Návrh předpisu o nakládání s odpady přichází do nejkritičtější doby
Trefovat se do návrhu odpadového zákona se stalo vítanou příležitostí pro komentátory od Haló novin po MF Dnes, byť se dotyční pánové a dámy neobtěžovali pohlédnout pod pokličku problémů, které má řešit. To, že se recyklační cyklus dostal do vážné odbytové krize, je v očích kritiků vinou tohoto systému. Na rozdíl například od „bezúhonného“ automobilového průmyslu, jenž se dostal do podobných potíží, ale jemuž se změkčuje tvrdý dopad šrotovným a snižováním daní. Přičemž obojí souvisí, neboť druhotné suroviny se údajně až do 70 procent podílejí na výrobcích pro nová auta. Když omezují výrobu hutě a ocelárny, omezuje se i to, co se do nich shora sype, tedy i železný šrot. Toho ovšem velice záhy bude nedostatek, protože kvůli pádu výkupní ceny a opatřením proti krádežím kovových předmětů se zcela ochromil jeho tradiční sběr. Nový zákon má přitom kritizované recyklační toky ještě utužit. To se jistě neobejde bez tisíců věcných i povrchních připomínek z různých zájmových stran. Zpochybňovat recyklaci jako takovou je však jako rozmlátit stroje v manufakturách. Ani energetické využití nesmí stát proti recyklaci, ale vedle ní. Česko dosud ostudně ukládá 80 procent netříděných komunálních odpadů na skládky. V této směsici je dost příležitostí pro všechny druhy opětovného využití odpadů, od zplyňování či kompostování až po spalování.
Střela tvrdého kalibru
Komentátor Práva dokonce označil chystaný zákon za ekoteroristický a navrhované zvýšení limitu poplatků za odvoz komunálních odpadů za zvýšené daně a berně. Problém tkví v tom, že bez možného zvýšení poplatků by v likvidaci odpadů plavaly obce. Ty tam by zůstaly sny radních o rekonstrukci chodníků či o zlepšení služeb pro občany. Což se do značné míry už stalo. Dostat nečekaně málo za vytříděné PET láhve, vůbec nic za sběrový papír a ještě si připlatit za směsný plast je po loňských recyklačních hodech velice prekérní situace, ale ještě ne tragédie. Tou by naopak bylo, kdyby se přestalo třídit a veškerý odpad by za tisíce korun šel na skládku nebo do spalovny. Příčinou krize financování odvozu komunálního sběru tedy není recyklace, ale naprostý propad předpokládaných zisků za její produkty. A pomyslnou koulí na nohách starostů naopak zůstává skládkovaný nebo spalovaný netříděný odpad.
Ministerstvo životního prostředí však nebylo jediné, jež si tíživé situace obcí povšimlo. Ministr financí Miroslav Kalousek připravil do vlády obdobný návrh, který by místo tisíce korun z textu zákona umožnil vybírat od občanů dokonce 1250 korun. Kalousek nakonec od svého návrhu odstoupil. Místopředseda Svazu měst a obcí Jaromír Jech však přesto orodoval, aby vláda přijala vyšší návrh, který by byl nejspíš i dříve schválen a dříve by platil.
Nižší limit z návrhu zákona zdaleka není tou největší výhrou pro občana. Tou je navrhovaná pohyblivá výše – kdo produkuje méně odpadu do menší popelnice a při delším intervalu odvozu, platí méně. „Na hlavu“ by se platil jen základ 250 korun. Těm, kteří netřídí, by městský nebo obecní úřad vyměřil dalších 750 korun. Ostatním podle skutečně odváženého množství komunálního odpadu.
Požehnané berně
Politickou shodu mezi ministerstvy životního prostředí, průmyslu a obchodu a financí lze očekávat při prosazování nižší daně DPH pro produkty recyklace. Místopředseda vlády Martin Bursík s tímto záměrem předstoupil minulý týden i před Radu EU pro životní prostředí. Ta vyzvala Evropskou komisi, aby pomohla zvýšit opětovné využívání a recyklaci surovin. A aby navrhla politické nástroje, jak čelit propadu odbytu na trhu s druhotnými surovinami.
Obce, které na svém území trpí existenci skládky, budou od roku 2011 dostávat do obecní pokladny 500 korun za každou uloženou tunu. Poplatky se do roku 2015 budou zvyšovat na 1300 korun. Zbylých 800 korun z každé tuny uložených odpadů si mezi sebe rovným dílem rozdělí kraj a Státní fond životního prostředí s podmínkou, že se vrátí do ekologických investic, zejména v odpadovém hospodářství. Tím výhody končí. Pro ukládajícího musí být poplatky nevýhodné, aby raději volil sofistikovanější způsob jeho likvidace – od opětovného využití přes recyklaci až po spálení.
Svoboda pro drobné podnikatele
Zákon navrhuje zvýšit minimální hranici pro hlášení o produkci odpadů z 50 na 100 tun, u nebezpečných odpadů z 50 na 100 kilogramů. Pouhé zdvojnásobení limitu osvobodí dvě třetiny podnikatelů od zbytečného papírování, deset tisíc zbylých producentů odpadů to vyřeší po internetu. Mimo přísnou kontrolu se tímto opatřením vymkne pouhých jeden a půl procenta celkového množství dosud sledovaných odpadů. Náklady na evidování se tím smrsknou skoro o 100 milionů korun.
Námět je to tak působivý, že poslanci z výboru pro životní prostředí nechtějí čekat na zdlouhavou proceduru schvalování zákona a hodlají tento „protibyrokratický návrh“ prosadit samostatně jako poslaneckou iniciativu.
Igelitová hysterie
Nejvíc mediální scénu v minulých dnech rozrušil návrh na povinné zpoplatnění plastových tašek v supermarketech. Tím pro některé komentátory končí svoboda podnikání. Stejnými argumenty v polovině devadesátých let bili někteří aktivisté do zálohového systému skleněných láhví, až se na několik let naprosto zbortil a v minerálkách a slazených vodách otevřel cestu později tolik kritizovaným PET láhvím.
Nicméně zákaz prodeje tašek v Irsku snížil jejich podíl v komunálním odpadu z pěti procent na čtvrt procenta ke spokojenosti 91 procent Irů, kteří jsou zřejmě jiné nátury než čeští komentátoři. TV Nova si u pokladen dvou různých pražských supermarketů, z nichž v jednom tašky rozdávali a v druhém nikoli, udělala hodinový „průzkum bojem“. Prozradil, že Češi se od Irů příliš neliší. Tam, kde to jinak nešlo, si koupili jen 70 tašek. Hodinový rozdíl mezi oběma obchodními místy byl ovšem 2000 igelitek.
Problémy kompostování, bioplynu na vytápění, nebo dokonce pro společnou výrobu elektřiny a tepla a zejména věčná rivalita mezi materiálovým a termickým využitím tak jednoduše ověřit nejdou. I to je ovšem předmětem odpadového zákona a zaslouží si mnohem detailnější pozornost než legrácky s igelitkami.
