Editorial
Dosud se zdálo, že vyvrcholením politické kariéry Miloše Zemana byl vstup do Strakovy akademie hlavním vchodem. Ten však je zapomenut. Aktuálním vrcholem je jeho odchod zadním východem z Pražského hradu po blamáži ve druhé prezidentské volbě. Fenomén neporazitelného expremiéra se rozplynul jak chuť jitrničky zapitá pořádným douškem slivovice. Výprask při páteční volbě prezidenta, při níž nedokázal přeskočit ani senátorku Moserovou, natož Václava Klause, je bezesporu potupou. Ale nepodceňujme chuťovou paměť. Vše teprve začíná. A to bez ohledu na osobu nového prezidenta a způsob jeho volby.
Politická strana, která poměrně jednoznačně vyhrála před půl rokem volby, nebyla schopna ani v jednom ze dvou prezidentských mačů prokopat svého kandidáta alespoň z prvního do dalšího kola. Možná to bude tím, že už delší čas operují ve Sněmovně i v Senátu dvě strany se stejným názvem – Česká strana sociálně demokratická. Jen zatím není jasné, která disponuje více mandáty. Zato je jasné, že na vládě se podílí jen jedna z nich. To se té druhé samozřejmě valně nelíbí.
Není pochyb, že sociální demokracií donesl na pozici nejsilnější poltické strany na svých zádech Miloš Zeman. Stejně tak ale není pochyb o tom, že na jejím rozdělení participovali už s Vladimírem Špidlou rukou společnou a nerozdílnou.
Zdá se, že celý problém spočívá v tom, že zatímco Vladimír Špidla ochotně převzal stranické žezlo a Milošovo požehnání, o adopci Zemanových sirotků nechtěl ani slyšet. Zájmové skupiny, které těžily z dobrých vztahů se Zemanovou vládou, se ocitly na suchu. Ani to mu nebylo dost. Na místa, z nichž byli vytlačeni, se začali prosazovat noví lidé. To je jednak dost smutný výsledek antiklientelistické politiky nové vlády, ale především důvod k válce.
Těžko říci, zda by ji dokázalo odvrátit Zemanovo odmítnutí účasti na krveprolití mezi přáteli z Lidového domu. Nakonec je to jedno, protože expremiér bez velkého přemlouvání zvedl prapor a zavelel k útoku hned po volbách. Z toho útoku se ale minulý týden stal zbabělý útěk. Vytracení se z hradu, bez toho, že by si podal ruku se soupeři, se přitom k tomuto člověku příliš nehodí. Že by z něj vysočinské smrky vysály energii? Nebo to bylo zhrzené gesto vůči politické straně, jejíž část se nevděčně postavila proti Otci spasiteli?
Každopádně se Zemanovou porážkou důvody k válce v sociální demokracii nezmizely. Jen je jasné, že bude krvavější a nesmlouvavější. Březnový sjezd je nyní další metou, na kterou se upínají zraky zemanovců. Ti však budou mít nyní velký problém, protože naléhavě potřebují náhradu za Otce spasitele. Do téhle bitvy důchodce z Vysočiny už sotva půjde. Najít nového vlajkonoše však nebude lehké. Politické schopnosti Škromachů, Foldynů i dalších končí na okresní úrovni.
Na druhé straně tandem Špidla-Gross se během prezidentské volby změnil na Gross-Špidla a je celkem zřejmé, kdo šlape a kdo se veze. Premiér je bezradný a prokazuje se, že přijetím stranického i státního postu překročil meze svých schopností. Nyní musí čekat, co opravdoví hráči provedou. Ambicióznímu ministru vnitra se nyní bude nejspíše hodit strkat ho před sebou ve válečné vřavě, ale co bude, až opadne prach a dojde na mírové dohody? Najde se osoba přijatelná pro obě strany, která zaručí nedotknutelnost zájmů zemanovců a zároveň neohrozí budoucí ambice Stanislava Grosse? To je příliš obtížné, a tak lze čekat dlouhou agónii, v níž se bude potácet rozhodující politická strana v zemi. Když se taková osoba nenajde, bude ČSSD čekat nejspíše nějaké Sarajevo a dělení strany na bolševiky a menševiky..
Je cekem zákonité, že tato agónie se přenese na koaliční vládu, před níž leží i tak nesplnitelný úkol, jako je dohoda na podobě reformy veřejných financí. Za současné politické konstelace je nějaký pozitivní výstup ještě méně pravděpodobný, než se zdálo před pár týdny. Sociální demokraté se budou dále názorově sbližovat s komunisty a budou tlačit na zvyšování daní a sociálního pojistného, což mohou svou silou ve sněmovně prosadit. To bude působit odstředivě zejména na unionisty, ale také na lidovce. Až se přiblíží zřetelné hospodářské problémy, které neřešení veřejných financí vyvolá, hodí vládu přes palubu úplně. Stejně jako to udělali vládě Václava Klause v roce 1997. A Miloš Zeman na své chalupě bude bafat fajfku a dál říkat: Jó vládnout, to se musí umět. Ale to už asi nikoho nebude zajímat. Protože i odcházet se musí umět, a když to někdo dělá na dvakrát, tak to bývá trapné.
