Západní a islámský svět se pojetím svého práva značně liší
Neuplyne měsíc, aby se na ulicích některých islámských měst nekonaly bouřlivé demonstrace věřících, protože se jich dotkly nějaké evropské karikatury proroka Mohameda nebo výroky o něm. Vzápětí vystoupí evropští intelektuálové nebo náboženští představitelé a začnou hovořit o toleranci, jež prý nám, Evropanům, chybí. Na posledním Foru 2000 v Praze na konci září bývalý hlavní norský rabín Michael Melchior dokonce promluvil o islamofobii v Evropě, jako by v ní existoval nějaký iracionální strach z muslimů. Fobie je však stav, který postiženého ovládne, a ten ho nedokáže překonat, ocitne-li se v situaci, v níž dostává příslušné podněty. V případě islamofobie by to tedy znamenalo, že v Evropě žije velký počet lidí, kteří když vidí mešitu nebo nějaký islámský symbol, okamžitě ztratí nervy a přestanou se ovládat. Takové lidi jsem dosud nezaznamenal, možná však proto, že žiji v Praze a v Oslu je situace dramaticky jiná. Zatím jsem se však o něm jenom dozvěděl, že tam nějaký islamista střílel na židovskou synagogu. Evropští intelektuálové a duchovní se ovšem často takovými podružnostmi nezabývají a nadále se hlásí k bezbřehé toleranci.
Tolerance a John Locke.
Tolerancí se jako první zabýval anglický filozof John Locke ve svých dopisech o ní, které napsal na sklonku 17. století. Důvodem jejich sepsání byly pokusy státní anglikánské církve podpořit v Anglii režim, který by politicky potlačoval jiná vyznání, například puritánské nebo katolické. John Locke především vyzýval, aby byla stanovena hranice mezi církvemi a státem - mezi záležitostmi občanské vlády a těmi náboženskými. Považoval totiž stát za instituci, která byla ustavena kvůli „rozvíjení občanského blaha“, tedy života, svobody a vlastnictví majetku. Locke dále tvrdil, že církve se mají starat o duchovní spásu, přičemž nemají právo nikoho nutit ke konkrétní víře. Mohou být jen svobodnými a dobrovolnými společenstvími a žádná státní moc jim nemůže propůjčit větší světskou autoritu. Znakem pravé církve je tolerance, která ovšem neznamená lhostejnost nebo to, že by věřící neměli považovat své vyznání za to nejlepší. Znamená zejména to, že by neměli usilovat o nadvládu své církve násilím. A měla by existovat odluka církve od státu. Tolik John Locke.
Náboženství a politika.
Přestože nelze tvrdit, že by se Lockovy myšlenky v Evropě prosazovaly rychle, můžeme konstatovat, že měly velký význam pro překonání staré nemravné zásady z poloviny 16. století, „čí vláda, toho náboženství“, jejíž důsledky známe i z českých dějin, především po Bílé hoře. Nebylo to snadné, protože předtím zažila Evropa třicet let náboženských válek, které ji úplně zdevastovaly.
Klíčového tématu vztahu náboženství a politiky se dotkl nedávno papež Benedikt XVI. ve své přednášce o víře, rozumu a univerzitě, když se obecně vyjádřil velmi kriticky především ke vztahu náboženství a násilí, a to i v případě islámu.
Islámský stát.
Vyvolal tím odpor v částech islámského světa a četné hlasité protesty v nich. Přitom je nesporné, že islám je nejen vyznáním, ale také politickým, právním a kulturním systémem, který se z něho odvozuje. Korán je například jediným zdrojem veškerého práva a jeho moc je nadřazena té světské, kterou často používá i k násilnému šíření islámu.
Každý islámský stát je tedy nutně systémem náboženským a není plně autonomní vůči náboženskému společenství, které pečlivě střeží, aby v dané zemi nemělo žádnou konkurenci. Princip tolerance, jak ho definoval John Locke, je proto v těchto islámských státech přirozeně neznámý.
Írán.
Názorným příkladem islámského státu propojeného s náboženstvím je především Írán. Centrum této republiky tvoří vláda uznaných božích učenců, ajatolláhů, což dokonce předepisuje ústava z roku 1979. A jde o ústavu, ve které se odráží šíitské pojetí státu a vlády. V jejím pátém článku se píše, že v nepřítomnosti dvanáctého imáma (Alího, který žil v letech 656 až 661 našeho letopočtu) náleží pověření (imamát) řídit islámské společenství „spravedlivému, bohabojnému a o požadavcích doby informovanému a většinou obyvatel uznávanému islámskému vůdci“, jímž je v současné době ajatolláh Alí Chamenejí. Ústava označuje islám za oficiální náboženstvím Íránu, určuje dominantní roli duchovních nad státními institucemi a spatřuje v islámském právu šaría základ právního systému. A nyní si představte, že jeden nedávno odstoupivší nizozemský ministr prohlásil, že i v jeho zemi by mohlo být zavedeno islámské právo šaría, kdyby se pro ně vyslovily dvě třetiny občanů.
Chybné pojetí demokracie.
Zdrojem tohoto nebezpečného omylu je pojetí demokracie jako systému, který je založen pouze na existenci svobodných voleb, výběru politické reprezentace a na principu rozhodování většiny. V některých islámských zemích by přitom důsledné uplatnění svobodných voleb umožnilo vítězství extrémních islamistických sil, jako tomu bylo například naposledy v Palestině, kde zvítězilo hnutí Hamás. Proto je třeba si stále uvědomovat, že základem skutečné demokracie je právní stát, dělba moci a ochrana základních práv člověka a občana. Bez tohoto základu nemůže fungovat žádná demokracie, nebo lépe řečeno, může existovat pouze jako nějaká varianta neliberální demokracie, která má někdy hodně blízko k autokracii, diktatuře nebo totalitnímu způsobu vlády.
Západ a důstojnost člověka.
Tím se dostáváme k základnímu rozdílu mezi západními liberálními demokraciemi a islámskými státy, který nelze jednoduše překlenout nebo odstranit dialogem či vzájemnou tolerancí. Jde o to, že jednou ze základních evropských hodnot je pojetí člověka vybaveného jedinečnou a nezcizitelnou důstojností. Ta je dána podle křesťanství tím, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému a umožnil mu svobodnou existenci. Této možnosti se může člověk chopit na základě svého rozumu, není tedy přirozeně dána. Důstojnost člověka ovšem postupně ztrácela tuto svou původní vazbu k náboženství a stávala se jeho právem na důstojný život. Stala se součástí komplexu lidských práv, která jsou přirozená a která by člověku neměl odepírat ani stát, ani církev. Podle Roberta Schumana, jednoho z otců zakladatelů Evropského společenství, „je to dokonce základ, na kterém hodláme chránit lidskou bytost proti všem tyraniím a totalitám“, což prohlásil při příležitosti přijetí Konvence na ochranu lidských práv Rady Evropy v roce 1950.
Dva různé právní systémy.
Toto pojetí je zcela v rozporu s tím, co hlásá islám. Staví totiž na tom, že věřící člověk se plně podřizuje Boží vůli, je poslušný tomu, co hlásá a předepisuje korán a co se traduje jako skutky Prorokovy. Z toho se odvozuje i veškeré právo, šaría, a jeho výklad v jednotlivých právních školách. Na rozdíl od tohoto pojetí se západní právo nikdy neodvozovalo od Písma svatého. Vycházelo hlavně z římského práva. A toto právo bylo přijímáno na římských lidových shromážděních nebo v procesu legislativní tvorby římských praetorů. Evropské právo bylo vždy procesem jeho autonomního hledání a nalézání.
Budeme se tedy muset smířit s tím, že západní a islámský svět se velmi liší ve svých základních hodnotách a že obě kultury přikládají různý význam člověku, náboženství, politice, právu a tak dále. Hlavním naším úkolem by mělo být snažit se zabránit násilnému střetu kultur s nepředvídatelnými následky. Neměli bychom se ovšem vyhýbat střetu kultur bez násilí. V něm by si však obě strany měly ujasnit své hodnotové základy, kterých se hodlají držet, aby zcela neztratily svou identitu. Snahy mnoha západních intelektuálů spíše připomínají dobře známé evropské kapitulantství, které nakonec stejně vyústí ve válku.
