Za záhadu se nepokládá, že na tuzemských čerpadlech máme letní ceny benzinu a předraženou naftu. Doplácíme na umanutost jaderného Íránu.
Foto: Jiří Bervidal / MF Dnes / Profimedia
Bližší česká košile důsledků než středovýchodní kabát údajných příčin. A tak doma žehráme, že za těch 36 korun za litr Naturalu 95, nad něž se v lednu u čerpadel vyšplhala jeho cena, nemůže z větší části íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád, ale Nečas a všichni čeští premiéři, co jich jen u nás ve svobodné éře bylo. Zhruba 22 korun z ceny jednoho litru nám totiž napařil český stát spotřební daní a DPH. Jen 12 korun závisí na přesunech válečných lodí v Perském zálivu. A zbylé dvě koruny si vybírají pumpaři na maržích. A věru mají co dělat, aby z toho zaplatili dovozcům benzinu z rafinerií, mzdy svých zaměstnanců, bankovní poplatky z použití kreditních karet zákazníků. A vlastní živobytí.
Slepí ministři fikaných Čechů
V mnoha případech je přitom nutné, aby ještě zbylo na úplatky pro ty, kdož s čím dál větším rizikem pašují do sítě „spřátelených benzinek“ regulérní pohonné hmoty z okolních států s méně brutální daňovou politikou. Anebo pro ty, kteří z Polska vozí olej do ložisek, transformátorů či k mazání, tedy komoditu s nižší DPH, aby pak jiní tímhle svinstvem mohli u nás pohonné hmoty pančovat, ničit motory a shrabovat čistý zisk své podnikatelské představivosti.
Tím se vysvětlují hned dvě záhady najednou. Za prvé existence zázračných pump, kde jsou stále ještě benzin a nafta o dvě či tři koruny levnější. Jako by se nechumelilo. A za druhé to, že se v této zemi může vůbec uživit 3 600 čerpacích stanic, které v hustotě citelně překonávají sousední Německo.
Ministr dopravy Pavel Dobeš i vrchní financ Miroslav Kalousek zatím nechtějí ani slyšet o snížení spotřební daně či DPH, leda by cena benzinu a nafty dosáhla 40 korun za litr. Již nyní ale černý trh – podle odhadů – obstarává nejméně desetinu spotřeby pohonných hmot v Česku, z nichž nikdo nevybere žádnou daň. Zřejmě to nevadí. Buď se státní pokladna v příjmech přímo topí, anebo Jaromír Drábek nenakreslil svým ministerským kolegům Lafferovu křivku (jeho oblíbenou) a nepřeříkal Lafferovo heslo: „Vysoké daně zabíjejí daně!“
Geopolitika ve stínu
Příčiny nejnovějšího ropného šoku nelze však v žádném případě hledat ve Strakově akademii. Íránský jaderný program, podezřelý z vojenských přesahů, a americko-íránské manévry i pohrůžky kolem Hormuzského průlivu, jímž se expeduje valná část tamní ropy neboli 20 procent světové spotřeby ropy, nejsou žádná chiméra. Stejně jako obavy, že ze 110 dolarů za barel bude co nevidět 120 či 150, ne-li více. Evropská unie si minulý týden přihodila polínko hrozbou, že od července neodebere od Íránu ani kapku ropy. Pod kotel přikládá krvavý Assádův režim v Sýrii, věrný íránský spojenec, který se minulou středu stal na půdě OSN předmětem velké diplomatické hry mezi Ligou arabských států, Washingtonem, Moskvou a Pekingem.
Téměř všechny dosavadní ropné šoky se vyznačovaly přítomností silného politického kontextu, pokud přímo neměly politickou příčinu. Izraelsko-arabská konfrontace (Jomkipurská válka) v roce 1973 stála na počátku prvního ropného šoku, íránská revoluce 1979 pak šoku druhého. Dnes převládá přesvědčení, že v obou případech šlo o záminky k restrukturalizaci stagflačních západních ekonomik směrem k volnějšímu trhu a nadvládě financí. Tedy o řízenou dělostřeleckou přípravu éry deregulací, kterou muselo předcházet cenové bombardování zatuhlého systému, jemuž se nedařilo zastavit klesající míru zisku. Kromě ropy, obsluhované petrodolarovými šejky, pomohlo tomuto náletu i prudké zvýšení úrokových sazeb americkou centrální bankou, které nařídil její tehdejší šéf Paul Volcker (takzvaný Volcker Shock 1979). Tehdy se těžiště světové ekonomiky posunulo od národního státu ke globalizaci a od národních tripartit (stát – podniky – zaměstnanci) ke globálnímu trojúhelníku (podniky – manažeři – akcionáři).
Záhada všech záhad
V obou ropných extrémech měla napjatá geopolitická situace zakrývat vědomou volbu určité politiky, a to hospodářské i sociální. Až třetí ropný šok 2008 – a vůbec tehdejší cenové excesy včetně potravinového – byl jen vedlejším účinkem protikrizových opatření. Ta totiž hlavně spočívala v roztočení tiskáren na peníze, které po pádu Lehman Brothers a v následné recesi nebylo možné ziskově investovat ani do roztodivných finančních nástrojů upadlých v nemilost, ani do reálné ekonomiky sražené na kolena.
O co jde dnes? Záhada všech záhad. Jistě, balon likvidity stále bloudí světem a nemá, kde by hlavu složil a kam by produktivně investoval. Mezitím i jinak zasvěcení pozorovatelé upřímně – ryze ekonomicky nahlíženo – nechápou evropskou pohrůžku embargem, které náš kontinent postihne mnohem víc než Írán. Ten totiž může zvýšit dodávky do Číny nebo do Indie a bude mít vymalováno.
Nebo snad jde o skrytou válku mezi dolarem a eurem, do nějž chtěl Ahmadínežád – vedle rublů, jenů, jüanů či rupií denominovat ropné bohatství své země? Uvidíme.
