Aktuální postřehy, tentokráte z německého, amerického a britského tisku.
Vražda Alexandra Litviněnka radioaktivním poloniem 210 byla aktem jaderného terorismu, který vystavil tisíce Londýňanů riziku ozáření. Šéf vyšetřovatelů sir Robert Owen ještě letos odpoví na otázku, kdo Litviněnka zabil a zda se v tom angažoval ruský stát a prezident Putin. Nicméně veřejná slyšení i dokumenty jen posílily závěry, k nimž došla policie. Důkazy ukazují na Andreje Lugovoje a Dmitrije Kovtuna.
Veřejná slyšení nepřinesla jasný důkaz, že vraždu nařídil Kreml. Ale vyšetřování ukázalo na neobhajitelnost ruského rozhodnutí nevydat oba podezřelé k britskému soudu. Vdova po Litviněnkovi Marina roky bojovala za vyšetření vraždy svého muže, zatímco velká část britského establishmentu preferovala obchodní vztahy s Ruskem. Loni vláda konečně souhlasila – po sestřelení malajsijského boeingu na východní Ukrajině. Kdyby souhlas přišel dříve, mohl mít Západ dlouho před ukrajinskou krizí řadu důležitých poznatků o Putinově režimu.
Financial Times: Poučení z Litviněnka
Frankfurter Allgemeine: Vnitřní hrozba pro Izrael
Izraelský prezident mluví o tom, že jeho země dosud nebrala dostatečně vážně fenomén židovského terorismu. To je upřímné a nezbytné napomenutí. V Izraeli byli příliš dlouho vydáváni za jediné nebezpečí násilničtí Palestinci, ale zapomínalo se na extrémní pravici přímo uvnitř židovské společnosti. Může za to především historická zkušenost s intifádou a permanentně prekérní bezpečnostní situací židovského státu.
Je to ale také jedna z mnoha překážek blízkovýchodního mírového procesu. Izrael se od svých sousedů dodnes silně liší v jednom důležitém ohledu: je to jediná pluralitní a demokratická společnost v regionu. Proto musí být schopna bojovat s náboženským fanatismem, i když pochází z „vlastních“ řad. Že se vláda, osadníci i ortodoxní židé bok po boku rozhodli zakročit proti potenciálním židovským atentátníkům stejnými prostředky jako proti podezřelým Palestincům, ukazuje, že si uvědomují sílu nebezpečí.
The New York Times: Skutečná krize v Eurotunelu
Selhávající evropské migrační politiky mají další oběti. Tentokrát se migranti netopí ve vlnách Středozemního moře, ale umírají na evropské půdě. Od začátku června zemřelo deset lidí poblíž francouzského města Calais při pokusech o tajné průjezdy Eurotunelem do Británie, jejich vysněného cíle. Tváří v tvář tomuto zoufalství reagovaly Británie i Francie s neskrývaným nepřátelstvím. Konflikty a zhroucené ekonomiky v Africe a na Blízkém východě vyhnaly do Evropy statisíce žadatelů o azyl.
Zhruba sto tisíc uprchlíků vstoupilo letos do Řecka, skoro 80 tisíc do Itálie. Itálie není bohatá země a Řecko je katastrofálně chudé. Ale jejich vlídná reakce zahanbuje vůdce bohatších národů. Dokud Británie, Francie i zbytek EU nepřijmou svou kolektivní odpovědnost za humánní zacházení s migranty, nepřijmou jejich přirozenou touhu sejít se s rodinnými příslušníky a dokud konečně nepřijmou fakt, že žádná bariéra nezabrání zoufalým lidem riskovat život pro bezpečí a příležitost, budou umírat další uprchlíci. pište nám
