny. Vážený průměr výrobních nákladů této elektřiny z větru, malé vody a biomasy je přitom asi 2,50 Kč/kWh.
Dopady výroby.
Ve vztahu k externím nákladům Jiří Suk uvádí, že k dosažení dvojnásobných cen elektřiny by se cena uhlí musela zvýšit 5,3krát, ale že externality spojené s uhlím 430 procent ceny rozhodně nečiní. Externí náklady spojené přímo s uhlím jsou opravdu nižší. Nepopiratelným faktem však je, že rozhodující část externích nákladů spojených se získáváním elektřiny není spojena přímo s těžbou a dopravou uhlí, ale s vlastní výrobou elektřiny z uhlí. Jde především o negativní dopady emisí oxidu uhličitého a také – přes jejich výrazné snížení v posledních letech – emisí oxidu siřičitého, oxidů dusíku, těžkých kovů a nejrůznějších uhlovodíků na klima Země, na přírodní biotopy, na zdraví obyvatelstva, na zvýšení koroze. Zahrnutí významné části těchto externích nákladů do cen elektřiny by skutečně zvýšilo její cenu nejméně dvakrát, tedy alespoň na 2,40 Kč/kWh. Průměrné výrobní náklady elektřiny z obnovitelných zdrojů jsou v České republice, jak je uvedeno výše, 2,50 Kč/kWh. Zahrnutí externích nákladů do cen elektřiny by tedy v našich podmínkách umožnilo výrobu jedné pětiny elektřiny z obnovitelných zdrojů.
Dvakrát vyšší hodnota.
Jiří Suk se hrubě mýlí, pokud se domnívá, že skutečná hodnota elektřiny z obnovitelných zdrojů je kvůli jejich nespolehlivosti jen 0,6 až 0,9 Kč/kWh. Skutečná hodnota elektřiny z obnovitelných zdrojů je nejméně dvojnásobně vyšší než hodnota elektřiny získané z uhelné elektrárny. O tom svědčí následující fakta:
1.Podstatnou část elektřiny z obnovitelných zdrojů tvoří elektrická energie z biomasy, která nepotřebuje zálohování jinými zdroji, a její hodnota je tedy i z tohoto velmi omezeného pohledu vyšší.
2.Do národohospodářských efektů využívání obnovitelných zdrojů elektřiny je třeba započítat i odvrácené škody – zmíněné externí náklady.
3.Elektrorozvodná síť je podle zahraničních zkušeností schopna absorbovat minimálně pět procent méně spolehlivých obnovitelných zdrojů elektřiny.
4.Nespolehlivost dodávek elektřiny, například u větrných elektráren, platí jen na omezeném území. Již v měřítku Německa se vzájemně zálohují, protože bezvětří není nikdy na celém území. V období liberalizace trhu s elektřinou tedy není nižší spolehlivost některých obnovitelných zdrojů elektřiny žádným argumentem.
Zvládnutelná hrozba.
Ještě než Jiří Suk pozvedne prapor svaté války proti větrným elektrárnám, doporučuji mu, aby překročil hranice směrem do Saska, kde jsou stejné přírodní podmínky jako v Česku. Neuvidí tam davy demonstrantů porážejících větrné elektrárny, ale 384 fungujících větrných elektráren o instalovaném výkonu 270 MW. Ostatně stačí se podívat na linku velmi vysokého napětí. Ta Jiřímu Sukovi nevadí? Vždyť odpovídá té hrůze, kterou popisuje (dvě řady větrných elektráren dlouhé 25 km, vzdálené od sebe 0,5 km).
Hrozba skleníkového efektu a následných klimatických změn je bohužel dnes již nepochybná. Jsem však přesvědčen, že toto nebezpečí je i v České republice řešitelné, a to bez jaderné energetiky, především pomocí využívání obnovitelných zdrojů energie včetně vodíkového hospodářství, tedy získávání energie na bázi reakce vodíku a kyslíku. Je však nutné dát těmto zdrojům šanci a počáteční impuls. Jejich podpora ze strany státu nejsou nějaké odpustky nebo snad „polpotovské řešení, ale pouze vyrovnání té diskriminace, které jsou obnovitelné zdroje ve srovnání s klasickými vystaveny (nezahrnutí externích nákladů u klasických zdrojů).
