Byl jsem velmi překvapen, když jsem se na stránkách Vašeho týdenníku dočetl o tom, že jsem drogový dealer, údajně organizující pašování mnoha tun hašiše přes Českou republiku, přičemž do dané situace mne údajně dostaly moje dluhy, které jsem takto chtěl vyřešit.
Nebýt negativního ohlasu tohoto článku ve Vašem týdeníku u mých přátel, zejména rodinných příslušníků, ale i bývalých spolupracovníků a nynějších obchodních partnerů, na článek bych nereagoval a smířil bych se s tím, že v případě pana Martiňáka, nikoliv z Prahy, jak píšete, ale z Čelákovic, jde o jakýsi úlet z normálního chování, patrně motivovaný stařeckou senilitou, nikoliv snahou ublížit, a mávl bych nad celou věcí rukou (dopisy EURO 43/2002). Takto to udělat nemohu a neudělám.
Na přelomu roku 1997 a 1998 byl pan Martiňák vedoucím oddělení mezinárodní kamionové dopravy (MKD), tedy osobou oprávněnou a naopak i povinnou přebírat zakázky, vystavovat faktury a organizovat práci oddělení MKD v mojí firmě. Samotná tato povinnost neznamená, že v souvislosti s převzetím a realizací objednávky na přepravu z Oděsy do Klíčan a dále do Holandska se měl dopustit čehokoliv nezákonného či zavrženíhodného. V článku Vašeho redaktora se bohužel objevilo tvrzení, že pan Martiňák byl řidič, který údajně drogy pašoval a byl zadržen jako řidič ukrajinskými orgány. Něco takového jsem logicky nikdy neřekl a ani říci nemohl.
Kde pan redaktor Štětka k nesmyslu přišel, jsem se z rozhovoru s ním nedozvěděl. Před vytištěním článku jsem neměl možnost se k jeho obsahu vyjadřovat, což bezesporu hrubě poškodilo jeho profesionální úroveň, neboť kromě pasáže s panem Martiňákem obsahuje redakční článek pana Štětky řadu nepřesností, či dokonce nepravd, které jsem nikdy neřekl, a netuším, kde ke zveřejněným zprávám pan Štětka přišel. Znovu se projevilo to, že pokud novinář vyslechne kohokoliv a následně neumožní před zveřejněním korekturu článku, k ničemu dobrému to nevede a přinese článek pouze budoucí spory.
Tak především musím konstatovat, že nikdy nebylo prokázáno, že v kontejneru nějaký hašiš byl. Velmi podivné bylo to, že v ukrajinských novinách se objevily články o kontrabandu hašiše dříve, než o tom oficiálně vědělo velvyslanectví Ukrajinské republiky v Praze. Podle původní zprávy v novinách se jednalo o 14,5 tuny hašiše, pak pouze dvě tuny a nakonec okolo šesti tun. Nutno konstatovat, že hašiš, údajně lisovaný do tvaru parket, je podle odborníků nesmysl. Tyto údajné parkety hašiše se podivuhodně následně ztratily, takže nemohly být ani předloženy kompetentním orgánům České republiky a Interpolu. Pracovník Ukrajinského velvyslanectví v Praze , konzul pan Pritula, odvolaný z ČR v létě 2000, který se mnou záležitost projednával, odmítl moji žádost o spisovou dokumentaci k celému případu s tím, že záležitost je tajná, záležitost vyšetřuje na Ukrajině jakýsi soudruh generál (doslova řekl tavárišč) a tento není povinen se někomu zpovídat. Pokud vím, údajný hašiš neviděl ani český konzul na Ukrajině. Pan konzul Pritula v květnu 1998 mi v Praze na závěr našeho rozhovoru řekl, že moje žádost o prokázání údajných drog je bezpředmětná, a rozloučil se slovy: Byl hášiš, nět hášiš, nádo zabiť. Tímto krásným vyjádřením oficiálního představitele Ukrajiny v ČR měl pro mě drogový případ skončit. Díky panu Štětkovi a jeho článku v týdenníku EURO však bohužel neskončil.
Vědomé obvinění mé osoby panem Martiňákem je nejen za hranicí slušného chování, ale i zákona. Veřejné tvrzení, že jsem organizoval pašování hašiše přes ČR, a to v takovém rozsahu (šest tun), že mě to mělo získat finanční prostředky na dluhy, je natolik závažné obvinění, že jsem požádal pana Martiňáka o předložení nepochybných důkazů pro jeho tvrzení. Po uplynutí přiměřené lhůty podám trestní oznámení vůči autorovi příspěvku, tedy panu čtenáři Martiňákovi z Čelákovic, a budu se v civilním řízení dožadovat ochrany mojí osobnosti. Zda se jedná o pomluvu, či nikoliv, nechám na orgánech činných v trestním řízení.
V každém případě však nehodlám připustit to, aby pan Martiňák na stránkách Vašeho týdenníku zcela beztrestně se dotýkal mé cti a obviňoval mne z velmi závažného trestného činu. Na dokreslení pravdivosti svých slov pak dokonce uváděl i údajné důvody, které mne měly vést k tomu, že jsem toto svinstvo organizoval.
Dnes se patrně nikdo nedoví ani to, zda hašiš vůbec existoval. Pravdou zůstává, že nikdy oficiálně předložen nebyl. Proto se logicky dodnes nikdo z kompetentních orgánů v ČR případem nezabýval. Tvrdí-li údajně podle článku pana Štětky pan Skarabella, příslušník Policie ČR, že případem se zabývá SPOK, jedná se o další zjevný nesmysl a pokud pan Skarabella opravdu něco podobného říkal (což po jiných zkušenostech s panem redaktorem Štětkou beru s rezervou), jedná se o zjevné porušení jeho povinností policejního rady, což nehodlám dále rozvíjet. Možná, že pan Martiňák, v rámci ochrany své osoby před budoucím stíháním pro pomluvu, nějaký hašiš z Užhorodu předloží. Velmi by mne tím překvapil, avšak nyní je na tahu on, neboť závažná obvinění vznesl, nechť je tedy doloží.
Velmi podivné se v této souvislosti jeví chování konkursního správce pana JUDr. Urbana. Pan Martiňák mluví pravdu, tvrdí-li, že tahač LIAZ i kontejnerový návěs v mém majetku, byl ke dni 16. 2. 1998 na Ukrajině. Tento nikoliv zanedbatelný majetek je součástí konkursní podstaty, a měl by být tedy ku prospěchu věřitelů ošetřován a samozřejmě vydán zpět do ČR a následně prodán k uspokojení věřitelů. Opakovaně jsem jej k tomuto úkonu vyzval, a to zejména před únorem 2000, kdy flotilu kamionů a návěsů MKD v reálné hodnotě ke 100 mil. Kč prodal zajisté se souhlasem věřitelského výboru za pouhých 20 mil. Kč firmě ČSAD Mělník a.s., tedy firmě, které tehdy před necelým rokem prodal vnitrostátní autobusovou dopravu včetně provozovny ve Staré Boleslavi a areálu v Kostelci nad Labem za cenu také tak lidovou. Jsem přesvědčen o tom, že pan správce zajisté věděl, co dělá, a je pouze otázkou, zda to bylo v zájmu věřitelů a získání co největších finančních zdrojů. Docela by mne zajímalo, jak naložil se zakoupeným majetkem na Ukrajině pan inženýr Studenovský z ČSAD Mělník, a. s., a jak o majetek akcionářů pečuje. Snad se to někdy dozvím…..
Pan Štětka se na jiném místě v článku zmiňuje o mém údajném sponzorování hokejové Slavie. Konstatuji, že jsem ortodoxním sparťanem a Slavii bych nikdy nesponzoroval. Ptáte se, jak je možné, že na ledě v Edenu se objevila moje reklama?
Ředitel firmy Petr Březina v rámci své kompetence rozhodl o tom, že moje firma bude výhradním dopravcem hokejové Slavie, z čehož plynulo pro firmu mnoho zájezdů, které Slavia platila. Jak jsem pochopil z vysvětlení pana Březiny, jednalo se o dobrý obchod pro naši firmu a patrně ke stejnému názoru došel i konkursní správce pan JUDr. Urban, neboť reklama byla dlouhou dobu na ledě v Edenu i po 16.2.1998. O sponzoring v žádném případě nešlo, v tom se pan Štětka a týdenník EURO velice mýlí, tvrdí-li něco podobného. Bylo by možná i dobré, kdyby pan Štětka své tvrzení přehodnotil na základě pravdy. Ostatně nikoliv pouze v případě hokejové Slavie. Jsem připraven mu v tom osobně pomoci, projeví-li zájem pravdu znát.
Český člověk má zafixováno ve své mysli a představách to, že je-li někdo z něčeho obviněn, je apriori vinen a takto se na něj pohlíží na veřejnosti. Je to zajisté chyba. Obvinit někoho z čehokoliv je hrozně snadné a velmi těžko se tomu brání. Obdobné pocity mám i já, neboť se pouze velmi těžko postupně domáhám spravedlnosti. Řada obvinění proti mně vznesených již padla, ostatní dosud trvající v rukou pana Skarabelly jsou podle mého názoru obdobně nepodložená. Problém je v tom, že obvinění kohokoliv je pro senzacechtivé čtenáře mnohem zajímavější než sdělení, že už obviňován není. A senzace přece živí novináře a jejich deníky, týdeníky. Zůstává stranou etika a již vůbec nikoho z novinářů nezajímá, jak je člověku, o kterém v novinách píší, že je drogový dealer. Opakuji, že něco podobného si nedovolil ani bulvár. Pro pana Martiňáka bude mít šíření jeho nepravdivých názorů a tvrzení cestou Vašeho týdeníku nežádoucí dohru. Jednou však jsem musel říci dost. Dost útoků na moji osobu, dost beztrestného pomlouvání. To, že se tak stalo pod vlivem rodiny a přátel, kteří mě léta znají, a nikoliv jako moje osobní rozhodnutí, pouze dosvědčuje, že já sám osobně mám již dost nežádoucí publicity, avšak své cti si ještě vážím.
JUDr. Jan Hofmann
