Vládnoucí islamistické strany na severu Afriky mají plné ruce práce s ekonomickou agendou. Obavy některých Evropanů byly přehnané
Striktní uplatňování islámského práva šaría včetně drastických trestů za krádeže či cizoložství, zákaz konzumace alkoholu a koupání se v bikinách v letoviscích Rudého moře, povinnost žen chodit na veřejnosti zahalené od hlavy až k patě a k tomu všemu nepřátelská politika vůči západním zemím a útoky na Izrael. Černé scénáře v myslích těch, kdo se báli a bojí frontálního nástupu islamistů po revolucích loňského arabského jara. Je ale dost možné, že tyto scénáře přiživovali a šířili arabští potentáti, které vlna revolucí připravila o moc, někdy i o život. Strašili jimi své západní spojence a vysluhovali si tak od nich uznání a podporu v boji proti „islamistickému nebezpečí“.
Západní státníky teď objíždí Muhammad Mursí, první islamistický prezident Egypta.
Jeho předchůdce Husní Mubárak musí tuto spanilou jízdu sledovat z vězeňské nemocnice s hlasitým skřípěním zubů. Mursí byl v červnu zvolen jako kandidát za obávané Muslimské bratrstvo. Nicméně v září ho v Bruselu předseda Evropské komise José Barroso přivítal jako posla demokratických hodnot a lidských práv z arabského světa a za Evropskou unii nabídl Egyptu 1,3 miliardy eur k překonání kritického porevolučního období. O demokratickém směřování Egypta se Mursí chystá ujišťovat i ve Spojených státech. S Mezinárodním měnovým fondem už vyjednává o půjčce ve výši 4,8 miliardy dolarů.
Turecký vzor Prognózy o tom, že po svržení diktátorských režimů v Tunisku, Egyptě či Libyi uspějí v těchto zemích islamisté, se víceméně naplnily. K moci se ovšem nedostali násilnou revoluční cestou, ale spořádaně na základě výsledků prvních skutečně svobodných voleb. V Tunisku získala islámská strana an-Nahda (Obrození) 37 procent křesel v ústavodárném shromáždění a sestavila pak vládu, v Egyptě Strana svobody a spravedlnosti (FJP, politické křídlo Muslimského bratrstva) obsadila 45 procent křesel a následně i post prezidenta republiky. Předčasné parlamentní volby uspořádal v listopadu 2011 po ústavních změnách i marocký král Muhammad VI., aby předešel arabskému jaru ve své zemi. Také tam byla nejúspěšnější islámská Strana spravedlnosti a rozvoje (PJD) s 27 procenty míst v parlamentu a možností sestavit vládu. Zatím poslední volby v arabské severní Africe proběhly letos 7. července v Libyi. Islámská Strana spravedlnosti a výstavby (JCP) tu ale skončila až druhá.
Kam teď povede politika těchto islámských stran, když se dostaly k moci? Všechny zmíněné strany jsou de facto či alespoň ideologicky odnožemi Muslimského bratrstva, které od dvacátých let 20. století bojovalo v Egyptě proti britské koloniální přítomnosti a později o emancipaci egyptské muslimské společnosti a její vymanění se ze západního vlivu. Vzorem těchto politických stran, včetně „původního“ Muslimského bratrstva v Egyptě, se v posledních deseti letech stalo úspěšné vládnutí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v Turecku. Názvy egyptské, marocké či libyjské islámské strany ostatně tuto inspiraci a společné politické cíle přímo prozrazují. Odráží se v nich důraz na sociální spravedlnost a ekonomické ozdravení.
Jako CDU Souvislost s politikou turecké AKP pak nabízí otázku, nakolik je pro obdobné politické strany vhodný termín „islamisté“. Náš pohled na současnou politickou scénu v arabských zemích je zúžený na soupeření mezi „tmářskými a protizápadními islamisty“ a „prodemokratickými a prozápadními liberály“. Možná by ale stálo za to podívat se na tamní politické dění klasickou optikou evropské politické scény. Jednotlivé politické proudy by se pak mohly charakterizovat nejen na základě historických ideologií, ale také a spíše podle konkrétních politicko-ekonomických programů a plánů.
V tomto smyslu zřejmě nejvíce sedí přirovnání arabských islamistických stran k evropským křesťansko-demokratickým partajím.
V politickém a ekonomickém programu se totiž svým křesťanským protějškům v lecčems podobají. Velký důraz kladou na konzervativní hodnoty a funkční rodinu jako základní kámen společnosti, přičemž v muslimských zemích jsou tyto hodnoty spojené s náboženstvím a náboženským právem více, než jsme zvyklí v evropských zemích. S tímto důrazem souvisí odmítání „společenských zel“, například potratů v křesťanských zemích nebo konzumace alkoholu v muslimských zemích. Jak křesťanské, tak islámské strany podporují výuku náboženství, trvají na nedotknutelnosti soukromého vlastnictví, podporují malé živnostníky a podniky. Charakteristická je také snaha o širší integraci s kulturně blízkým okolím (v Evropě o evropskou integraci, v arabských zemích o integraci pan-arabskou či šířeji pan-islámskou). Zásahy státu do ekonomiky by pak měly být minimalizovány. V obou případech je program doplněn ohledem na sociální podporu potřebným, což činí z křesťanské demokracie i islámských stran středopravicová uskupení.
V Evropě se křesťanští demokraté vymezují vůči sociálním demokraciím nebo ještě levicovějším stranám. V arabských zemích stála islámská hnutí v opozici proti socialistickým experimentům vládnoucích vojenských režimů, proti jejich rozsáhle etatistické politice a stále větší zkorumpovanosti. Na voliče tak islámské strany zapůsobily jako přirozená politická síla nikoli náboženským programem (většina voličů žije své náboženství „poctivě“ a nemá potřebu, aby jim ho politici vysvětlovali nebo nutili), nýbrž zdůrazňováním tradičních společenských hodnot a ekonomických vztahů.
To oslovuje například početné zástupy malých a středních živnostníků a podnikatelů, kteří se léta bezmocně dívali na rozpínání monopolistů napojených na nejvyšší vládní kruhy. S nimi dávají hlas islámským stranám i rodinní příslušníci, pocházející z prostředí tohoto tradičního místního byznysu.
Pokud má nějaké politické uskupení naplňovat přehnané obavy z islámského extremismu, pak mohly být spíše tzv. salafistické strany, které bodovaly především v egyptských volbách a obsadily překvapivých 27 procent parlamentních křesel. Stoupenci tohoto náboženského proudu považují demokracii za neislámskou, požadují maximální uplatňování náboženského práva a celkově odmítají západní novoty. Tyto strany ale nemají žádný seriózní ekonomický plán, a přestože mají určitou stabilní voličskou základnu, jejich úspěch se i kvůli četným skandálům jejich poslanců zřejmě nezopakuje. S islámskými konzervativci z FJP nemají salafisté dobré vztahy, jejich ideologie či alespoň strategie se přece jen výrazně liší, a navíc si vzájemně přebírají voliče. V očích mnoha politicky nepříliš uvědomělých Egypťanů ale představovali tito „morálně bezúhonní“ vousatí muži protiklad ke zkorumpovanému Mubárakovu establishmentu, což byl asi hlavní důvod jejich nečekaného úspěchu. Hlavně stabilitu Severoafrické země byly ve špatné ekonomické kondici už před loňskou sérií revolucí. Charakteristické je vysoké zadlužení těchto zemí, tíživá nezaměstnanost, velké sociální rozdíly, chabé školství a nízká pracovní kvalifikace obyvatelstva. Neklid, který svržení vládnoucích režimů provázel, situaci ještě zhoršil. Nové vlády vedené islamisty tak čeká křest ohněm především v hospodářských otázkách. Obecné pilíře své politiky budou muset v krátké době přetavit v konkrétní plány a kroky.
Tato situace tak islamistům pravděpodobně do příštích voleb ubere dost hlasů. Ostatně už dnes je například v Egyptě cítit silná podpora levicovému ekonomickému modelu, který by navrátil „zlaté“ časy z dob prezidenta Násira. Chybí zatím ale silná levicová strana.
Nová egyptská vláda Hišáma Kandíla, přestože „nestranická“, bude nejspíše realizovat ekonomický program FJP. V každém případě musí teď rychle zachraňovat vysychající devizové rezervy. Ty jsou na úrovni necelých 40 procent stavu před začátkem revoluce v lednu 2011. Mezinárodní měnový fond čekal se svou půjčkou právě na sestavení vlády, jež následovalo po volbě nového prezidenta. V srpnu zároveň prezident Mursí učinil konec zasahování armády do civilní ekonomické politiky vlády. Půjčce tak nestojí nic v cestě. Spolu s další evropskou i arabskou pomocí by měla pomoci Egyptu překlenout nejhorší období. Pro zahraniční investory není důležité, zda je prezidentem islamista, ale jak stabilní je politická situace v zemi. Mohli by teď pomalu začít Egyptu zase důvěřovat. Oživení se čeká i u turismu. Islámská FJP v zájmu zachování tohoto životně důležitého sektoru prohlašuje, že nechystá žádná „mravnostní“ omezení pro turisty. Ahmad Sulejmán, předseda výboru strany pro turismus v lednu prohlásil, že „turisté budou moci v Egyptě jíst, pít a oblékat si, co budou chtít“.
Po těchto záchranných krocích ale čeká egyptskou vládu řada nepopulárních opatření k ozdravení ekonomiky. Egypt je jednou ze zemí s nejvyšší zaměstnaností ve státním sektoru na světě. Tato neefektivní přezaměstnanost je neudržitelná. Stejně tak jsou neudržitelné masivní dotace pohonných hmot (za litr benzinu platí egyptský řidič v přepočtu asi pět korun) a některých základních potravin. Obě položky odsávají ze státního rozpočtu obrovskou část. FJP chce namísto plošných dotací cílit pomoc přímo na sociálně potřebné. Hodlá také přijít s podporou malým a středním podnikům, které jsou souhrnně velkým zaměstnavatelem, ve formě mikrokreditů a výhodných úvěrů. Svou vizi má egyptská islámská strana i v daňové politice: odklon od nepřímých daní k progresivnímu přímému zdanění. Sociální nerovnost má být částečně napravena stanovením prahu a stropu platů ve státní sféře. Plány FJP ale zatím postrádají větší konkretizaci.
Propracovanější ekonomický program má tuniská an-Nahda. Její vláda si vytyčila dosáhnout a udržet do roku 2016 sedmiprocentní růst HDP, snížení nezaměstnanosti ze současných 14 na osm procent, dále upravit těžiště daňového systému směrem k progresivní přímé dani, podporovat nezávislost centrální banky a tím oživit finanční sektor. Už teď je ale jasné, že vzhledem k celkové ekonomické situaci ve světě a nedávnému snížení úvěrového ratingu Tuniska jsou tyto cíle nereálné.
Boje o ústavu Vládu islámských stran nelze pochopitelně redukovat jen na ekonomický program. Ve všech třech porevolučních zemích – v Tunisku, Egyptě a Libyi – pokračuje přechodné období, kdy zvolené parlamenty nyní přímo či nepřímo diskutují a připravují nové konstituce. Islamisté mohou zásadně ovlivnit budoucí podobu států, například právě mírou role islámského práva v nových ústavách. Například v Egyptě aktivisté upozorňují na to, že návrhy článků nové ústavy mohou výrazně omezovat svobodu vyjadřování či ženská práva. Většinoví islámsky orientovaní členové ústavodárné rady totiž doplnili návrh textu „ústava zaručuje rovnost pohlaví“ o dodatek „pokud to není v rozporu s islámským právem“, což vyvolalo protest ženských hnutí a aktivistů. S islamisty ale v ústavodárných shromážděních sedí i jiné politické subjekty, které jsou pojistkou proti jednostranné formulaci nových ústav. O jejich podobu, a tedy i o příští uspořádání těchto zemí se v následujících měsících povede ještě tuhý boj. Všechny islámské strany, kromě salafistů, se ale hlásí k demokratickému zřízení a k budování moderního státu a moderních institucí. Programově také usilují o posilování partnerství s Evropskou unií.
Islamistické, či přesněji islámské konzervativní strany, které se dostaly k moci v Tunisku, Egyptě i Maroku, se teď musejí soustředit na ekonomický program stejně jako jakékoli jiné politické strany. Problémy v těchto zemích jsou obrovské a zkušenosti těchto stran se státní správou minimální. I když se inspirují úspěchem politiky turecké strany AKP premiéra Erdogana, výchozí ekonomické podmínky se od těch tureckých liší. Praktické kroky příštích měsíců ukážou, zda nové vlády dokážou ekonomické problémy efektivně řešit. Ještě letos se budou opakovat volby do egyptského parlamentu, který byl kvůli chybám v zákonech rozpuštěn ústavním soudem. Pro voliče to bude první příležitost ke zhodnocení dosavadního, i když jen několikaměsíčního vládnutí islámské FJP.
O autorovi| Štěpán Macháček, arabista, spolupracovník redakce
