The Washington Post: Pokud má rezignace ministra obrany Chucka Hagela znamenat posun v nahlížení prezidenta Obamy na národní bezpečnost a strategii v kritických regionech, pak je třeba ji uvítat. Zatím to tak ale moc nevypadá. Letos řekl Hagel Obamovi to, co chtěl nejméně slyšet: že americká politika v Sýrii je chybná, protože nedokáže čelit režimu prezidenta Bašára Asada.
Volba nového ministra bude velmi důležitá. Hledá se ostřílený, nezávislý politik s přehledem o vojenských otázkách, který dokáže respektovat generály i Bílý dům. Hagelova náměstkyně Michele Flournoyová, jejíž znalost zákoutí armádního rozpočtu stejně jako strategické myšlení jsou působivé, by byla skvělou volbou. Aby mohl spolupracovat s tak silným lídrem, musí ovšem prezident přijmout fakt, že jeho strategie i personální otázky potřebují přehodnocení. Obama si musí vybrat poradce, kteří mu nabídnou čerstvé myšlenky týkající se národní bezpečnosti, a musí se připravit na to, že některé své fixní ideje bude muset odložit stranou.
SME: Příliš drahý Fico
Kupec 66procentního podílu ve Slovenských elektrárnách nekupuje jen to, co už stojí a pracuje, ale i premiérovu utkvělou představu. Ta se jmenuje dostavba jaderné elektrárny Mochovce. Bude to drahá stavba, která se skoro určitě nevyplatí. Žádný normální investor, jemuž jde jen o víceméně poctivý ekonomický zisk, by si Slovenské elektrárny s Ficovým přívěskem nekoupil.
Fico a jeho posedlost Mochovci jsou hlavní překážkou toho, aby se pro SE našel slušný kupec, který nás nebude stát příliš mnoho a nebude bezpečnostním rizikem. Reálnou možností proto je, že elektrárny koupí někdo, pro koho nejde o podnikatelský záměr a poctivý zisk pro něj není prvořadý. Rád si něco připlatí, pokud přes elektrárny získá mnohem více: politický vliv a předmostí na Slovensku, ve střední Evropě, v EU. Tady nastupují Čína a hlavně Rusko, tedy Putinův režim a jeho nastrčené firmy. Otázkou je, proč Fico na Mochovcích stále trvá, ačkoli to Slovensku přináší tolik problémů a rizik.
Der Standard: Hodně štěstí, Tunisko!
I když druhé kolo prezidentských voleb teprve přijde, je čas popřát Tunisanům štěstí. Na rozdíl od Egypta, Libye nebo Sýrie zvládli svou cestu k demokracii. Byla delší, než se čekalo, těžší, než se čekalo, ale byla dosud úspěšná. S novou ústavou při ruce volila malá severoafrická země, rodiště arabského jara, minulý měsíc svůj parlament a o víkendu prezidenta.
Na konci prosince se odehraje druhé kolo volby, finále mezi vůdcem vítězné parlamentní strany Hlas Tunisanů Bádžím Kaídem Sibsím a bývalým přechodným prezidentem Monsifem Marzúkim. Tunisko zvládlo své první volby podle nové ústavy, jako by bylo demokratickou zemí už dlouho. Dohled nad volbami funguje a zasahuje, kde má zasáhnout. Poražení ve volbách uznali prohru bez dramat a bez obvinění z podvodů. Tunisané volí s obdivuhodnou vyzrálostí. Jakmile z voleb vzejde nová hlava státu, přijde nejtěžší část přechodu k demokracii: denní institucionální práce.
