Nobelista, vyhraněný levičák, myslitel a neutišitelný kritik poměrů Günter Grass zemřel. Bylo mu 87 let a nechal za sebou bohatý literární a intelektuální odkaz, který vyvolává a ještě dlouho bude vyvolávat spory i obdiv. To první je patrné především v komentáři židovského listu Forward; v Izraeli byl Grass od roku 2012 nežádoucí osobou. To druhé ale převládá.
Už to začalo. V nekrolozích Güntera Grasse se píše o spisovateli, který byl „svědomím Německa“ či „svědomím své generace“. Vypadá to na přípravu kanonizace, ale Grassovo místo v německé literatuře a politické historii by se přesto mělo stát předmětem diskuzí. Nebylo by fér shazovat Grassovu roli v západoněmecké historii a v otázce „Vergangenheitsbewältigung“, tedy srovnávání se s minulostí. Ale při zpětném pohledu je vidět, že v období po pádu Berlínské zdi začíná Grassův intelektuální sestup. Zatímco ještě v osmdesátých letech vynadal Helmutu Kohlovi za uctění památky německých obětí druhé světové války, po pár letech se přidal k těm, kteří považovali za nutné připomínat zločiny spojenců včetně bombardování Drážďan.
Grass též z nějakého důvodu cítil nutkání vokalizovat pokleslé protiizraelské nálady ve své příšerné básni Co musí být řečeno. V ní nakreslil rovnítko mezi jaderný program Izraele a Íránu. Aniž by se namáhal s úvahami o historii, celkem explicitně a nechutně naznačil, že Izrael používá holokaust proti Německu jako páku. Ke konci života už Grass získal ne zcela nezaslouženou nálepku podvodníka a pokrytce, když se teprve v roce 2006 přiznal ke členství ve Waffen-SS. Z tohoto pohledu byl Grassův status německého svědomí založen na lži a ohýbání pravdy. Ne že by měl být za svou vojenskou službu trestán, ale jeho neochotné přiznání zásadně podkopává jeho halasně opakované výzvy k čestnosti a transparentnosti. Pamatujte si jej jako svědomí Německa, když to musí být, ale bylo by čestné přiznat i jeho selhání. Nelze mít jedno bez druhého.
The Jewish Daily Forward: Buďme ke Grassovi upřímní
Frankfurter Allgemeine: Kárání, varování a svědomí světa
Za svého života ztělesňoval Günter Grass leccos. V mládí představoval originálního nespoutaného génia s kašubskými kořeny, který rozvířil dění kolem „Gruppe 47“. Stejně tak byl příslibem, že literatura mladé Spolkové republiky bude schopna přechodu k moderně, aniž popře vlastní tradice od baroka po Výmar, od Andrease Gryphia po Bruna Döblina. Postupem času se ale Grass stal především výstavním představitelem angažovaného intelektuála, veřejnou figurou, která při každé příležitosti vehementně vystupovala s nároky na všeobecnou kompetentnost. Uměl kárat i varovat. Stal se svědomím světa.
Ve volebních kampaních podporoval budoucí sociálnědemokratické kancléře Willyho Brandta a Gerharda Schrödera. Postoje zaujímal, kdykoli a kdekoli mu to přišlo potřeba, takže neustále: proti znovuvyzbrojení Německa, proti indickému rituálu satí, tedy sebeupalování vdov, proti sjednocení Německa, proti globalizaci. Žádné téma před ním nebylo v bezpečí. Hlídal morálku světa a vázán byl jedinou instancí, sebou samým. Tak mohl vystupovat a tak mohl být brán vážně. A možná proto se nám také věčně pochybující Günter Grass mohl často zdát tolik vzdálený.
The Economist: Poslední úder na bubínek
Spisovatel Günter Grass se v německé literatuře těšil téměř papežskému postavení. Mnoho autorů se snažilo zachytit hrůzy třetí říše a potíže Němců při vyrovnávání se s holokaustem. Málokdo to ale uměl s takovou přesvědčivostí a jazykovou obratností jako Grass. Plechový bubínek a jeho znepokojivé obrazy se vyučují v hodinách německé literatury po celém světě a ještě širšího publika dosáhly prostřednictvím filmové adaptace Volkera Schlöndorffa.
Grass byl klasickým politicky angažovaným spisovatelem. Důležitost této role v poválečném Německu setrvale rostla, nepochybně v určité snaze kompenzovat selhání minulé generace intelektuálů v boji proti nástupu extremismu. Spolu s Christou Wolfovou, která hrála podobnou roli ve východním Německu, byl Grass ztělesněním starostí pokrokové levice bojující s vlastními selháními před příchodem druhé světové války a s významem této historie pro politické zmatky v šedesátých a sedmdesátých letech.
Jakkoli ale jeho politické výstřelky byly často poněkud mimo mísu a působily rozčarování, jeho próza hladce překonávala dělicí linie. Nejlepším lékem proti Grassovým politickým excesům vždy byla četba jeho díla. Vzpomínky na třetí říši pomalu upadají do historie. Význam Grassova díla nikoli.
Čtěte také:
