Die Welt: Sestřelení syrského vojenského letounu tureckými jednotkami nám připomíná, co je skutečně nebezpečné: nikoli nevhodné návyky v citlivé mašinerii mezinárodních vztahů, nýbrž neuvážené výpady provinčních knížat globální politiky, jako je Recep Tayyip Erdogan. Na syrsko-turecké hranici útočí Asadova letadla proti rebelům už léta. V neděli však Erdogan zahájil cílový spurt své kampaně před komunálními volbami, které pro něj mají existenční význam.
To nemůže být náhoda. Erdogan potřeboval zabodovat u armády. Děsivé je, že se ve světě stále řeší domácí politika vojenskými prostředky. Jak je syrsko-turecká hranice výbušná, jsme jen pozapomněli kvůli Ukrajině. Krize ve východní Evropě ostatně činí syrský konflikt ještě nebezpečnějším. Dosud se zdálo, že Rusové, Američané a Evropané mohou na Blízkém východě najít společný zájem – nepředat území islamistům. Teď jsou ale mocenské bloky zpět na obvyklých pozicích.
The Guardian - Indie: reforma, nebo prohra
Byl to ten trapas, který by se mohl přihodit na stranické konferenci kdekoli na světě. Na lednovém sjezdu indického Národního kongresu jeho dlouholetý poslanec Mani Shankar Aiyar zavtipkoval na adresu opozičního politika Narendry Modiho, který pochází z nižší kasty a kdysi pomáhal jeho otci prodávat čaj: „Není možné, aby se Modi stal premiérem v 21. století. Ale pokud by chtěl přijít a roznášet tu čaj, uděláme mu místo!“
Zatímco Aiyar tento výrok popíral, příběh obletěl indická média jako příklad všeho, co je s tradiční stranou špatně. Nadcházející volby v největší světové demokracii budou událostí globálního významu. Jedinou jistotou je, že Manmohan Singh už nebude premiérem. Po dvou funkčních obdobích odchází 81letý ekonom se smíšeným odkazem.
Indie potřebuje změnu. Potřebuje reformy, infrastrukturu a práci pro stamiliony mladých lidí. Naděje stále leží v Národním kongresu, straně, která dominuje indické politice větší část z posledních 70 let. Aby však dokázala vyhrát, musí najít sílu k vlastní modernizaci.
SME - Země oligarchů
V různé míře si toto označení zaslouží každá postkomunistická země. Z těch, které už jsou v EU, si ho však (zatím) žádná nezaslouží tolik jako Maďarsko pod druhou vládou Viktora Orbána.
Zajímavé na režimech tohoto typu je právě to, jak skoro všechny kroky vlády, ať jsou jakkoli vznešeně zdůvodňované, vždy nakonec slouží kromě posílení vládní moci také zájmům vládě blízkých oligarchů. Nejde jen o přidělování dotací a státních zakázek.
Mimořádné zdanění bank a obchodních řetězců, nařízené snižování nákladů na bydlení a energie či brutální mediální zákony, to vše nelátá jen díry v rozpočtu, neslouží jen k získávání voličských hlasů. Vláda těmito kroky vědomě znemožňuje a oslabuje konkurenci, pomáhá „svým“ ovládnout různá odvětví, budovat monopoly, maximalizovat zisky.
Oficiálně se to nazývá podporou domácích podnikatelů a bojem za nezávislost Maďarska, v praxi je to vždy jen podpora vybraných polomafiánských rodin.
Čtěte také:
Zahraniční tisk: Evropa hledá odpověď na invazi
