Nový předseda Evropské komise čelí chvilku po svém nástupu velkým problémům. Důvodem je, že Jean-Claude Juncker jako lucemburský ministr financí a premiér po desítky let pomáhal stavět lucemburský daňový systém. A ten byl, jak nyní ukázaly dokumenty uniklé ze společnosti PwC, velmi selektivní a umožnil mnoha nadnárodním korporacím platit zcela minimální daně.
Kauza, pro niž se začal užívat název LuxLeaks, vrhá stín zejména na jednu z priorit nové komise, jíž je právě boj proti daňovým optimalizacím prostřednictvím daňových rájů.
Tageblatt: „Prasárna“
Lucemburské velkovévodství se v uplynulých týdnech ocitlo na mezinárodním pranýři, takže fackování naší země se stává oblíbenou zábavou novinářů z celého světa. „Podle mě je to vážně prasárna,“ cituje Süddeutsche Zeitung jakéhosi utentického Berlíňana. Televize ARD přináší podobný pohled z Bochumi. V příspěvku o LuxLeaks také zaznělo několik zpustlých hlasů ulice dělnického města v Porúří. Podtón příspěvku byl jasný: Němci nemají peníze, protože velké podniky za pomoci Lucemburska neplatí žádné daně. Totéž v příspěvku o trafice, která zkrachovala kvůli všemocné konkurenci Amazonu.
I v této zprávě bylo jasně patrné poselství o spoluvině Lucemburska za zničení malého bochumského kiosku. Absurdit o Lucembursku lze dnes vidět a číst bezpočet. Wall Street Journal zdůraznil, že díky finanční branži je každý Lucemburčan bohatý. A ve Francii vždy rádi ukážou na malého souseda, aby odvrátili pozornost od vlastní neschopnosti. Že tady pracuje 80 tisíc příhraničních Francouzů, na to se zapomíná.
V Německu měli ale vůbec černý týden žurnalistiky. Zprávy o stávce strojvůdců Deutsche Bahn byly vůči odborům posměšné i nenávistné tak, že to překračovalo meze. „Žádný vlak dnes nevyjel, Claus Weselsky to tak chtěl“, byl titulek ještě ze skupiny neškodných. Vyšla řada fotek Weselského domu a jeden z listů otiskl i jeho telefonní číslo. Paradoxní svět. Odbory, které vystupují v zájmu zaměstnanců, jsou terčem mediálního posměchu. Proč? Protože stávka narušila komfort občanů, jimž je košile bližší než kabát. A nadávat na odbory je jednoduché. Stejně jako ukazovat prstem na „darebácký stát“ Lucembursko.
The Independent: Juncker musí řešit dohody, které dříve ignoroval
Pamatujete si debatu o nominaci Jeana-Clauda Junckera na šéfa Evropské komise? Byl popisován jako federalista ze staré školy a zákulisní vyjednávač, který zhatí tlak Británie na reformy. Ukazuje se, jak mimo mísu tyto řeči byly. Status Lucemburska jako daňového ráje byl letmo zmiňován, ale zdaleka nevévodil debatě. Až teď. A ozvěny zpráv o tom, že Lucemburk za Junckera uzavřel daňové dohody s 340 nadnárodními firmami, které se tak vyhnuly placení miliard eur na daních, jsou stále hlasitější. Není divu.
V době, kdy jsou kasy mnoha evropských zemí prázdné, se ukazuje, že muž, jejž si evropští lídři zvolili do čela Evropské komise, se roky staral o to, aby to tak bylo. Jistě, není to jen Lucembursko, ale i Nizozemsko nebo Irsko. Vždy jde o pohyb na hraně zákona, ale na výsledku to nic nemění. Tato trojka ve hře „ožebrač bližního svého“ upírá svým evropským sousedům daňové příjmy, které oni zoufale potřebují. Hrála důležitou roli i v evropském přesunu daňové zátěže z firem na občany. To musí přestat.
Jeden ze způsobů, jímž by EU mohla i skeptikům ukázat svůj smysl, by bylo zabránit velkým korporacím v uhýbání daním, které mají platit. V poslední době byly patrné nadějné náznaky. Unie obrátila své unavené oko k daňovým záležitostem zmíněných členských zemí a jejich firemním klientům. Jak budou tato vyšetřování probíhat pod Junckerovou komisí, je otevřená otázka.
The Daily Telegraph: Hlubší problémy
Když se Jean-Claude Juncker stal žhavým kandidátem na šéfa Evropské komise, Británie protestovala. Pro naši zemi takový nereformovaný paleofederalista reprezentuje všechno, co je na Bruselu špatně. Evropský parlament se ale rozhodl ignorovat myriády signálů plynoucích z květnových eurovoleb a místo toho je prohlásil za kontinentální klání dvou kandidátů z největších politických bloků. Juncker nebyl vybrán proto, že by byl pro funkci nejlepším mužem, ale proto, že jeho volba dál postrčila federalizační proces. A toto rozhodnutí se vrací jako bumerang.
Lídři EU dobře věděli, že Juckerovo lucemburské premiérství bylo provázeno přílivem firem hledajících způsob, jak minimalizovat své daňové účty. To je nepříjemné vzhledem k tomu, jaký důraz Brusel i skupina G20 kladou na boj proti daňovým únikům. Celá aféra odhaluje problémy a rozpory, které leží v samých základech EU. Jucker pěje unijní píseň, zatímco doma zřejmě porušoval literu i ducha unijních pravidel.
Brusel se nyní nachází ve vleku lídra, který má potíže s legitimitou, popularitou, autoritou, a dokonce i s reformami, které unie zoufale potřebuje. Přesto zřejmě Juncker vydrží, protože hledat někoho jiného by byl velký problém. A Juncker i ostatní budou nepochybně dál poučovat Británii o tom, jak pomýlené je upozorňovat na četná selhání evropského projektu.
Die Welt: Močál pana Junckera
Změna image zasáhla Jeana–Clauda Junckera jako blesk z čistého nebe. Zrovna když se stal prvním předsedou Evropské komise zvoleným Evropským parlamentem, hrozí mu brutální ztráta legitimity kvůli pomoci s daňovou optimalizací pro stovky firem. Za tento absurdní „úsporný systém“ byl Juncker během desítek let ve funkci lucemburského ministra financí a premiéra přímo odpovědný. A právě tyto junckerovské praktiky krácení daní a skrývání firemních sídel by měla komise pod jeho vedením a na jeho odpovědnost vyšetřovat a trestat. Nezávisle? Kdo je tu kozel a kdo zahradník?
Člověka pak napadá citát Friedricha Merze, který jednou řekl, že když chcete vysušit močál, není dobré ptát se žab. Kdo se však nechce jen rozčilovat, ale také porozumět finesám lucemburského přístupu k daním, neměl by přehlížet další žáby, které v evropských močálech stále kvákají. Státy jako Nizozemsko a Irsko také pilně pomáhaly tuctům velkých firem s jejich daněmi. A to ještě na rozdíl od jižněji položených vždy přísně podle národního práva. Kdo dnes lucemburský močál označuje za daňovou černou díru Evropy, je slepý k trhlinám, které zejí leckde mezi Severním mysem a Peloponésem.
Při vší úctě k investigativní práci na „LuxLeaks“, metody milého pana Junckera a jeho finanční péče jsou dlouho známé a jsou předmětem vyšetřování. Vyčkejme jeho závěrů. Nicméně platí, že po tom, co se kolem Junckera objevilo, už by se nic dalšího objevit nemělo. Vznikne-li jen náznak dojmu, že jako šéf komise ovlivňuje vyšetřování, bude zralý na odvolání. Pak by nevstoupil do dějin jen jako první parlamentem zvolený šéf komise, ale i jako první, jemuž europarlament jako evropský suverén vyslovil nedůvěru. Nyní je zatím jen ostře sledovaným šéfem komise.
Čtěte také:
Nízké daně pro nadnárodní firmy byly v pořádku, hájí se Juncker
