Smrt výkonného ředitele Totalu Christopha de Margerie opět vrhá pozornost na nedostatky v ruské dopravě a službách, jimž se věnuje komentář The Moscow Times. Západní deníky se spíše loučí s velkou osobností velkého byznysu.
První zprávy hovořily o opilosti řidiče sněhového pluhu, nebo o pochybení dispečerů. Všechna podezření musejí být řádně prošetřena, ale již teď je jisté, že jednoho z nejmocnějších mužů světa zabila lidská chyba. Podobné tragédie se už staly. Třeba v roce 2010, kdy havaroval u Smolenska polský prezidentský speciál. Ale zatímco tehdejší katastrofa byla vnímána jako ojedinělý případ, tentokrát máme co dělat jen s dalším příspěvkem ve zřejmém trendu, kterým je stále problematičtější fungování veřejných služeb v Rusku.
V srpnu zemřel na letišti Šeremetěvo muž na srdeční zástavu, protože záchranářům zabrala cesta na místo více než hodinu. V červenci zemřelo 24 lidí po havárii v moskevském metru, prý způsobené technickou závadou. Před třemi lety se 122 lidí utopilo ve Volze po potopení výletní lodi Bulgaria, která podle soudu vůbec neměla mít certifikaci. O dva roky dříve uhořelo 156 lidí v nočním klubu Chromý kůň v Permu.
A za těmito příběhy jsou tisíce nehod bez podobné publicity, které všechny mají stejnou příčinu: bezpečnost je ohrožena kvůli nedbalosti odpovědných úřadů. V Rusku fungují zástupy státních agentur prosazujících puntičkářské a protichůdné bezpečnostní regule. Tito „strážci“ jsou však známí jediným: obtěžováním firem a organizací žádostmi o úplatky.
The Moscow Times: Ani spiknutí ani nehoda
Wall Street Journal: Smrt ropného muže
Konspirační teorie nejsou na místě. Stačí se podívat na telegram, v němž Vladimir Putin kondoloval Françoisi Hollandovi slovy, že zemřel „skutečný přítel Ruska“. Ropní šéfové mívají reputaci zamlklých sucharů, ale Christophe de Margerie se z této řady vymykal svým mrožím knírem i bystrým smyslem pro humor. Byl znám jako bonviván, což sedělo k jeho původu dědice šampaňského vinařství Taittinger, který ovšem zvolil poněkud prašnější byznysové cesty. Nechal si narůst tlustou politickou kůži a jednal s každým, kdo kontroloval přístup k ropě. Loni jeho firma zaplatila 398 milionů dolarů, aby zahladila obvinění z úplatkářství v energetických kontraktech s Íránem. V roce 2006 sám de Margerie seděl dva dny ve vazbě kvůli irácké kauze „ropa za potraviny“. Loni jej soud očistil.
V poslední době byl šéf Totalu velmi skeptický vůči protiruským sankcím a vždy tvrdil, že Evropa se bez ruského plynu neobejde. Bohužel se ukazuje, že měl zřejmě pravdu. De Margerie byl ovšem také velkým propagátorem frakování, i když poněkud arogantně žertoval, že by se mu mělo říkat spíše „masáž kamení“. Když se frakování ukázalo jako zlatý důl v amerických rukou, zahájil právní boj své firmy za odstranění francouzského zákazu této metody. Jeho jasnozřivá moudrost spočívala v přesvědčení, že národy využívající energii by měly jít tam, kde energie je. Zvláště pokud je to přímo pod jejich nohama.
Liberation: Barokní
Je to vzácný úkaz, dokonce možná unikátní. Francie, která nemá ráda své velké šéfy a nezřídka k tomu má i dobré důvody, se otřásá emocemi, které jdou dál než jen k obvyklé vzpomínce na Christopha de Margerie. Muže, který miloval surovou ropu a rafinovanou whiskey, dobré vtipy, debaty do noci a dohody nad ránem. Přesto za sebou táhl několik závaží, která by z jiného top manažera udělala fackovacího panáka: vládl obřímu podniku, jednomu z největších znečišťovatelů, ze šéfů firem z indexu CAC 40 bral téměř nejvyšší plat.
Padal na něj stín děsivých nehod, jako bylo potopení tankeru Erika či výbuch továrny AZF, srdečné vztahy jej pojily s diktátory, jejichž duše byly černé jako jejich ropa. Přesto ekologická ministryně Cécile Duflotová, odborová centrála i řada oponentů z byznysu litují a vzdávají úctu. Byl to ovšem také muž přátelský, přímý, neortodoxní, mnohdy s barokními idejemi. Nelze mu upřít, že za fasádou neúprosného šéfa byla myšlenka na zaměstnance. Hledal s nimi shodu, bral v úvahu zájmy komunity stejně jako ty své a vždy se snažil vyjednávat. Jakkoli patřil mezi boháče, viděl svou firmu ne jako stroj na peníze, ale jako společenskou instituci. Kéž by se jeho kolegové z CAC 40 chtěli inspirovat.
Čtěte také:
Šéf koncernu Total zemřel. Jeho letadlo se v Rusku srazilo s pluhem
