Začalo to nenápadně. Tu malá skvrna na triku moderátora. Tu mlhavý ovál vedle vstupu do restaurace. Zakrývání firemních značek a log v televizním vysílání se však postupně stalo fenoménem, který provází diváky téměř v každém pořadu.
Foto: archív
Někdy jde snaha o vytěsnění „nežádoucího obsahu“ tak daleko, že postava hovořící z televizní obrazovky ve zpravodajském či dokumentárním pořadu doslova plave uprostřed mihotajících se rozostřených patvarů, za nimiž člověk matně tuší interiér restaurace s logy čepovaných piv a nalévaných lihovin nebo vstupní halu některého z nákupních center se všemi značkami módy, rychlého občerstvení a dalšího sortimentu.
A hlavní hrdinka jinak výborně zpracovaného detektivního seriálu vystupuje z vozu, v němž si divák za černým oválem domýšlí zamaskovanou značku Ford.
Vše najednou působí nepřirozeně, zdeformovaně a přes veškerou snahu o autentičnost naprosto sterilně a nereálně. Na první pohled se může zdát, že se tak televize snaží uchránit diváky před záplavou reklamy. Jenže v situaci, kdy jsou na privátních kanálech filmy přerušovány komerčními bloky, to asi nebude ten správný motiv. Obzvlášť, když se čas od času naopak televizní hrdinové k některé nezakryté značce překvapivě dobře mají.
Malé logo PP (Product Placement) v rohu obrazovky prozradí, že si péči a pozornost zaplatil zadavatel reklamy. Rozostřené ovály zakrývající všechna ostatní loga tak spíše než zprávu o ochraně před skrytou reklamou vysílají znepokojivý signál: Kdo nezaplatí, nebude na obrazovce. Mezi prvoplánovými záběry na značky výrobků a totální cenzurou by měl být prostor pro normální zachycování reality. Jinak bude stále těžší věřit tomu, co člověk vidí na obrazovce.
