Zaměstnavatel neodpovídá za škody, které vzniknou rodinným příslušníkům, kteří pomáhají s výkonem práce podle dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr. Přestože některé odborné komentáře hovoří o opaku.
Foto: Martin Siebert
Připustit výkon práce rodinnými příslušníky ve formě pomoci zaměstnanci, jakož i odpovědnost za škodu zaměstnavatele vůči rodinnému příslušníku zaměstnance by bylo možno pouze za předpokladu, že by příslušná dohoda o práci konané mimo pracovní poměr byla koncipována jako smlouva ve prospěch třetího. Onen třetí – rodinný příslušník zaměstnance – by k dohodě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem musel přistoupit. Zjednodušeně řečeno by se jednalo o smlouvu mezi dvěma stranami, ze které má třetí straně vzniknout určitý prospěch. Z této smlouvy však mohou vůči třetí osobě vznikat práva a povinnosti až v okamžiku, kdy s ní tato osoba vysloví souhlas.
Nikdo jiný, než zaměstnanec (viz ust. § 6 zákoníku práce) nebo zaměstnavatel (viz ust. § 7 a násl. zákoníku práce), nemůže být účastníkem pracovně-právního vztahu, a zásadně mu nemohou z takového vztahu vznikat práva a povinnosti, leda by zákon ve zvláštních případech stanovil jinak. Například pokud jde o náhradu nákladů na výživu pozůstalých nebo jednorázové odškodnění pozůstalých, zemřel-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.
Za škodu vzniklou rodinnému příslušníku zaměstnance při výkonu práce, kterou pomáhá zaměstnanci konajícímu práci na základě dohody o práci konané pracovní poměr, zaměstnavatel neodpovídá. Případná ujednání v tomto smyslu obsažená v dohodách jsou neplatná.
Leda bychom snad pojali celou věc tak, že přistoupením k dohodě sjednané ve prospěch třetího resp. dohodě, jejíž součástí je i ujednání o smlouvě (dohodě) ve prospěch třetího, se rodinný příslušník zaměstnance stává rovněž zaměstnancem. Ovšem pak by za případnou škodu, která mu vznikne při výkonu práce, odpovídal zaměstnavatel podle zákoníku práce a nikoliv podle občanského zákoníku. Nehledě na nepraktičnost a zmatečnost takového postupu při uzavírání pracovně-právního vztahu a z něj vyplývající administrativní komplikace, včetně nejistoty zaměstnavatele, od kdy je vlastně ona třetí osoba jeho zaměstnancem. I tato následná úvaha však potvrzuje nesprávnost předchozích závěrů.
Mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem v dohodě o práci konané mimo pracovní poměr nemůže být platně ujednáno, že sjednaná práce bude vykonávána za pomoci rodinných příslušníků, a proto také zaměstnavatel případně zaměstnanci pomáhajícímu členovi rodiny za škodu, která mu při této činnosti případně vznikne, neodpovídá, ani podle zákoníku práce, ani podle občanského zákoníku.
