Z hlediska daní neexistuje pro českého investora v Rusku jednoznačná odpověď
Mnoho českých společností, kterým je těsno na českém, případně i středoevropském trhu a má dostatek sebevědomí k větší expanzi mimo svůj geografický prostor, se zamýšlí nad investicemi v Rusku. Ať už je to dáno možnostmi ruského trhu, perspektivou růstu nebo nerostným bohatstvím této země, diskuse o dalším směřování investic s manažery podniků zejména v oblasti výroby a nemovitostí se přesune k této světové velmoci. V souvislosti s investicí mimo domovské území vyvstane vždy mnoho otázek. Jednou z nich jsou daně.
Zjednodušení systému
Je nutné podotknout, že daňový systém v Rusku se v posledních letech zjednodušil a více přiblížil standardním pravidlům fungování, proto není pro manažera české společnosti natolik obtížné princip zdanění pochopit. Fungování daně z příjmů nebo z přidané hodnoty je totiž velice podobné a kupodivu také jejich procentuální sazby nejsou natolik odlišné od českých (osmnáct procent pro DPH a 24 procent pro příjmy společností). Dalo by se tedy říct, že české společnosti a manažeři nemají mnoho důvodů k obavám a že v případě zajištění řádného vedení účetnictví ideálně doplněného místním daňově zdatným finančním ředitelem nebo s podporou poradců situaci snadno zvládnou. Je tedy logické, že se při plánování investice daňovému aspektu nepřikládá tolik váhy. Případně se firmy spokojí bez další analýzy s konstatováním, že všichni do Ruska investují prostřednictvím Kypru, a tuto cestu následují.
Bohužel to není úplně ideální cesta.
Optimalizace daňových nákladů
Smyslem zvažování struktury investice z daňového pohledu je zejména optimalizace celkových daňových nákladů. Slovo „optimalizace“ není myšleno jako snižování, nebo dokonce obcházení daňových povinností, ale jako nalezení cesty, jak neplatit zbytečně a vícekrát daň z jednoho příjmu. Daňový laik se zřejmě podiví, jak je vůbec možné zdanit dvakrát stejný příjem, když stále hovoříme o smlouvách o zamezení dvojího zdanění, nicméně a bohužel každý příjem je zdaněn několikrát. A to dokonce nejen různou daní, například nejprve daní z příjmů a poté nepřímo zaplacením daně z přidané hodnoty při spotřebě, což je nejběžnější, ale i jedním typem daně, tedy z příjmů.
Skupiny společností operující v mezinárodním prostředí by jistě souhlasily, že udržet na uzdě celkové daňové zatížení není jednoduchá záležitost. Jeden jednoduchý příklad. Česká společnost ze svých již jednou zdaněných peněz (ať už dříve či následně jako výsledek nemožnosti uplatnit investované prostředky do daňových nákladů) investuje do vlastního kapitálu společnosti v Rusku, která je úspěšná a generuje zisk. Tento zisk je zdaněn 24 procenty a následně jako dividenda vyplácen zpět do České republiky se srážkovou daní deset nebo patnáct procent. V té horší variantě proto ze sta vydělaných korun zbude české společnosti necelých 65 korun, ze kterých ovšem při výplatě formou dividendy svému akcionáři, například fyzické osobě, strhne srážkovou daň dalších patnáct procent, takže fyzická osoba-akcionář dostane pouhých 55 korun. Z tohoto příkladu je zřejmé, že daň ze zisku v Rusku činí zhruba polovinu celkového daňového zatížení.
Kyperská varianta
Je zřejmé, že není-li úmyslem zatajit příjem generovaný investicí a je-li řádně zdaněn, i přesto je nutné myslet na to, aby se mohl dostat zpět k investorovi bez dodatečných daňových nákladů. A tím lze také vysvětlit, proč je (mimo jiné) v oblibě využití kyperských společností pro držbu podílů v ruských firmách. Kypr má totiž s Ruskem poměrně výhodnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění redukující sazbu srážkových daní. Na mnoho typů příjmů poskytuje osvobození a navíc v případě platby z Kypru do jakékoli jiné země se již neuplatňuje srážková daň v tomto státu. Kombinace těchto faktorů tedy předurčila Kypr jako vhodnou přestupní stanici pro takzvané offshoreové investory a společnosti pro investice do Ruska. Kyperská varianta (nebo jiné řešení s využitím vhodné jurisdikce v rámci EU, například Nizozemska nebo Lucemburska) je častým řešením i z hlediska právního, které se většinou spolu s daňovým investorem zkoumá paralelně. Například členové takzvané ruské desky advokátní kanceláře Havel & Holásek, kteří pravidelně řeší tyto otázky společně se svými ruskými partnery z právního hlediska, potvrzují, že řada investorů volí zřízení subholdingu na Kypru nebo v jiné evropské daňově příznivé jurisdikci jako mateřské společnosti cílového podniku v Rusku zejména v případě společných podniků. I při volbě cizího práva pro dohody mezi akcionáři lze narazit na konzervativní přístup místních soudů, ale v případě kyperského subholdingu by s uznáním akcionářských dohod, typických pro anglosaské země, tento problém vzniknout neměl.
Chybné doporučení
Podívejme se však na situaci českého investora, který nemá v úmyslu investovat svoje prostředky přes Kajmanské ostrovy či jiné exotické jurisdikce, čistě z daňového hlediska. Má smysl zakládat speciální společnost na Kypru kvůli investici v Rusku, případně kupovat spíše než ruskou společnost její kyperskou matku? Jako obvykle v otázkách daní nelze dát jednoznačnou odpověď. V našem příkladu má kyperský subholding výhodu v tom, že dividenda z Ruska může být zdaněna nižší sazbou pětiprocentní srážkové daně. Ostatní zdanění zůstává. Kyperský (ani jiný) subholding nevyřeší problémy s převodními cenami mezi spřízněnými společnostmi, riziko stálé provozovny, otázku nákladů na držbu podílů, management, výši daně ruské dceřiné společnosti nebo organizační složky či zatížení nepřímými daněmi. Zdánlivě to může vypadat, že toto konstatování směřuje k doporučení rezignovat na daňové strukturování a ponechání investice svému daňovému osudu. Není tomu tak. Naopak lze velmi doporučit se nad všemi otázkami zamyslet a pak jednat. Neboť reorganizovat již fungující strukturu je (nejen) z daňového hlediska těžší a riskantnější než ji od počátku založit.
Souvislosti
Zdanění v Rusku funguje na velmi podobných principech, na jaké jsme zvyklí v České republice.
Smyslem daňového strukturování investice je především zajistit, aby příjmy byly zdaněny optimálně - tedy co nejméně je možné a zejména ne vícekrát, není-li to nevyhnutelně nutné.
Často používané struktury mají svůj původ a jejich přínos nemusí být využitelný a výhodný pro českého investora.
Investice prostřednictvím subholdingů a speciálních společností sama o sobě nevyřeší další problematické oblasti, jako jsou převodní ceny, rizika stálé provozovny, nepřímé daně a podobně.
Výsledná struktura je kompromisem mezi více aspekty, a to nejen daňovými.
