Design Zahy Hadid působí jako závan větru – organicky, energicky a naprosto přirozeně. Její architektonické dílo je různorodé: od projektu požární stanice pro firmu Vitra v Německu přes terminál příměstské dopravy Hoenheim ve Štrasburku po Rosenthalovo středisko pro současné umění v Cincinnati. A pak tu máme drobné designové předměty, interiéry a nábytek.
Trpělivá hvězda
Nedovedu si představit otevření svého obchodu na Madison Avenue bez jejích originálních kousků uvnitř, napsala o současné první dámě světové architektury a designu slavná módní návrhářka Donna Karan.
Není sama, kdo touží mít něco od Zahy Hadid. Britka iráckého původu, kterou americký časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších umělců roku 2010, je v současnosti jednou z nejzářivějších celebrit v oboru. Brzy šedesátiletá dáma dostává nabídky na nové architektonické projekty po celém světě, zakázky na designové předměty od prestižních firem a značek, organizuje vlastní výstavy, otevírá budovy, které byly konečně dokončeny – například před několika dny opera v čínském městě Kuang-čou nebo Národní muzeum umění 21. století v Římě. A když už módní guru Karl Lagerfeld o Hadid prohlásí, že je něco jako Coco Chanel dneška (samozřejmě ne v módě, ale v architektuře), asi to něco znamená.
Přitom ještě docela nedávno se o ní mluvilo jako o respektované architektce, jejíž stavby jsou tak vizionářské, že se nedají postavit. Hadid dokázala neuhnout ze svých estetických zásad, a na první realizaci si tak počkala přes dvacet let. Zásadní obrat v její kariéře nastal až poté, co získala Pritzkerovu cenu za rok 2004, jakousi Nobelovu cenu na poli architektury. „I kdyby nikdy nic nepostavila, Zaha Hadid by radikálním způsobem rozšířila prostorotvorné možnosti architektury,“ charakterizoval tehdy její pozici v branži jeden z členů poroty Rolf Fehlbaum, předseda představenstva společnosti Vitra.
V mužském světě
Nabízí se otázka, jak se vlastně živí špičkoví architekti, kteří sice vyhrávají mezinárodní soutěže, ale jejich myšlenky a plány jsou natolik jiné, nerealistické nebo drahé, že nakonec skončí v šuplíku? V případě Zahy Hadid, jež mimochodem seděla v porotě, která vybrala v soutěži na českou Národní knihovnu pověstnou „chobotnici“ Jana Kaplického, bylo těch možností několik. Pokud odsuneme stranou fakt, že pochází z bohaté bagdádské rodiny, dostalo se jí špičkového vzdělání v Iráku, ve Švýcarsku a nakonec ve Velké Británii, kde se usadila. Nouzí nikdy netrpěla, samozřejmě ona a její studio dostávaly zaplaceno za vítězný projekt, ať se stavěl nebo ne.
Emotivní tvorba Zahy Hadid je neodmyslitelně spojena s malovanými obrazy a kresbou. Ta jí slouží jako vizuální pojetí primární myšlenky projektu a je jednou z určujících vlastností utváření autorčina stylu. Působivé architektčiny obrazy jsou často k vidění na různých výstavách v prestižních světových galeriích, mimo jiné v Guggenheimově muzeu v New Yorku (1978), GA Gallery v Tokiu (1985), Muzeu moderního umění v New Yorku (1988) či v The Graduate School of Design na Harvardu (1994). Cestu úspěšné malířky Hadid definitivně odmítla v polovině devadesátých let, když se vzpamatovávala z krachu projektu ultramoderního operního domu v Cardiff Bay a řešila do dál. „Malování pro mě vždy znamenalo pouze způsob objevování architektury, nepovažuji to své za umění,“ prohlásila tehdy. Intenzivně se věnovala i pedagogické činnosti, avšak ani to pro Hadid nepředstavovalo hlavní cíl. Stále chtěla uspět jako architektka. „Je to velmi, velmi těžké. Je to pořád mužský svět,“ přiznávala.
Sean Rocha v časopise Slate uvedl poté, co Hadid získala Pritzkerovu cenu, ještě další možnosti, jak se uplatňují architekti v mezidobí, kdy čekají na to, zda se jejich projekty realizují, či zůstanou jen na papíře: píší knihy, berou drobné zakázky například na design čajové konvice, interiéry restaurace v Tokiu nebo navrhují levné spotřební zboží pro Target. Je pravda, že směrem k produktovému designu se částečně vydala i Zaha Hadid. Samozřejmě i se svým nekompromisním tahem na branku. Postupně začala pro velké světové značky navrhovat většinou ve velmi limitovaných kolekcích různorodé produkty od módních doplňků přes dekorace a bytové vybavení až po nábytek.
A stejně jako v architektuře je na první pohled rozpoznatelná. Jestliže v počátcích vycházela spíše z dekonstruktivismu Kazimira Maleviče a dalších, takže její realizace měly ostré hrany a vyhýbaly se pravým úhlům. Postupem času a rozvojem počítačových technologií používá Hadid více plynulých linií a její tvorba tak získává amorfní tvary.
Botky za dvě stovky
„Design kabelky, nábytku nebo příboru je určitou výzvou, baví mě to dělat. Ráda vytvářím výrobky za nižší cenu a pro širší masy. Chci svým dílem zasáhnout každého, ne pouze intelektuální a kulturní elitu. Jsem si jistá, že bychom měli lidem přinášet trochu vzrušení do jejich životů, něco nečekaného,“ svěřila se Zaha v interview pro deník Guardian v roce 2006.
Tentýž rok překvapila originálním konceptem auta budoucnosti – tříkolového hybridu Z.Car – vystaveném v newyorském Guggenheimově muzeu. Pro britskou firmu Established & Sons vytvořila i jídelní stůl Aqua Table, který byl později prodán v aukci za rekordních 296 tisíc dolarů.
Svůj vizionářský pohled před čtyřmi lety rovněž zaměřila na kuchyně. Futuristický projekt Z. Island by DuPont Corian zahrnoval dvě samostatně stojící jednotky, jedna plnila v kuchyni funkci „ohně“ a druhá uspokojovala potřebu vody.
Asi nejblíže se „normálním“ lidem přiblížila loni, když navrhla sérii bot z plastu pro brazilskou značku Melissa, druhé pak pro jarní kolekci firmy Lacoste. Futuristické botky od Melissy si fanynky trendy zboží mohly pořídit za bratru 200 liber.
Letos na jaře měla Hadid v Bahrajnu výstavu pojmenovanou Fluidity & Design, na níž prostřednictvím exkluzivních předmětů vytvořených v posledních pěti letech představila svůj radikální pohled na produktový design. Nemohla tedy chybět mísa Bowl pro firmu Sawaya & Moroni vyrobená ve třech různých variantách, křišťály posetý náhrdelník a náramek Celeste navržený pro značku Swarovski, v oblé linii rozříznutá typicky hranolová kovová váza Crevasse pro italskou značku Alessi nebo experimentální sedací a úložný nábytek Lotus vystavený poprvé na architektonickém bienále v Benátkách v roce 2008.
Žena své doby
Zaha Hadid je na vrcholu a může se těšit z toho, že se jí v podobě uznání a nabídek k práci vrací její dlouhodobé trvání na své vizi, zarytý individualismus a trpělivost, s níž musela přijímat odmítané projekty. Roky v jakési architektonické pustině přijímá filozoficky: „Myslím, že všechny silné ideje nikdy opravdu nezeslábnou.“ Její studio má v současnosti rozpracováno přes čtyřicet projektů, do nichž nepočítáme produktový design. Jak konstatuje tato respektovaná londýnská architektka, „po letech bez práce pořád ještě říká ,yes‘ na každou nabídku, která přijde“. Najímá nové architekty, přestože hospodářské výsledky její firmy v posledních dvou letech negativně ovlivnila krize. „Nenabíráte, pokud si nejste dostatečně jisti předpověďmi. Spousta lidí chce stavbu od Zahy Hadid jen kvůli ní,“ míní nejmenovaný konkurent společnosti Zaha Hadid Architects.
Zaha určitě ví, co dělá. A pokud by snad hrozilo, že její architektonické projekty budou zase končit v šuplíku, v oboru designu si vydobyla dostatečné renomé na slušné množství zakázek až do smrti. Lze se i ztotožnit s její obdivovatelkou Donnou Karan, která o ní básní: „Ať je to budova, nebo sofa, víte, že vám poskytne unikátní umělecký zážitek. Zaha Hadid je ženou a umělkyní své doby – a má toho ještě mnoho před sebou.“
