Žádné překvapení. Tak by se dala shrnout mediální odezva na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora. Ten uvedl, že Srbsko ani Chorvatsko se v letech 1991 až 1995 nedopustily genocidy. Nyní je čas na to, aby se obě strany se svou minulostí začaly vyrovnávat bez mezinárodních arbitrů.
V zásadě se dal výnos Mezinárodního soudního dvora očekávat. Srbsko sice v roce 1991 vojensky napadlo chorvatského souseda, zpustošilo třetinu země a vyhnalo přitom veškeré nesrbské obyvatelstvo, nazvat však tyto zločiny genocidou je přehnané. Ani protiofenziva v roce 1995, kdy muselo před chorvatskými jednotkami z Republiky Srbská Krajina utéct více než 200 tisíc Srbů a stovky jich byly zabity, nepatří do této kategorie.
Vlády v Záhřebu i Bělehradě se teď přes zklamání nacionalistů na obou stranách budou muset s rozsudkem sžít. Politicky je to přijatelné, protože kámen úrazu ve vztazích obou zemí byl odvalen. Potud dobře. Přispěje však verdikt k překonání minulosti? Zkušenost s výrokem téhož tělesa z roku 2007 ve vztahu ke genocidě v bosenské Srebrenici hovoří proti. Tehdy bylo Srbsko zbaveno odpovědnosti nejen za Srebrenici, ale i za předcházející systematické vyvražďování a vyhánění Bosňáků. Srbskou společnost tak výnos zbavil historické odpovědnosti. A tak jsou tehdejší srbští vrazi i dnes oslavováni jako hrdinové. I aktuální verdikt tak otvírá prostor pro další šíření nacionalistických mýtů.Die Tageszeitung: Srbové a Chorvati musejí diskutovat
Proto je nutností vzájemná debata o minulosti.
BalkanInsight: Genocida, která nebyla
Mezinárodní soudní dvůr odmítl obě obžaloby z genocidy. Chorvatskou proti Srbsku z roku 1999 i srbskou proti Chorvatsku z roku 2010. Není to překvapení. Je to konec šestnáctiletého kličkování kolem témat mimořádně citlivých pro obyvatele obou zemí, jejichž vlády nedokázaly ani dosáhnout dohody, ani ustoupit. Tento verdikt se očekával, protože bylo zjevné, že oběma žalobám chybí podstata. Zatímco existují jasné důkazy o mnoha dalekosáhlých zločinech, žádný z nich nebyl „spáchán se záměrem zničit zcela nebo zčásti národní, etnickou, rasovou či náboženskou skupinu“, jak genocidu definuje mezinárodní právo.
Obecně lze říci, že problémy, jimž čelili Chorvaté a Srbové, nebyly problémy právní, které by si žádaly soudní rozhodnutí. Byly to problémy politické. Soud nikdy nemohl rozhodnout o tom, kdo je větší padouch nebo kdo si ve válce začal, ačkoli to od něj mnozí politici na obou stranách očekávali. Případ dospěl tak daleko hlavně proto, že se politici nedokázali domluvit a stáhnout jej. To nám říká leccos o skupinách, které obě země od roku 1999 vedly. Ačkoli je rozsudek zajímavým čtením, případ se zapíše do dějin jen enormním finančním ziskem pro malou skupinu právníků. Mnoha a mnoha slovy nakonec sdělili soudci politikům, že státy by neměly očekávat od soudu, že za ně vyřeší spory, které jsou mnohem více politické než právní. Nicméně probíhající řízení mohlo politikům léta poskytovat záminku k nečinnosti v oblasti majetkových křivd či v nedošetřených případech zmizelých osob. Tato záminka nyní padla.
Pravda: Genocida
Dvacáté století, které se do historie zapsalo masovým vyvražďováním obyvatelstva, dalo světu nové slovo: genocida. Tento zločin proti lidskosti je mezinárodním právem definován jako „úmyslné a systematické zničení celé etnické, rasové, náboženské nebo národnostní skupiny nebo její části“. Problém je v tom, že lze jen těžko určit, co znamená „část“. Nikdo nepochybuje o tom, že holokaust, při němž zahynulo šest milionů lidí, genocidou byl. Koncem dubna si zase připomeneme sté výročí arménské genocidy. Pro drtivou část světa to genocida je, jen pro Turecko, zemi, jíž se vyvraždění Arménů přímo týká, není. Ve Vukovaru, Srebrenici či Knině, městech bývalé Jugoslávie, kde se v letech 1991 až 1995 Chorvati a Srbové dopouštěli nejbestiálnějších zločinů od konce druhé světové války, se však podle Mezinárodního soudního dvora v Haagu žádná genocida nekonala. Toto rozhodnutí je pro mnohé jistě překvapivé.
Když se však blíže podíváme na předchozí verdikt tribunálu pro bývalou Jugoslávii, který nejprve chorvatského generála Gotovinu odsoudil na 24 let, aby jej půl roku poté propustil, už tak překvapeni nebudeme. Šalamounské rozhodnutí soudu, které vlastně zbavuje viny obě strany, rozhodně nepřispěje ke smíření obou národů, spíše rozjitří staré rány. Tak či onak, vyhnání 200 tisíc Srbů v rámci operace Bouřka, kterou nařídil Gotovina, stejně jako 20 tisíc Chorvatů vypuzených z Vukovaru nelze nazvat jinak než etnickou čistkou. O tom není nejmenších pochyb.
Čtěte také:
Rozsudek z Haagu zamítl vzájemné obžaloby Srbska a Chorvatska z genocidy
OBRAZEM: Chátrající památníky jugoslávské historie
Studie: Ve světě dál ubývá občanských svobod, přispívá k tomu i Putin
