Nejlépe placení zaměstnanci se bouří. Vadí jim, že až do roku 2008 neměli na rozdíl od podnikatelů strop na odvody sociálního a zdravotního pojištění. Pokud by Ústavní soud jejich námitky uznal, mohla by státní kasa přijít o mnoho milionů.
Autor: Jakub Stadler
V posledních dvou letech přijímají české soudy žaloby zaměstnanců, kteří se cítí státem poškozeni a namítají jeho diskriminační jednání. Jde o to, že s účinností zákonů upravujících odvody na sociální a zdravotní pojištění, tedy od 1. ledna 1993, měly osoby samostatně výdělečně činné stanoveny limity pro odvody pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Pokud překročily limit 486 tisíc korun ročně, z dalších částek již žádné pojistné neplatily. Zaměstnanci ale ano.
Zaměstnanecké stropy začaly platit až od roku 2008. V tom spatřují žalobci, zaměstnanci s vysokými příjmy (manažeři, specialisté, inženýři informačních technologií), diskriminaci. „Podle ústavy, Listiny základních práv a svobod a mezinárodních úmluv je totiž povinností státu přistupovat ke všem občanům stejně a neznevýhodňovat jedny oproti druhým, a to z jakéhokoli titulu; tímto titulem nemůže být ani způsob, jímž docilují svých příjmů,“ tvrdí advokátka Patricie Švarcová, která je zastupuje.
Tento princip podle advokátky stát nedodržel a zaměstnancům měřil jiným metrem než osobám samostatně výdělečně činným právě tím, že zatímco podnikatelům byly hned od počátky limity pro odvody přiznány, zaměstnancům žádné limity dány z hlediska jejich odvodových povinností dány nebyly a byli nuceni platit pojistné bez omezení jakoukoli hranicí.
Šlo vlastně o solidaritu chudších s bohatými. Například IT specialista s hrubým platem 70 tisíc korun odvedl státu se svým zaměstnavatelem absolutně i relativně vyšší částky na pojistném než bohatý podnikatel. Navíc stropy nebyly po dobu patnácti let valorizovány a zůstaly na své původní výši, ačkoli průměrný plat vzrostl od počátku devadesátých let několikanásobně.
Jinde stropy dávno existují Česko tak bylo v Evropské unii výjimkou, neboť v naprosté většině zemí odvody dávno zastropeny jsou – minimálně odvody placené přímo zaměstnanci. Podle ministerstva financí byly stropy pro OSVČ zavedeny z důvodu podpory podnikání. „Mám za to, že taková podpora byla jistě na místě, ovšem pouze tam, kde to bylo třeba, a na časově omezenou dobu,“ oponuje Švarcová. Žaloby leží v případě sociálního pojištění u Ústavního soudu od konce roku 2008. Záhy k němu doputuje i žaloba týkající se zdravotního pojištění. Obecné soudy se totiž nemohou záležitostí zabývat, protože jde o ústavnost či neústavnost zákona. Kdyby Ústavní soud řekl, že zaměstnanci byli diskriminováni, bude se celý problém posuzovat analogicky podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Lhůta vyprší v prosinci**
Pokud by žalující zaměstnanci uspěli, mohli by získat právo na finanční náhradu odpovídající příslušnému rozdílu na pojistném. Šanci soudně se domáhat svých nároků mají i zaměstnanci, kteří doposud žalobu nepodali. Vzhledem k tomu, že povaha tohoto finančního plnění by odpovídala takzvanému bezdůvodnému obohacení, kde běží dvouletá subjektivní lhůta, mají čas do prosince.
„Bez znalosti konkrétní argumentace lze těžko názor Ústavního soudu předjímat. Alespoň by mohl vyjasnit stále probíhající diskuze, kdo a v jaké výši vlastně platí obě pojištění,“ říká soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka. Podle poslance rozpočtového výboru Michala Doktora je to podobné jako s daňovou progresí, kterou někteří rovněž vnímali jako diskriminaci.
„A přesto to jako diskriminaci soud odmítl,“ připomíná Doktor.
