Žaloby na sto způsobů

Kvůli finanční krizi se mezi sebou soudí firmy, jednotlivci i státní úřady

Finanční krize, spojená s pády bank, obřími ekonomickými ztrátami a vzájemným obviňováním, kdo za vše může, vnesla do obchodního světa velké sváry. Není proto divu, že stoupá také počet soudních sporů mezi účastníky těchto složitých finančních operací. Podle aktuální studie britské právnické kanceláře Lovells jde o osm samostatných kategorií žalob. Ty nyní vesměs řeší soudy ve Spojených státech amerických. Nové případy se ale objevily také u soudů v zemích Evropské unie nebo v exotičtějších destinacích, k nimž patří hlavně různé daňové ráje typu Kajmanských ostrovů.

Nespokojení dlužníci První kategorií soudních sporů vzniklých v důsledku finanční krize jsou žaloby individuálních vlastníků hypoték, kteří se obvykle nechali nalákat nabídkou některé ze zprostředkovatelských společností. Tyto půjčky se po vypuknutí krize ukázaly být mnohem méně výhodnými než banky a jejich obchodní zástupci původně slibovali. Řada Američanů má nyní se splácením úvěru vážné problémy. Proto se stovky majitelů domů rozhodly soudit s poskytovateli, které obviňují z podvodů, nátlaku a nekalých obchodních praktik. Tyto žaloby musejí soudy řešit s velkým důrazem na detaily, zejména o tom, jak poskytovatelé půjček s klienty jednali, co jim přesně slibovali a jakými argumenty se je snažili přesvědčit k uzavření hypotéky.
Příkladem podobné žaloby může být případ z Kalifornie, kdy majitelé domů zažalovali zkrachovalou banku Lehman Brothers a zprostředkovatele hypotečních úvěrů First Alliance za porušení zákonem stanovených obchodních pravidel. Firma podle obvinění postupovala při prodeji hypoték agresivně a zamlčovala důležitá fakta. S tímto obviněním se ale svezl i poskytovatel hypotéky banka bratří Lehmanů. Ta totiž kvůli své spolupráci s First Alliance měla podrobné informace o způsobu, kterým tento zprostředkovatel půjček postupuje. Měla prý proto vědět, že její partner porušuje pravidla.

Podvádějící finanční ústavy Vedle žalob jednotlivých poškozených se obhajoby práva ujímají také zástupci výkonné moci - američtí státní návladní. Ti v několika státech vznesli žaloby proti bankám a jiným poskytovatelům hypoték. Obviňují je z toho, že nabízené produkty byly z hlediska své struktury neférové, a banky proto nemohou po klietech vymáhat jejich splnění. To se týká především takzvaných Adjustable Rate Mortgages (ARM), tedy hypoték, jejichž úroková míra se pravidelně mění v závislosti na mezibankovních sazbách. Pochybné jsou podle návladních také hypotéky na celou hodnotu nemovitosti. Nejvyšší soud státu Massachusetts nakonec rozhodl, že hypotéky mohou být za určitých okolností považovány za „neférové“. V takovém případě mají dlužníci dostat právo přizpůsobit poplatky svým možnostem.

Bezpečná alternativa Samostatná kategorie sporů vznikla z takvaných auction-rate securities, tedy dlouhodobých obligací, jejichž úroková míra se pravidelně mění podle toho, jak je draží obchodníci s cennými papíry. Předtím, než v únoru letošního roku trh zkolaboval, měli investoři v těchto papírech uloženo 330 miliard dolarů. Po začátku krize ale už o jejich koupi není zájem a staly se neprodejnými. Kupci těchto instrumentů se bouří a žalují banky, které své produkty označovaly za velmi bezpečnou a likvidní alternativu hotovosti nebo fondů peněžního trhu.

Sami mezi sebou Na hypoteční krizi a následný propad hodnoty akcií doplácejí také firmy, které se zabývají takzvaným asset managementem, tedy správou aktiv svých klientů. Ty ale nežalují pouze jejich nespokojení zákazníci, ale také jejich někdejší partneři z bankovního sektoru. Příkladem může být jedna z nejvýznamnějších žalob celé vlny, kdy britská banka Barclays pohnala před soud společnost Bear Stearns Asset Management. Federální soud vyslechl obvinění, že americká banka přiměla britský protějšek k velmi nevýhodné investici do hedgeových fondů registrovaných na Kajmanských ostrovech. Aktiva v tomto fondu byla totiž zajištěna právě nekvalitními hypotékami. Když v důsledku krize cenné papíry, do nichž fond investoval, ztratily na hodnotě, zajištění již bylo nefunkční a Barclays přišel o investované peníze. Britská banka proto zažalovala Bear Stearns a manažery fondu za podvod.

Pojišťovny bez odpovědnosti Další kategorií žalob, které s sebou krize přinesla, jsou spory doprovázející pojistné smlouvy a takzvané credit default swaps (CDS). Jde o zvláštní typ transakce, která funguje jako jištění pro případ prodlení se splátkou úvěru anebo pro případ jiných finančních potížích. Jednotlivé strany si v rámci smlouvy vyměňují obchodovatelné cenné papíry, a tím snižují míru rizika. Žaloby, které se objevily, vedou pojišťovny a poskytovatelé těchto záruk. CDS totiž investoři často používali jako jištění u hypoték méně bonitním klientům. Poté, co trh s těmito druhořadými hypotékami zkrachoval, mají zajišťovatelé obavu z ohromných sum, které budou muset hypotečním ústavům vyplatit. Proto se raději rozhodli napadnout u soudu celý systém poskytování těchto půjček jako nespravedlivý a pochybný.

Rozhněvaní akcionáři Velkou skupinou žalob jsou ty, které k soudu podali akcionáři nejrůznějších společností, především bank, makléřských firem a zprostředkovatelů půjček. Mnoho z těchto firem nemělo žádnou přímou vazbu na hypoteční oblast; provinily se pouze tím, že investovaly do hypotečních zástavních listů a jiných cenných papírů zajištěných nekvalitními hypotékami. Tato aktiva potom figurovala v účetních výkazech, přestože jejich zapsaná cena byla velmi nadsazená a po začátku krize se rapidně propadla. To přinutilo firmy k odpisům v hodnotě milionů i miliard dolarů. Akcionáři poté v několika případech protestovali s odůvodněním, že finanční ústavy údaje o hodnotě aktiv úmyslně zkreslovaly. Mezi firmy, které z těchto důvodů podílníci žalují, patří obří pojišťovna AIG, banka Morgan Stanley či významný investiční fond Kohlberg Kravis Roberts.

Ratingové agentury jako média Předposlední samostatnou kategorií jsou soudní spory, které vznikly kvůli takzvaným Structured Investment Vehicles (SIV), což je zvláštní kategorie společností, obvykle založená bankami za účelem investice do rizikových aktiv. Fungují v podstatě jako fondy, které získávají peníze vydáváním krátkodobých cenných papírů a dále je půjčují, tentokrát ale s dlouhou dobou splatnosti. Rozdíly v úrokových mírách potom představují jejich zisky. Poté, co tyto velmi rizikové fondy začaly krachovat, řada z jejich investorů zažalovala nejrůznější subjekty, zejména banky, jež je založily, ale také manažery portfolií a v neposlední řadě ratingové agentury. Rozhodnutí o osudu těchto firem, jako je Moody’s nebo Standard & Poor’s, se ve Spojených státech pozorně očekává, protože může přinést převrat v soudní interpretaci prvního dodatku americké ústavy. Hodnotící agentury se totiž po léta obviněním ze špatně spočítaných ratingů firem nebo investičních produktů bránily specifickým způsobem. Tvrdily, že jsou ve své podstatě zástupci médií, a jsou proto chráněné prvním dodatkem, který stanovuje prakticky absolutní svobodu tisku.

Mezinárodní žaloby Složité finanční transakce, které předcházely hospodářské krizi, často zahrnovaly mezinárodní prvek. Nejen proto, že spolu obchodovaly banky například z USA a z Evropy či Asie. Mnoho investičních fondů totiž bylo registrováno v takzvaných daňových rájích typu Baham či Kajmanských ostrovů. Proto se například část žalob v již zmíněném sporu bank Barclays a Bear Stearns projednávala u Nejvyššího soudu Kajmanských ostrovů. Na rozhodování o sporech vzniklých následkem finanční krize má velký vliv i soudnictví států, které krizí zdánlivě zasaženy nebyly.