Investoři nemohou v hlavním městě stavět podle současných předpisů, aniž by je obcházeli nebo žádali o výjimky. Vyhláška je zastaralá, zaměřuje se na hrozby minulé – zejména přelidnění měst – a naopak nereflektuje hrozby současné – především rozlézání města se všemi negativními důsledky. V Praze se proto chystá malá stavební revoluce.
Metropole připravuje po čtrnácti letech aktualizaci vyhlášky o obecných technických požadavcích na výstavbu, která je prováděcím předpisem stavebního zákona. Norma s odpuzujícím názvem je pro podobu města zásadní. Každá novostavba nebo úprava domu se jí musí řídit.
„Říkejme tomu raději evoluce,“ brání se silným slovům architekt Pavel Hnilička. Autor známé knihy Sídelní kaše kritizoval platnou legislativu tak hlasitě, až ji dostal od města za úkol přepracovat. Dosavadní obecné požadavky na výstavbu považuje za přežitek. „Podstatné je, že vedou k rozvolňování města. My dnes nemáme problémy s hygienou jako před sto lety. Trápí nás zábor půdy, úpadek kvality veřejných prostranství, vysoké náklady na dopravní infrastrukturu a technickou vybavenost. Nepromyšlené požadavky na odstupy staveb, oslunění či hlukové limity negativně ovlivňují charakter nové výstavby,“ vysvětluje, z čeho vychází při aktualizaci předpisu. A město Hniličku podporuje.
Větší provázanost s územním plánem
„Podle současných předpisů se nedají postavit Vinohrady, a přitom stavebníkům jako policajt říkáme, jak světlé byty mají stavět,“ podotýká Ondřej Boháč, poradce primátora Tomáše Hudečka pro územní plán. Rád by, aby aktualizovaná verze předpisu prošla schvalovacím kolečkem do konce roku. Nová podoba by zároveň měla být provázanější s územním plánem. Konfliktní zájmy Nejoblíbenější pražské čtvrti jako Dejvice nebo Ořechovka vznikly ve třicátých letech na základě regulačního plánu, který vzešel z architektonické soutěže. Za první republiky fungovala v Praze Státní regulační komise, která nechala zpracovat takové plány pro celé území Prahy.
Dnes existuje v metropoli pouze jeden regulační plán pro Anenskou čtvrť. Regulační plán, územní nebo zastavovací studie přitom určují širší vztahy v okolí a nastavují stavebníkům mantinely v podobě ulic, náměstí, uličních a stavebních čar.
Současný územní plán v podstatě říká, který pozemek je stavební a co je možné na něm postavit. Nic víc. Majitel latifundie, který už má právní základ ke stavění, teprve následně sám tvoří uliční síť a vymezuje veřejná prostranství. Jenomže soukromí vlastníci nemají důvod řešit své parcely v souvislostech. Právě naopak – pokud chtějí maximalizovat zisk, jejich zájem se dostává do konfliktu se zájmem veřejným. „Je logické, že stavebník chce cest co nejméně, chce je co nejužší a nejlépe slepé zakončené točnou.
Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro
Také čtěte:
Velcí developeři plánují bydlení pro seniory. Bez dotací to ale nepůjde
Schváleno: Praha bude mít metro „D“. Za 25 miliard
V Praze 9 vzniknou ekologické byty, projekt chystá developer Kolly
