Neexistuje křišťálová koule, která by zjevovala budoucnost. Lidská společnost vždy bude překvapována svým vlastním vývojem, protože ten je určován příliš mnoha komponenty (matematik by řekl příliš mnoha neznámými), než aby byl jednoznačně daný výsledek. P ředvídavost má šanci jen na kratších úsecích dějin, když vystoupí do popředí jednotlivé silné a dynamické tendence - třeba jen regionální, ne-li už přímo globální.
Od poloviny dvacátého století byl vývoj světa velmi určován politikou (a iluzemi) Moskvy. Ještě před patnácti lety byly reformy, o které se pokusil Michail Gorbačov, motivovány jasnou a cílevědomou snahou. Nešlo o nic menšího, než zaujmou t čelné místo v globálním pelotonu, jehož pohyb určí další vývoj světa. Všichni známe výsledek: poslední mesiášský pokus komunismu šturmovat nebe ztroskotal. Nejvýznamnějším důsledkem krachu ideologického experimentu byl rozpad SSSR a vzápětí i zesilující koroze vnitroruských poměrů. Dnes na východě nad rozpadem SSSR naříkají už jen nepoučitelní ideologičtí dogmatici. Jinak řečeno: všichni ostatní pochopili, že fungující společenský systém se musí vytvořit jinak. Dobře to pochopil také Boris Jelcin. Bill Clinton nenapsal do prvního čísla letošního týdeníku Time jen jakousi nekrologickou zdvořilost, když prvního ruského prezidenta vylíčil jako stateč ného a cílevědomého člověka. Jelcin jako vůdčí osobnost měl zajisté mnohé chyby. Největší z nich zřejmě byla jeho pramalá znalost zákonitostí jakékoli jiné ekonomiky než sovětské.
Politický postřeh týkající se mnoha klíčových faktorů se však Jelcinovi upřít nedá. V rozhovoru s jedním ze „svých premiérů Viktorem Černomyrdinem třeba poznamenal: „Dělali jsme mnohé (hospodářské) reformy podle nepatřičných metrů. Stejně hloupě, jako kdyby Tupolev dělal letadla ne podle zákonů aerodynamiky, ale hydrodynamiky. Byl by měl ještě štěstí, kdyby z toho pak byla aspoň nepromokavá ponorka. Ale my ne, takže nám teče do bot.
Boris Jelcin se za svou dekádu nemusí stydět. Jedné věci rozuměl znamenitě - gramatice moci. Během svých deseti let nedal komunistům šanci, aby se znovu chopili vesla, i když se v řadě oblastí sociální situace propadala a stále ještě propadá až na samý práh zoufalství 30, možná až 35 milionů lidí.
Vladimír Putin si získal Jelcinovu důvěru v několika směrech. Předkládal mu po řadu měsíců hospodářské analýzy naprosto bez příkras a jeho politická hodnocení nikdy nepostrádala náměty pro personální změny. A hlavní byly rozbory strukturálních slabin cel é mocenské sféry. Proto mohl odcházející prezident hrou „škatule - škatule - hejbejte se překvapovat nejenom své oponenty, ale i příznivce. A koneckonců, častokrát zaskočil i tým vlastních poradců.
V ministru Iljovi Klebanovi našel Putin „ruského Hefaista“ , čili hlavního strážce a inspirátora dalšího vývoje ruského vojensko-průmyslového komplexu. V Černomyrdinovi, který označil Putina za nejschopnějšího ruského muže a nejvhodnějšího Jelcinova následníka (aniž by to díky kontextu řady kritických připomínek zavánělo servilitou), může nynější prozatímně úřadující prezident najít důležitého spojence při vytváření nových energetických koncepcí, jež jsou pro ruské hos-podářství životně důležité.
Už nyní je zřejmé, že si je Vladimir Putin velmi dobře vědom hlavní křehkosti ruské ekonomiky: katastrofální zaostalosti zemědělství a na agrární sektor navazujících zpracovatelských odvětví. První ruský prezident míval kdysi i viceprezidenta. Tím byl generál Alexandr Ruckoj, rodák z Kurské oblasti, která před sto lety patřila k sýpkám ruské země. Jelcin Ruckého pověřil, aby zemědělcům „šéfoval a generála to urazilo. Bral jako ponižující, že se má (válečný hrdina z Afgani stanu!) „patlat v hnoji . Ale Ruckoj, ještě za doby perestrojky osobní přítel Jelcina, tím promarnil možná největší šanci svého života. Nepochopil, že kdo po- zvedne, nebo aspoň dá rozhodující impuls k zmrtvýchvstání ruské půdy, bude mít klíčový podíl na začátku moderní doby pro celý ruský stát. Vladimir Putin zatím horečně hledá (a ještě nenachází) někoho, kdo by přišel se strategií hospodářského oživení venkova. Ale už opakovaně řekl, že agrární program musí být věcí kardinální.
Čečensko a Kavkaz bude ještě dlouho krvácející ranou. A politickým stigmatem starých dob koloniální expanze carů. Ale v ruských i globálních souvislostech se, myslím, válka za Elbrusem příliš přeceňuje. Moskva ji vnímá jako úklady pr oti svým naftovým zájmům, ba ještě víc: snahu podminovat integritu ruské-ho státu. Nejvýznamnější je po- slední telefonický rozhovor Putina s ázerbájd- žánským prezidentem Hejdarem Alijevem, z něhož vzešla myšlenka svolá- ní Celokavkazské konference. Rusko, Ázerbájdžán, Arménie a Gruzie by měly usednout u jednoho stolu a možná dojít až k jakémusi „kavkazskému Teheránu či Postupimi .
Možnosti míru by měly souviset se světovým ovzduším politicky dořešit to, co už by v nové kapitole novověku neměly řešit zbraně - ať už ve službách velmocenských, či náboženských. Jednou se jednat musí, je-li to možné na Blízké m východě, v Irsku, v řadě dalších míst. I pro Rusko platí zákonitosti dějin. Jen přijetí jejich působnosti bývá ve světě různě bolestivé.
