Podtitul: Lesy ČR navrhují ovládnout Správy parků
Národní lesnický program, který v roce 2008 schválila vláda, pozvolna začíná nabývat konkrétních kontur. Pravidelně se schází Koordinační rada programu a její expertní skupiny, aby připravovaly jeho realizaci a potřebné úpravy zákonů. Podněty pro práci skupin může předkládat úplně každý, stačí, když je zavěsí na patřičnou webovou stránku.
Mezi stovkami stran takto shromážděných textů se objevil návrh Lesů ČR (LČR), umístěný na internet 14. května. Teprve bude projednáván v rámci jedné ze sedmnácti „klíčových akcí“, mezi něž byla problematika lesnického programu rozdělena. Nicméně už dopředu vyvolává zájem. Proti námětům jednotlivých odborníků bude stát návrh ekonomicky silného subjektu, o jehož velké vlivové sféře nemůže být pochyb.
V systému ochrany přírody padl revoluční návrh – převést Správy národních parků jako samostatné účetní jednotky k lesnickému státnímu podniku. Zároveň LČR chtějí „zajistit financování národních parků bez nároků na státní rozpočet“. Z toho zřejmě vyplývá, že si na svoji existenci budou muset vydělat, a to zejména prodejem dřeva. Dalším cílem je „stabilizovat lesní ekosystémy kvalitním managementem lesnických činností“, což by nejspíš vylučovalo koncepci přirozených přírodních procesů v bezzásahových zónách a kromě toho by mohlo znamenat ztrátu smyslu vyhlášení těchto území národními parky včetně ztráty mezinárodní prestiže a možných sankcí ze strany EU. Následně návrh požaduje „omezit bezzásahové zóny a podpořit tak místní zaměstnanost v lesním hospodářství a navazujících dřevozpracující oborech“. Ovšem při současném systému zadávání zakázek na těžební práce, které může vysoutěžit firma zdaleka, není jistá ani naděje, že návrh podporuje zaměstnanost místních dodavatelů prací.
O ochraně přírody a krajiny jako takové, kvůli níž byly národní parky zřízeny, se v textu nepíše. Není vyjádřena ani vůle vnímat lesy národních parků jako lesy zvláštního určení, v nichž se těží jen okrajově.
Jenže v návrhu jde o mnohem víc. Požadovaný převod správ národních parků do LČR by znamenal změny kompetencí mezi ministerstvy životního prostředí a zemědělství. Jak na to bude slyšet ministr životního prostředí Pavel Drobil, který byl až donedávna předsedou dozorčí rady LČR a v ochraně přírody je nováčkem?
Demokracie znamená mlčet?
Jaký je cíl přesunu? „Koncentrovat správu lesů výhradně pod resortem ministerstva zemědělství. V rámci působnosti ministerstva životního prostředí ponechat jediný dozorový orgán – Českou inspekci životního prostředí,“ píše se v návrhu.
Samozřejmě, koordinační rada Národního lesnického programu může návrh na doporučení expertní skupiny odmítnout a nepřijde ve vládě na přetřes. O všem rozhoduje dvoutřetinová většina hlasů členů Koordinační rady. Je sestavena rozmanitě, nejen z lesníků a profesionálních ochranářů. Jsou v ní i vědci nejrůznějšího zaměření, ministerští úředníci, myslivci, krajský hejtman i zástupce Zeleného kruhu coby asociace ekologických organizací, a tak konsenzus vzniká ztěžka. Zato je nezpochybnitelný. Už sám Národní lesnický program se rodil na této demokratické bázi. Když byl schválen, byli všichni spokojeni. Nikomu se nestalo, že by byl prostou většinou převálcován a umlčen.
Dodržování demokratického principu se dovolává i výrobně technický ředitel Lesů ČR Vladimír Krchov. Nelíbí se mu, že se jejich materiál veřejně přetřásá dřív, než o něm mohla vzniknout jakákoli diskuse v expertní skupině. Žádnému jinému návrhu se to dosud nestalo, přestože všechny jsou od počátku komukoli veřejně přístupné. Žádný ovšem nepožadoval tak klíčové přesuny kompetencí mezi ministerstvy, navíc ve prospěch autorů návrhu.
Krchov ubezpečuje, že žádná zvláště chráněná území nejsou návrhem dotčena a nejedná se o jejich omezení, rušení nebo cokoli jiného. Nicméně ve vlastním textu návrhu není jediné slůvko o odpovědnosti za ochranu přírody, respektive jak Lesy ČR chtějí této odpovědnosti na území národních parků dostát.
„Na začátku byla domluva, že Národní lesnický program bude vznikat nepoliticky. Tím, že byl veřejný návrh LČR vytržen z projednávání dřív, než mohla proběhnout odborná diskuse, byl zpolitizován. A to je špatně,“ argumentuje Krchov.
Zákon sem, zákon tam
Převést právo hospodaření v lesích národních parků na LČR by si vyžádalo změnu samotného principu ekologické legislativy. Veškeré využití národního parku musí být podřízeno zachování a zlepšení přírodních poměrů a musí být v souladu s vědeckými cíli, sledovanými vyhlášením parku. Tak to určuje zákon na ochranu přírody a krajiny. A zároveň vylučuje, aby se lesy národního parku řadily do lesů hospodářských. To neladí s principy hospodaření ve státním podniku, jehož posláním je vytvářet zisk z lesního hospodaření.
„Jsme jim trnem v oku. V našich lesích zvláštního určení se netěží kvůli byznysu, prodej dříví je jen vedlejším efektem. Mnozí lesníci vidí vzrostlé stromy v parku a už je přepočítávají na peníze. Tak správce parku myslet nesmí,“ poznamenává ředitel Národního parku Podyjí Tomáš Rotröckl.
V návrhu dále není ani zmínka o managementu jiných ekosystémů, které jsou v národních parcích zařazeny do lesního půdního fondu jako rašeliniště a alpínské hole v Krkonoších, skalní útvary v Českém Švýcarsku nebo podmáčené smrčiny a slatiny na Šumavě. Ochrana ekosystémů v národních parcích by však měla mnohonásobně převyšovat jakékoli zájmy produkční. Proto důrazný požadavek na samofinancování národních parků svědčí o naprostém nepochopení jejich úlohy. Do stejné kategorie patří i návrh omezit bezzásahový režim v nejcennějších lesních porostech.
A jestliže by se návrhu LČR podařilo pokazit českou environmentální legislativu a přizpůsobit zákony jejich představám, s evropskými směrnicemi by nepohnuly. A s těmi je současný management národních parků v souladu.
Každý na svém písečku
„V žádném případě se nejedná o rušení národních parků,“ zdůrazňuje Krchov a vysvětluje, že snahou LČR není vymýtit ochranu přírody, ale vrátit model, který u nás fungoval před rokem 1992. Tehdy ovšem v porostech hospodařily státní lesy a ochránci přírody se starali o brouky a o kytičky. Ještě pamatuji na několikahektarové krkonošské holoseče, například v Labském dole, které se v následujících letech podařilo zahladit až za velice nákladné pomoci holandské nadace Face.
Jako svůj současný vzor spatřují LČR situaci na Slovensku. Kde například tatranské ochranáře vytlačili do pronajatých prostor v podhůří a reprezentativní budovy uprostřed Štrby slouží jako kanceláře lesníkům. Úměrně domům mají obě instituce slovo i v parku.
„Nechápu motiv, proč o to tak usilují,“ komentoval snahy Lesů ČR náš největší podnikatel v lesnictví Jan Mičánek. Není ovšem milovníkem ochranářů, bezzásahový režim na Šumavě se mu nezamlouvá stejně jako LČR. Ale jestliže se někdo pro něj už jednou rozhodl, a ví proč a zná cíl, pak by měl podle Mičánka dostat 100 let na to, aby o svém záměru přesvědčil. Každých pět let otáčet od bezzásahovosti k těžbě a naopak je podle něj to nejhorší, co les může potkat.
Každopádně se to LČR povedlo – diskuse se už dopředu vede o národních parcích, ne o kritizovaných způsobech prodeje dříví ze státních lesů, jež jistě bude hlavním tématem „klíčové akce“ číslo 17: Lesy ve vlastnictví státu.
