Národní muzeum otrokářství má připomínat...
….ohavnosti, z nichž mají firemní dárci strach
Ta myšlenka napadla tehdejšího virginského guvernéra L. Douglase Wildera v roce 1992, když stál před „bránou, odkud není návratu“ na ostrově Gorée u senegalského pobřeží. Je to místo, odkud byli nesčetní Afričané posíláni v železech jako otroci do Ameriky. O rok později na konferenci v Gabonu se Wilder veřejně přiznal ke své utkvělé představě vytvoření národního muzea otrokářství. V posledních třinácti letech se snaží proměnit svůj sen představující 200 milionů dolarů ve skutečnost ze skla a betonu.
Čeká ho dlouhá cesta. Pětasedmdesátiletý Wilder, vnuk otroků a v současnosti primátor Richmondu, bývalého hlavního města Konfederace, má podporu takových postav ze světa zábavy, jako jsou Bill Cosby a Ben Vereen, který hrál postavu Chicken George v televizní minisérii Roots (Kořeny), a významných historiků, například Johna Hopea Franklina z Dukeovy univerzity. K vytvoření jakéhokoli muzea je však téměř nezbytné mít finanční dary od různých firem. A Wilder zjistil, že se příliš společností nehrne do toho, aby přispěly na záměr spojený s nejvytrvalejším hříchem Ameriky.
„PŘÍLIŠ CITLIVÉ“
Pracovníci muzea uvádějí, že dostali 50 milionů dolarů ve formě příslibů nebo darů od korporací i jednotlivců, což bylo loni korunováno jedním milionem dolarů od komika Billa Cosbyho. Mezi korporátní donátory patří Wal-Mart, Wachovia Bank, Dominion Power a Philip Morris. Jiní ale váhali, zda se mají v této věci angažovat. Wilder to líčí takto: „Říkají: ,Je to příliš citlivé. Pokoušíte se jen otevírat staré rány.'“
Vládou podporovaná Smithsonian Institution, sídlící dvě hodiny jízdy na sever od Richmondu, plánuje otevření Národního muzea afroamerické historie a kultury. Tento projekt, který má být umístěný ve Washingtonu, bude mít mnohem širší záběr. V jeho dozorčí radě jsou takové podnikatelské veličiny jako Oprah Winfreyová, předseda a výkonný ředitel společnosti Time Warner Richard D. Parsons, zakladatel televizní stanice Black Entertainment Television Robert L. Johnson a předseda představenstva společnosti American Express Kenneth I. Chennault.
V radě Wilderova muzea otrokářství žádní význační předsedové akciových společností nejsou. (Wilder tvrdí, že se v příštích měsících postará o to, aby se to změnilo.) Po letitém úsilí najít umístění a pomalém shromažďování financí Wilder přiznává, že se jeho původní cíl, aby bylo muzeum otevřeno v roce 2007, nepodaří splnit.
Veteráni z oboru shromažďování finančních prostředků neboli fundraisingu prohlašují, že Wilderův záměr se těžko prodává. Otrokářství „je záležitost, o níž lidé někdy nechtějí přemýšlet, protože jim připomíná, jak nepříjemný může být život,“ uvádí Adam Goozh, generální ředitel firmy CreateHope, která radí společnostem jak postupovat v oblasti dobročinných darů. Do Wilderovy kampaně ale není zapojena. V obecnější rovině platí, že utahování opasků v korporátní sféře a velká dobročinnost projevená loni obětem hurikánu Katrina vnesla do fundraisingu větší soutěživost.
Plány navrhovaného muzea otrokářství požadují budovu o rozloze 27 tisíc čtverečních metrů nad řekou Rappahannock ve virginském městě Fredericksburgu, na půli cesty mezi Richmondem a Washingtonem a poblíž čtyř slavných bojišť Občanské války. Návrh muzea, který vytvořil newyorský architekt C. C. Pei, syn legendárního architekta I. M. Peie, zahrnuje deset stálých galerií, dvě knihovny, několik učeben, přednáškový sál a divadlo se 450 sedadly. V jeho optickém centru má být replika portugalské otrokářské lodi Dos Amigos ve skutečné velikosti, tyčící se do výšky téměř třiceti metrů, kterou budou přes skleněnou stěnu vidět řidiči jedoucí po blízké dálnici I-95.
Pracovníci muzea uvádějí, že je zapotřebí sto milionů dolarů, aby výstavba mohla začít, a hledají dalších sto milionů na vybavení muzea, vytvoření nadace a hrazení ročních provozních nákladů, odhadovaných na 2,8 až 3,5 milionu dolarů.
Avšak fundraising vyžaduje delikátní přístup. Wilder argumentuje, že z obchodu s otroky finančně těžily podniky na Jihu stejně jako na Severu v takových oblastech jako tabákový průmysl, bavlnářství, textilní průmysl, bankovnictví, pojišťovnictví a doprava. „Když se člověk podívá na celkový obrázek, smyslem otrokářství byly peníze a obchod,“ konstatuje, „otrokářství sice spočívalo v porobení lidského ducha, ale jeho jádrem byla ekonomika.“
NEHRÁT NA STRUNU VINY
Aby na tuto minulost vrhl světlo, Wilder hledá hotové peníze u velkých korporací. Cosby tvrdí, že by muzeum mělo podnikatelské sféře otevřeně sdělovat: „Otrokům se nikdy nezaplatila práce, kterou vykonali, aby tahle země byla bohatá.“ Kdyby se však na strunu viny hrálo příliš silně, mohlo by to mít opačný účinek a Wilder pohotově zdůrazňuje, že „nejde o odškodnění, ale o osvětu“.
Společnosti jako Philip Morris a Wachovia, jež uznaly, že jejich předchůdci měli vazby na otrokářství, jsou mezi těmi firmami, které slíbily pomoc. Muzeum bude mít „trvalý a měřitelný vliv“, prohlašuje Frank Addison, ředitel banky Wachovia pro dobročinnost. „Není na škodu, že do regionu přinese pracovní místa a rozvoj,“ dodává. Wachovia, přední banka v koridoru Virginie-Washington, pokud jde o vklady, slíbila, že poskytne „velký dar“. Neupřesnila však částku. Zdroje obeznámené se situací uvádějí, že očekávají, že to bude nejméně sto tisíc dolarů.
Wilder doufá, že přesvědčí přední afroamerické předsedy akciových společností, jako je Parsons ze společnosti Time Warner, aby pomohli. Avšak Parsons, Wilderův kolega v dozorčí radě převážně černošské Howardovy univerzity ve Washingtonu, zatím nedal souhlas. „Řekl jsem mu: 'Dicku, lidé z muzea, kteří mají na starosti fundraising, tě jen vyzvou, ale já se nenechám odbýt,'“ uvádí Wilder, „a on se zasmál.“ Mluvčí společnosti Time Warner se nechtěl vyjádřit a prohlásil, že Parsons není k zastižení.
Wilderovi trvalo léta, než se rozhodl, kde muzeum umístit. Když kvůli ceně pozemků a občanské lhostejnosti ztroskotaly pokusy umístit ho v Jamestownu a Richmondu, kontaktoval ho developer Larry Silver, který muzeu daroval pozemek poblíž nového projektu, který propaguje jako „největší maloobchodní centrum v severní Americe“.
Od onoho dne v Senegalu se Wilder se svým úsilím dostal hodně daleko. Pracovníci muzea, jichž je dvanáct, shromáždili přes pět tisíc artefaktů spjatých s otrokářstvím a vytvořili webovou stránku. Červnové slavnostní představení ve washingtonském Warner Theatre přitáhlo 1400 lidí, kteří zaplatili od sta do tří set dolarů, aby shlédli show, jehož hlavními účinkujícími byli Vereen a Cosby. Pracovníci muzea se v příštích měsících chtějí zaměřit na sportovce, baviče a církve. A také na podniky. „Co si guvernér Wilder usmyslí, to dokáže udělat,“ prohlašuje developer Silver, který daroval pozemek.
Wilder je zjevně nezlomný, a sice zčásti z toho důvodu, do jaké míry je tento záměr osobní. Chce upoutat pozornost nejen velkých korporací a bílých Američanů, ale také černochů, kteří se třeba nikdy na dějiny otrokářství nepodívali zpříma. Wilder vzpomíná, že v době jeho dětství v Richmondu, „o tom otec nechtěl mluvit, i když jeho rodiče byli otroky. Matka ho musela nutit, aby o tom vyprávěl… A on se zahryzl své dýmky, sevřel ji mezi zuby a málem ji překousl na dva kusy. Chvilku povídal a já jsem chtěl, aby mluvil dál, ale on odpovídal: 'Už musím jít.'“
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
