Ideální penzijní systém nefunguje. Vědí to všichni. Stejně jako to, že stárnutí populace se nedá zastavit a že sisyfovský boj evropských států s demografickou křivkou je nevyhnutelný. Přesto se nedá přehlédnout, že v některých státech se reforma penzí povedla lépe než jinde.
Nápadný je příklad Nizozemska, které bývá ostatně poměrně často dáváno jako vzor. Tamní penzisté mají měsíční příjem odpovídající v průměru 82 procentům mzdy, z veřejných prostředků je přitom placena asi jen třetina. Na příjmech průměrného nizozemského důchodce se tak stát podílí méně než na příjmech důchodce z Česka. Ten má přitom příjmy nesrovnatelně nižší.
Zároveň existují i některé varovné příklady, třeba ten řecký. Přestože občan Řecka v důchodovém věku stojí v čele tabulky srovnávající penzi s průměrným příjmem, jediným pilířem je zde stát. O důsledcích takového přístupu jsme se mohli přesvědčit během loňské krize řeckých dluhopisů, když vyšlo najevo, že helénský sociální stát je v kombinaci s dluhy neudržitelný. Podobně štědré jsou i jiné jihoevropské státy, například Španělsko nebo Itálie, která ovšem státní pilíř aspoň kombinuje se systémem zaměstnaneckých fondů.
Další údaje ukazují dilema mezi poměrně rigidním fondovým systémem, který důchodcům ve finále nepřinese příliš velké zhodnocení, zároveň ale zůstává odolný vůči finančním otřesům, a flexibilním systémem, který zase může v případě propadu akciových trhů střadatele obrat o velkou část úspor. Například důchodové fondy v Portugalsku nebo Austrálii během krize v roce 2008 větší část prostředků ztratily. Na druhou stranu však zase nelze přehlížet, že třeba penzijní fondy v Polsku dokázaly během následujícího roku většinu ztrát získat zpět. Oproti tomu stojí konzervativní fondy, jako jsou české fondy penzijního připojištění, které sice byly stále v plusu, ovšem i v dobrých časech toho příliš nevydělají.
