Kult klimatu není ve skutečnosti ničím jiným než monoteismem zelených intelektuálů
Začalo to v roce 1970. Scénu mám dosud před očima. Aktivisté protestují proti výstavbě dálnice přetínající amazonskou pánev a na tričkách jim svítí nápis Amazonie – plíce planety. Podobný výrok je nejapností přímo orbitálních rozměrů. Plícemi planety totiž není žádná Amazonie, ale obyčejný automobil, pokud máme být přesní a mají-li mít podobná přirovnání vůbec smysl. Lidské plíce totiž produkují tentýž mezinárodně pronásledovaný plyn – oxid uhličitý – jako auta. V zásadě hovoříme o kapacitě rostlinstva vytvářet kyslík.
Šance na přežití
Aktivisté tedy chtěli spíše vyjádřit, že amazonské pralesy jsou obří továrnou na kyslík, a proto je třeba je chránit. Pokud by byl provoz této továrny přerušen, lidstvo by se udusilo. Je dost dobře možné, že v roce 1970 na oné demonstraci začal proces ideologického zamořování, který se od té doby tolik rozšířil. Je však třeba podotknout, že jeho formy se různí. Tenkrát chtěli aktivisté chránit lesy, protože produkují kyslík. Dnes zase proto, že vážou oxid uhličitý. To je zhruba stejné, jako byste chtěli uchránit továrnu před zavřením, protože produkuje kouř a zplodiny, a nikoli kvůli zachování pracovních míst.
Všelijací bioMengeleové už desítky let v dobré víře zamořují přírodu. Jednu dobu se toto ideologické zamořování manifestovalo i fyzicky. Ze živé hmoty se stala biomasa a pod heslem bioelektráren začala vznikat i příslušná krematoria. Podíváme-li se však na celou věc z jiného úhlu, právě zamořování plynem poskytuje přírodě nečekanou šanci na přežití.
Neuskutečněné odlesňování
Dle vzoru Kevina Conrada a dalších začíná pozvolna takzvaný „avoided deforestation“, neboli marketing neuskutečněného odlesňování, akceptovat celý svět. Termín „deforestation“ neznamená pouhé hubení lesů, ale doslova proces odlesňování, ubývání lesů. Neboli termín dobře dokládá, že hubení lesů je pouze jednou ze složek ubývání lesního porostu. Neuskutečněné odlesňování je tedy procesem, jenž ve své podstatě nikdy nenastane. Jinak řečeno, je to bojkot kácení, zadržená zkáza. S odvoláním na kapacitu vázání oxidu uhličitého u zbylých lesů proto lze tuto nulovou aktivitu, nehubení, zahrnout do mezinárodního obchodu s kvótami. Svět platí těm, kdo udržují lesy kvůli jejich zachování. Důsledkem je chráněný les. Chráněné lesy, které nevznikají z ochranářských důvodů, zůstanou zachovány jen proto, že tvoří jakési zásobárny plynu schopné pojímat oxid uhličitý vyprodukovaný civilizací.
Struktura tohoto skladiště, několik milionů druhů a evolučních zkušeností nastřádaných během několika miliard sezon, je z tohoto hlediska vedlejší. Namísto lesů bychom mohli bez problémů začít budovat třeba skladiště hliníku. Pokud nás však to první přijde levněji, ať jsou to pro mě za mě třeba lesy. Indonéská vláda mimochodem už navrhla, aby se palmy vysazované kvůli palmovému oleji právně překvalifikovaly na les. Zeleň jako zeleň, není to nakonec jedno? Pokud se několika zkorumpovaným, takzvaným odborníkům podaří prokázat, že palmy představují lepší zásobárnu oxidu uhličitého než deštné pralesy, můžeme zamávat i posledním lesům Bornea. Taková vize není ani zdaleka vyloučená. Argument s nálepkou „oxid uhličitý“ v sobě sice a priori nese potenciál zneužití, ale navzdory tomu má větší váhu než tradiční argumenty ochranářů.
Obelhávání sebe samých
Kdo mě jen trochu zná, ví, že jsem odhodlaný klimaskeptik a zapřísáhlý nepřítel zamořování přírody. Právě z pozice jejího ochránce však mohu jen sotva nechat bez povšimnutí evidentní sílu účinku „plynové“ rétoriky. Přemýšlím o důvodu, proč mají tyto řeči větší dopad než tradiční argumenty ochránců přírody. Jak je možné, že poukazovat na krásu, prapůvodnost či biologickou pestrost má nižší účinek než všemožné plky o plynech? Jestli to nebude tím, že plynová mantra je ze své podstaty rituální, nikoli racionální povahy. Už tisíce let totiž platí, že jakákoli teze je dostatečně chráněná, pouze pokud má kultovní charakter.
Mnoho mudrců dnešní vyspělé společnosti, vedeno vlastními nadějemi, si do posvátných mýtů zformovaných za rituálním účelem projektuje různá ekologická moudra. Dle jejich předpokladu hora, již mytologie libovolného kmene považuje za posvátnou, takovou skutečně je, a proto není možné na ni vztáhnout ruku. Členové daného kmene totiž podvědomě, aniž by tuto skutečnost formulovali, odhalili, že těžba dřeva vede k půdní erozi. Dle mne je taková interpretace kmenové moudrosti obelháváním sebe samých. Něco jako když si za zvířecí projevy dosazujeme lidské motivy. Pravda je taková, že rituály a různá přikázání v rámci kultu mají z hlediska ochrany přírody pozitivní důsledky pouze nezamýšleně, pokud má člověk štěstí. Jindy však mohou vést i k zániku dané kultury, nebo jej aspoň umožnit.
Náhražka náboženství
Z rozrůstajících se výzkumů, jež se zabývají záhadně zaniklými starými kulturami, vyplývá, že důvodem jejich smutného údělu byla devastace přírody. Ani někdejší obyvatele Velikonočních ostrovů jejich přírodní mýty neuchránily od toho, aby nakonec své lesy zcela spotřebovali a zničili. Kmenový mýtus proto může ve výjimečných případech zajistit jakous takous ochranu maximálně nějakému totemovému zvířeti. Hledat za těmito mýty komplexní a moderní strategii ochrany životního prostředí je však marnou snahou. Ekologie je podobně jako moderní psychologie pozdním šrámem na tváři civilizace zbrázděné všemožnými pověrami. Je dost dobře možné, že se – vycházíme-li z aktuálních ekologických hledisek – až dosud nikomu na světě nepodařilo vytvořit univerzální ochranný model. To, pokud to obrátíme, také znamená či může znamenat, že kdyby se někomu podařilo vytvořit tento univerzální – nikoli pouze částečný – ochranný model, nešlo by o moderní ekologické hledisko.
To platí i o klimatické panice. Proto je také natolik účinná. Funguje totiž jako jakási náhražka náboženství, nikoli však jen nějakého primitivního animismu! Kult klimatu není ve skutečnosti ničím jiným než monoteismem zelených intelektuálů. Primitivním mnohobožstvím byl nedávný pokus zaměřit se primárně na pohanské a profánní bůžky, neboli na pouhým okem viditelné rostliny a živočichy. Když se však namísto prapodivných model, pohanských a profánních rostlin a živočichů dostane do centra pozornosti posvátná božská klenba, jde už o víru v jediného boha.
Nejvyšší dobro
Račte si, prosím, všimnout, že mezi biblickým Pánem a klimatem lze najít až děsivé množství shodných rysů! Za prvé, vezme-li se to kolem a kolem, počasí vlastně nebesům také svým způsobem kraluje. Tam nahoře se děje výhradně to, co je v Jeho vůli. To Ono je nejvyšším dobrem. Klima je také obdobně rozmarné jako Bůh. A nevyzpytatelná boží vůle je obdobou nepředvídatelného počasí. Stejně jako Pán sesílá tu a tam na lidstvo nějakou pohromu – například Sodomu – může klima, kupříkladu ve formě hurikánu, udeřit třeba na New Orleans. Klima je také stejně jako Bůh duchem svého druhu. Navíc nezatěžuje svou existenci hmotnou podobou. V tomto ohledu se Pánu podobá ze všeho nejvíc. Klimatický kult je tedy jakýmsi postmoderním monoteismem. To je také příčinou jeho podobně rychlého šíření se jako kdysi křesťanství. Jde totiž o náboženství, nikoli o vědu. S ní nemá z psychologického hlediska vůbec nic společného.
To, co svého času prováděl Mojžíš se zlatým teletem, provozuje nyní novodobý Mojžíš jménem Albert Gore s dosavadními modlami. Namísto zlatého telete uctíváme jediného vyvoleného Pána. Namísto nosorožce chráníme jedinou vyvolenou Klenbu. Chráněná nebesa jsou naším patřičně uctívaným Bohem. Ikony, jež jsme zbožňovali předtím – rostliny a zvířata – jsou v tomto náboženském obrazu světa odsouzeny k roli podřadných stvoření. Pokud by to však mělo znamenat, že tuto cenu musely zaplatit, aby se jich zachovalo aspoň několik druhů, připojím se navzdory svému klimatoskepticismu hned nazítří k Církvi vzdušných zámků a stanu se oddaným věřícím. Je totiž úplně jedno, zůstane-li lesní porost nedotčen ve jménu klimatu nebo třeba Manitoua.